Z dějin Tchaj-wanu: Znovupřipojení Tchaj-wanu k Číně

Z dějin Tchaj-wanu: Znovupřipojení Tchaj-wanu k Číně
12 / 1 / 2022 Ivana Bakešová

Staré dějiny Tchaj-wanu byly v minulosti často interpretovány jen jako doplněk historie čínského kontinentu. Události po roce 1945 byly navíc filtrovány přísnou cenzurou. O většině jsme se dozvěděli až po roce 1987, kdy byl na Tchaj-wanu zrušen výjimečný stav a kdy tchajwanští historici mohli začít „zaplňovat bílá místa v historii“. Historička a sinoložka Ivana Bakešová navazuje na první článek, kdy jsme si Tchaj-wan představili jako vůbec první republiku v Asii.  

Opomenutí nebo záměr?

Z mnoha důvodů u nás převládá názor, že se Tchaj-wan stal součástí Číny v roce 1949, kdy tam po prohrané občanské válce našla útočiště ústřední čínská kuomintangská (KMT) vláda a torzo její armády. Ve skutečnosti se Tchaj-wan a přilehlé ostrovy vrátily po padesátileté japonské kolonizaci „do lůna čínské vlasti“ už v roce 1945. Epizoda let 1945-49 se ale nerada připomíná, protože neuvážené připojení Tchaj-wanu k pevnině odstartovalo jedno z nejtragičtějších období moderních dějin ostrova.

 

Když Čankajšek vyslovil na spojenecké konferenci v Káhiře požadavek, aby byla po porážce Japonska Číně vrácena všechna Japonskem okupovaná území, předpokládalo se, že se to bude týkat pouze území, které Japonsko obsadilo po 18. září 1931. Čankajškova vláda ale rozšířila své požadavky i na území, které Japonsko získalo na základě smlouvy v Šimonoseki v roce 1895, tedy o Tchaj-wan a Pescadorské souostroví.

 

Odborníci upozorňovali, že je sice Čankajškův požadavek legitimní, ostrovy jsou bezpochyby historickou součástí Číny, ale půl století se vyvíjely na Číně nezávisle. Jsou na zcela jiné úrovni než dlouholetými válkami a nekompetentní vládou devastovaná pevnina. Je proto třeba vytvořit bariéry, které by zabránily přenosu současného chaosu z pevniny na ostrovy.

 

Vláda USA nevzala výhrady na vědomí. Potřebovala udržet Čankajškovu Čínu ve válce proti Japonsku a prezident v předvečer voleb nemohl nerespektovat sympatie, které se Čankajškovi, nebo lépe řečeno jeho manželce paní Sung Mei-ling, podařilo vyvolat v americké společnosti díky dobře mířené mediální kampani a aktivitou různých nátlakových skupin.

 

Dokument podepsaný na závěr konference v Káhiře je velmi stručný. Mimo jiné se v něm konstatuje, že po kapitulaci Japonska budou Číně vrácena všechna území, která jí Japonsko uloupilo, včetně Tchaj-wanu a Pescador. „Nebyl to (Káhirská deklarace) pečlivě připravený dokument, ale spíše úlitba bojující Číně. [...] Hlavy států podepsaly papír, a tím daly do pohybu události, které jsou politováníhodné, ale nedají se změnit." (Kerr, G.: Formosa Betrayed, Boston 1965, s. 2)

 

Obnovení čínské správy ostrovů

Na základě dokumentu o kapitulaci Japonska, podepsaného 3. září 1945, vydal generál Douglas MacArthur rozkaz, podle kterého měly čínské autority převzít z japonských rukou správu ostrovů „za pomoci málopočetného amerického týmu". Skutečnost ale byla taková, že KMT armáda nebyla schopná přijmout kapitulaci japonských vojsk ani na pevnině, tím méně na ostrovech.

 

První představitel KMT administrativy přiletěl na Tchaj-wan až sedm týdnů po japonské kapitulaci americkým vojenským letadlem a první kontingent KMT vojáků se vylodil na ostrově z amerického vojenského plavidla déle než dva měsíce po japonské kapitulaci. Slavnostní akt připojení Tchaj-wanu a Pescador k Čínské republice se uskutečnil v Tchaj-peji dne 25. října 1945.

