Zemřel zakladatel českého karate a osobní strážce Václava Havla Josef Zvěřina

Blízcí, kteří nás opustili, s námi zůstávají v těch nejvýraznějších vzpomínkách, nejlépe vystihujících jejich osobnost. Mívají často jen podobu obrazových momentek, vnímaných spíše emočně. Až po chvíli zamyšlení je býváme vůbec schopni pojmenovat. U Josefa Zvěřiny se to zdá jasné. Na prvním místě mi vytane jeho mimořádné nasazení a nadšení pro věci, neslábnoucí klukovská chuť jít do věci po hlavě a experimentovat.

 

Čím je v českém judo legendární Petr Jákl starší (*1941), známý veřejnosti rolí rozhodčího ve slavném filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“, tím byl v českém karate Josef Zvěřina. Na dobových fotografiích ze soutěží vidíme stejné sportovní sako, podobná ramena, výraz i patku. Ani osobnost Josefa Zvěřiny však nelze omezit pouze na karatedo.    

 

Narodil se v srpnu 1947 a za kouzlem východních bojových umění se vydal už ve čtrnácti. V ČKD Praha začal cvičit tehdy populární japonské jiu jitsu 柔術 a judo 柔道. V Kroužku sebeobrany potkal v roce 1963 poprvé techniky karatedo 空手道, zpočátku zařazované pod státem uznané judo. Záhy potkal bratry Miloslava a Františka Koláře, jeho instruktory a přátele, se kterými později, v roce 1971, založili oddíl karate Slávia FEL (fakulta elektro).

 

Ve stejném roce navštívil Československo i Hideo Ochi (*1940), světový šampión a trenér německého národního týmu, který několika semináři otevřel českým karatistům školu Šótókan 松濤館, dokud mu po návštěvě Jihoafrické republiky (1973) nebyly další návštěvy zamítnuty. Šótókan se u nás tehdy zpopularizoval na desítky let a mnoha lidem vyplnil za socialistické normalizace mládí.

 

Josef Zvěřina tehdy patřil mezi hrstku nadšenců, zakládajících oddíly, školících instruktory a organizujících soutěže. Sám také aktivně cvičil, opakovaně získal přední umístění v celostátních soutěžích, a nakonec to dotáhl na 7. dan a uvedení do Síně slávy Českého sportovního karate.

 

Dnes je však již téměř zapomenuto, jak důležitou součástí organizace volnočasových aktivit býval dialog s hluchou normalizační byrokracií. U karate a všech východních umění bylo nutné prokazovat jejich pozitivní přínos pro socialistickou společnost a popírat duchovní rozměr, aby třeba někomu z vysoce postavených soudruhů nevadilo opouštění státem diktované ideologie. Mnoha lidem to vzalo chuť k veřejným aktivitám. Ne tak Josefu Zvěřinovi. Tomu od mládí učarovalo právě duchovno a mystéria Japonska, Číny a Tibetu, včetně léčitelství. V pozdějších retrospektivách se usmíval nad povinnou rozeklaností socialistického jazyka a nad směšnou hrou na materialismus.

 

I jej, jako mnoho z nás, z této dvojakosti vytrhl postupný rozpad sovětského bloku, ústící do událostí Listopadu 1989. Nečekaně rychle nastoupivší prezident Václav Havel si tehdy místo státní policie, která jej léta pronásledovala, svou ochranku vybral ze skupiny karatistů a judistů, do jejichž kruhu patřil i Josef Zvěřina. Od roku 1990 tedy nastoupil do policejního Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky, po Václavu Havlovi pokračoval i u Václava Klause a do penze šel se zařazením vrchního policejního rady.

 

Ochrana ústavních činitelů a cesty po světě mu otevřely velké divadlo světové politiky, které sledoval jeho zemitým humorem. Jako profesionál dodržoval mlčenlivost, kde si to služební tajemství žádalo, ale jeho postřehy v rozdílech etikety a zvyklostí byly povolené a u nás posluchačů velmi vděčné. Namátkou vzpomenu oběd manželky amerického viceprezidenta v hostinci U Kalicha, kde si doprovázející americký policista pro usnadnění skládal tradiční vepřo – knedlo – zelo do podoby přijatelného miniburgeru, zatímco dalšímu ochránci takto upravená svíčková doslova protekla mezi prsty.

Josef Zvěřina, léta do úmoru cvičící karate jen s použitím velmi spartánských pomůcek, se právě v jídle nebál experimentovat. Když mu jednou důstojníci francouzské ochranky na recepci ukazovali, že tento uleželý kozí sýr se vůbec „nedá jíst“, uřízl si bohatýrskou porci a bez hnutí brvou překonal náraz všech „pěti chutí“, zakončených odérem zatoulaného kozího stáda. 

 

Jeho navazující vlastností byla pokora, se kterou se dokázal celý život učit. Věděl dobře, „že nad nebem je další nebe a za horami jsou další hory“. Jak si mimořádným úsilím v mládí vybral kopy a údery na několik dalších životů, trápila jej v pozdním věku některá stará zranění. I tady jako léčitel spoléhal na východní medicínu, na rozproudění energie v meridiánech. Po dlouhých cvičeních „stojů tří kruhů“ či „prvopočátku“ pak popisoval krtky, co mu během cvičení v bolavých místech „prohrabávali cestu životodárné energii“.

 

Josef Zvěřina byl i léčitel. Léta cvičení, mimořádná setkání s Východem, a hlavně jeho dobré srdce a obětavost jej vedly k pomoci potřebným. I toto téma jsme odlehčovali s tím, že jeho imaginativní terapie s přenosy energie sice může pomoci potřebným, na druhé straně však vědeckému spolku skeptiků Sisyfos dost možná zatíží jejich věčně padající balvan.  

 

Za léta spolupráce se spřátelil s prezidentem Václavem Havlem, kterého představil řadě z nás a zamiloval si i Hrádeček, který jsme navštěvovali během kulturních akcí ještě za prezidentova života. Blízko byl mnoho let i čínskému mistru Čchen Siao-wangovi, hlavnímu představiteli tchaj-ťi čchüan, bojového systému, který Josef také cvičil.

Nejvíc však pro něj znamenalo setkání s Jeho Svátostí 14. dalajlámou Tändzinem Gjamccho, který na upřímné Josefovo přátelství jako znalec lidských duší reagoval velmi vstřícně. Jejich mnohaletý přátelský vztah vrcholil Josefovou poutí do Dharamsaly, na dalajlámovo pozvání, kde jím byl během buddhistických obřadů slavnostně přijat. I jeho vztah s kruhem vysokých tibetských duchovních byl plný odlehčujícího humoru. Se smíchem například vyprávěl, jak ho pro jeho chuť k jídlu jeden z dalajlámových blízkých škádlil přirovnáváním k hladovému duchu préta.

 

To je ale jen další momentka z Josefova života. Schopnost smát se sobě samému. Legendární je jeho poznámka, se kterou si svlékal triko, aby se chvíli slunil během přestávky mezinárodního semináře ve Slovinsku: „A teď vám ukážu tělo, vypracované bůčkem!“.

 

Ale tou hlavní vzpomínkou, potvrzovanou snad všemi jeho blízkými, je jeho dobré srdce a laskavost. A kdyby vědecký spolek Sisyfos konečně vynašel a uznal jednotku „lidského tepla“, dostával by se Josef Zvěřina na její stupnici velmi vysoko. Ať má dobrou cestu bardem!

 

Vít Vojta, přítel a souputník

 

Titulní fotografie: Michael Vorwerk (http://michaelvorwerk.de/)