Zakladatel KFC jako Santa Claus v Japonsku a globální mýty
Už padesát let patří neodmyslitelně k japonským Vánocům kuře z KFC. Ptáte se proč? Nebo se smějete, že se asijští strávníci nechali napálit americkým fastfoodem? V tom případě věnujte pár minut čtení o vlivu západní kultury na východní Asii, ale hlavně o vzniku všudypřítomných mýtů, které náš život ovlivňují víc, než si připouštíme.
Zakladatel KFC, ctihodný Harald Sanders (1890-1980), byl ve svém bohatém životě topičem, průvodčím, převozníkem, ale také uznávaným restauratérem. Řetězec občerstvení se smaženým kuřetem z Kentucky rozběhl až v roce 1952, když už mu bylo přes šedesát. Jeho využití tlakové fritézy a tajného receptu „jedenácti bylin a koření“ s černým pepřem, šalvějí a saturejkou přinesly úspěch, protože jeho kuře bylo tenkrát asi opravdu „proklatě dobré“.
Franšízové podniky KFC stály většinou kolem výpadovek na amerických předměstích a rychle se prosazovaly jednoduchostí a cenou. Už o desetiletí později se rozšířily dále po americkém kontinentu a přeskočily i do Velké Británie. V roce 1964 Sanders prodal svůj podnik skupině investorů, ale až do konce života zůstal ambasadorem a popularizátorem značky KFC, současně však také velkým kritikem stále se zhoršující kvality „jeho kuřete“.
Kuře z Kentucky však nebylo vítané všude, zejména vstup do Japonska v roce 1970 znamenal velké finanční ztráty. Partnerem KFC tam byl průmyslový gigant Mitsubishi, který usiloval o umístění podniků do center japonských měst, tehdy ještě nezasažených masovým automobilismem. Až neúspěch prvních poboček v Nagoji a Ósace vedl ke změně strategie. A tak právě před padesáti lety, v roce 1974, dosáhlo Japonsko již stovky poboček.
Úspěch fastfoodu KFC na bohatém japonském gastronomickém trhu 70. let však nutně překvapuje a dává tím prostor vzniku mýtů. Tím největším je ten o vánočním programu, po kterém prý japonské KFC a ředitel první pobočky Takeshi Okawara, převlečený za Santu, sáhli v nouzi nejvyšší. V případě KFC tu kuře nahrazovalo vánočního amerického krocana, který v Asii nebyl a stále není běžný. Ctihodný bělovousý Harald Sanders zase spolu s „vánoční jedlí“ zaskakuje za Santa Clause, již tenkrát vytvářejícího vánoční atmosféru asijských obchodních center.
Ovšem mystérium velké „Tiché noci“ se zrozením Spasitele dnes už příliš nevnímá ani značná část „odnáboženštěné“ západní společnosti. Natož Japonsko se 130 miliony obyvatel, kde je dnes křesťanů sotva jedno procento a jejich počet se spíš snižuje. Kořeny šintó a buddhismu jsou tu hluboké a kříž, proslulý místní popravčí nástroj, se zde jako náboženský symbol neuchytil ani po půltisíciletí misionářských snah.
Takže zbývá společný ideál rodinné pohody a šťastných dětí s globálními vánočními obrazy „Santy Sanderse“ a kuřecího „skoro krocana“, kterého podle statistik v řetězci KFC v Japonsku zbaští každoročně kolem 3,6 milionů rodin, což je zhruba 10 % japonské populace.
Neznamená to však, že by japonští spotřebitelé americkému fastfoodu naletěli, i když vánoční japonský mýtus KFC pochopitelně nevznikl spontánně sám, nýbrž byl jako většina mýtů pracně vytvořen a prosazen. Jeho adresát, japonská rodina, si z něj ale bere to, co potřebuje, tedy další rodinný svátek, pohádkové mystérium a drobné setkání s něčím „západním“ a přitom globálním.
Nakonec i my, součást západní kultury, bychom si měli čas od času protřídit bezmyšlenkovitě žité vlastní mýty o vánočním kapru a šupinách, pramenící někde ze středověké ekonomiky, nebo ty o dárcích pro děti, které se nám od svatého Mikuláše rozplizly až za zimní slunovrat do „svátku konzumu“ a v Česku je 24. prosince v podvečer nosí Ježíšek, jehož narození se však slaví až 25. prosince.
Vít Vojta, etnolog
Úvodní foto: Unsplash.com, Pema G. Lama