 

Odpovědi na otázku, jak Tchajwanci přijali rozhodnutí o návratu k Číně, se pochopitelně různí. Otázka nezněla, zda ano či ne, ale jak. Očití svědkové většinou potvrzují, že první reakce byly kladné. Tchajwanské reprezentaci se v období mezi japonskou kapitulací a převzetím správy ostrova KMT administrativou podařilo zajistit na ostrově relativní klid. Známý aktivista za sebeurčení Tchaj-wanu Lin H'sian-t'ang (Lin Xiantang 林献堂), který v posledních letech vymohl podstatné rozšíření tchajwanské samosprávy, sestavil Přípravný výbor pro přivítání KMT administrativy a logicky předpokládal, že se stane guvernérem.

 

Čankajšek rozhodl jinak. Reprezentaci ostrova ignoroval a guvernérem provincie Tchaj-wan jmenoval svého přítele Čchen Iho, kterému byl v mnohém zavázán (pozor, nezaměňovat s generálem Čchen I, jejich jména vypadají stejně pouze v přepisu do latinky, příjmení je stejné Čchen (Chen 陈) , ale jméno se píše odlišnými znaky 儀, 毅).

 

Guvernér Čchen I (Chen Yi 陈儀)

Čchen I pocházel ze stejného okresu provincie Če-ťiang jako Čankajšek. Oba studovali na vojenské akademii v Japonsku. V roce 1927, kdy se vrchní velitel Národní revoluční armády Čankajšek rozhodl vyvolat puč proti levicovému křídlu Kuomintangu a potřeboval peníze, aby si zajistil věrnost klíčových důstojníků, hledal přístup k jediné vrstvě společnosti, která měla zájem na pravicovém převratu a byla schopná ho financovat, totiž k šanghajské kompradorské buržoazii.

 

Chtěl-li se s ní dohodnout, musel zajistit, aby vstup jeho armády do Šanghaje neohrozil ekonomické zázemí šanghajských průmyslníků, neboli aby se ve městě nebojovalo. V delikátním jednání o této otázce sehrál klíčovou roli přítel z mládí Čchen I.

 

O schopnosti tohoto člověka intrikovat kolují fantastické historky. Jisté je, že měl přístup k nejbohatším šanghajským rodinám, i do šanghajského podsvětí. Údajně to byl on, kdo zprostředkoval sňatek Čankajška s dcerou jedné ze čtyř nejbohatších rodin Číny. Čankajšek se Čchen Imu odvděčil tím, že ho učinil náčelníkem šanghajského arzenálu a náměstkem ministra vojenství své vlády.

 

V roce 1934 ho jmenoval guvernérem provincie Fu-ťien. Funkce byla lukrativní tím, že umožňovala ilegální obchod s Japonskem, na kterém se dalo snadno zbohatnout. Čchen I tento obchod provozoval ještě dlouho poté, co Japonsko přepadlo severovýchodní Čínu. Zavedl systém „nezbytného státního socialismu", který mu umožňoval kořistit z provincie víc, než bylo v Číně pod nadvládou KMT obvyklé.

 

Guvernérem Fu-ťienu byl do roku 1942, kdy Japoncům umožnil ovládnout provincii téměř bez boje. Za odměnu si mohl do vnitrozemí odvést majetek, který se mu podařilo během úřadování nahospodařit. Protože z Fu-ťienu pocházejí předci většiny obyvatel Tchaj-wanu, dá se předpokládat, že na Tchaj-wanu nebyl Čchen I v roce 1945 osobou neznámou. Jeho jmenování guvernérem Tchaj-wanu však šokovalo nejen veřejnost ostrova.

 

Protestovala proti němu i celá řada veřejně činných osobností na pevnině, ale jejich protestu se Čankajšek nemusel obávat. Jediná síla, která mohla jeho rozhodnutí zvrátit, byly USA, ale ty neviděly důvod, proč by měly do vnitropolitické situace na Tchaj-wanu zasahovat. Úkolem zajistit na ostrově klid byl pověřen generálmajor Wedemayer a ten se na věc díval z čistě vojenského hlediska.

 

Vystřízlivění

Ještě před koncem čínsko-japonské války vznikl v tehdejším hlavním městě Čínské republiky Čchung-čchingu Výbor pro výzkum Tchaj-wanu, který zorganizoval školení pro 120 úředníků budoucí provinční vlády Tchaj-wanu a pořádal speciální kurzy výchovy policejních kádrů pro službu na ostrově. Frekventanti těchto kurzů přijeli koncem října na Tchaj-wan. Sestavili provinční vládu a tři další organizace, které se v budoucnu staly semeništěm podvodů a korupce: Monopolní úřad pro obchod tabákovými výrobky, Výbor pro zásobování uhlím a Výbor pro zahraniční obchod.

 

Průmyslové podniky, které patřily Japoncům, přeměnili na vládou kontrolované monopoly. Tím se 90 % tchajwanské průmyslové produkce dostalo pod kontrolu přistěhovalců, kteří obsadili vedoucí funkce přesto, že neměli s řízením průmyslových podniků žádné zkušenosti. Podniky krachovaly, když ne pro neschopnost vedení, tak proto, že byly rozkradeny. Technické zařízení a zásoby surovin putovaly na pevninu jako „tchajwanský příspěvek boji proti komunismu" ale většinou končily ve skladištích šanghajských mafiánských organizací.

 

Za tohoto způsobu hospodaření se brzy projevil nedostatek potravin i dalších základních životních potřeb. Rostla nezaměstnanost, zvláště poté, co se vrátilo asi 160 000 mladých lidí, kteří byli totálně nasazeni v Japonsku.

 

Povstání

Tchajwanci byli dlouho ochotni hledat vinu jen u provinční vlády a spoléhali na pomoc ústřední vlády v Nankingu. Trpělivost jim došla na počátku roku 1947, kdy v podstatě nevýznamný incident odstartoval povstání, které se z Tchaj-peje rozšířilo i na jih ostrova. Čchen I se naoko snažil vyjednávat, slíbil, že nepozve armádu, ale zároveň dal příkaz k přesunu vojska z pevniny. KMT vojáci, kteří byli zvyklí, že se musejí umět sami o sebe postarat, se na Tchaj-wanu chovali ne jako na osvobozeném, ale jako na dobytém území. Počet civilních obětí jejich řádění není dodnes znám.

 

Členové Výboru pro urovnání incidentu, kteří se snažili s Čchen Im vyjednávat, vydavatelé letáků a dalších tiskovin, právníci, obchodníci a jiné prominentní osoby, které se angažovaly v akcích předcházejících dní, mezi nimi i rektor Tchajpejské univerzity, byli zatčeni a 13. března bez soudu popraveni. Vydávání veškerých tiskovin s výjimkou tří listů, které byly pod kontrolou provinční vlády, bylo zakázáno. Zatýkání a rabování trvalo až do konce roku 1947. KMT propaganda se s povstáním vypořádala tím, že ho prohlásila za dílo komunistů.

 

Čankajšek vzal původně guvernéra Čchen I pod svou ochranu, ale pod tlakem dokonce i mnoha členů ústředního výboru KMT ho musel z funkce guvernéra odvolat. Čchen I odejel z místa činu i s majetkem, který si na Tchaj-wanu nakradl.

 

Když v roce 1949 KMT elitě nezbylo než se zachránit útěkem na Tchaj-wan, objevil se Čchen I na ostrově jako Čankajškův vězeň. Pravou příčinu neznáme, ale bezpečně víme, že zatčení nesouviselo se způsobem, jakým Čchen I vykonával funkci guvernéra Tchaj-wanu. Jako jedno z vysvětlení se nabízí Čankajškova obava, že Čchen I věděl příliš mnoho, než aby mohl na pevnině obsazené komunisty zůstat. Nebyl by jediný, koho si Čankajšek z tohoto důvodu v roce 1949 na Tchaj-wan odvezl. Oficiálně byl Čchen I obviněn z vlastizrady, které se údajně dopustil, když se pokusil vyjednávat s komunisty o vydání provincie Če-ťiang.

 

První KMT guvernér Tchaj-wanu byl KMT justicí odsouzen k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán na veřejném prostranství v Tchaj-peji 18. června 1950.

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička