Z dějin Tchaj-wanu: Ťiang Ťing-kuo a jeho reformy

Z dějin Tchaj-wanu: Ťiang Ťing-kuo a jeho reformy
15 / 2 / 2022 Ivana Bakešová

Čankajškův syn Ťiang Ťing-kuo je výraznou postavou dějin Tchaj-wanu druhé poloviny 20. století. Významně se zasloužil o úspěch demokratizačních reforem a o současnou prosperitu Tchaj-wanu. Zároveň ale nelze z paměti národa vymazat jeho podíl na praktikách totalitního státu v dobách kuomintangského „poručnictví“, které jsou dnes na Tchaj-wanu podrobovány silné kritice.  

Ťiang Ťing-kuo (Chiang Ching-kuo, Jiang Jingguo 将经国) se na Tchaj-wanu poprvé objevil jako člen mise vedené generálem Paj Čchung-si (Bai Chongxi 白崇禧) 17. března 1947, to znamená bezprostředně po brutálně potlačeném povstání, které vešlo do dějin pod zkratkou er-er-pa (二二八).

 

Zřejmě již při této příležitosti si na ostrově začal budovat síť tajných agentů, která mu v následujících letech pomáhala odhalovat a likvidovat každý zárodek občanské neposlušnosti. Podle tiskovin vydávaných opozičními skupinami působícími v zahraničí, měla Ťiang Ťing-kuova tajná policie v 50. a 60. letech minulého století jeden milion informátorů. Zákon o výjimečném stavu platný „po dobu komunistické rebelie“ umožňoval tchajwanské justici postavit před vojenský soud nejen vojenské, ale i civilní osoby obviněné z protistátní činnosti. Ročně bylo z politických důvodů vykonáno až 200 rozsudků smrti a 1 500 osob bylo odsouzeno k dlouholetému trestu odnětí svobody. Trest si političtí vězni většinou odpykávali v táboře na některém z odlehlých ostrovů.

 

„Neznepokojujme se v čase velkých změn“

V 50. a 60. letech minulého století odvozovala vláda Čínské republiky na Tchaj-wanu své právo na existenci od představy, že je jedinou mezinárodně uznávanou vládou celé Číny a na ostrovech je jen dočasně. V tomto postoji ji podporovalo více než 60 zemí v čele s USA, které s vládou Čínské republiky na Tchaj-wanu udržovaly řádné diplomatické styky a rezervovaly pro ni křeslo stálého člena Rady bezpečnosti OSN.

 

Koncem 60. let začala být tato situace neúnosná. ČLR se navzdory prognózám a vnitropolitickým turbulencím nerozpadla a zemi, ve které žila 1/5 lidstva nebylo možné donekonečna ignorovat. Hlavní architekt čínské diplomacie Čou En-laj podnikl několik úspěšných zahraničních cest, během kterých získal své zemi řadu příznivců, především z řad nově vzniklých států Asie a Afriky, a ti hlasovali pro vstup ČLR do OSN, uzavírali s ČLR diplomatické styky a rozvazovali diplomatické styky s Čínskou republikou na Tchaj-wanu.

 

O změnu ve vztahu s ČLR usilovaly i Spojené státy, když hledaly způsob jak ukončit válku ve Vietnamu a ČLR dala najevo, že je přístupná kompromisům, když ustoupila od všech podmínek, které si pro normalizaci styků s USA do té doby kladla. Setrvala pouze na jediné: existuje pouze jedna Čína a Tchaj-wan je její součástí. Americká administrativa na tuto podmínku přistoupila. V roce 1971 přestala klást překážky přijetí ČLR do OSN a zahájila jednání o normalizaci styků s ČLR podmíněnou přerušením diplomatických styků s Čínskou republikou na Tchaj-wanu.

 

V duchu zásady, že existuje pouze jedna Čína, musela tchajwanská reprezentace opustit všechny složky OSN a v hlavních městech států, které uznaly ČLR, byly tchajwanské oficiální úřady nahrazeny neoficiálními hospodářskými a kulturními kancelářemi.

 

V praxi se příliš nezměnilo, ale ztráta prestiže otřásla vnitropolitickou scénou Tchaj-wanu. Zhroutily se pilíře, o které se opíral monopol moci přistěhovalců. Už nebylo možné tvrdit, že čínští komunisté jsou bandité, které svět neuznává. Nezbylo, než přiznat, že je nutné skončit s provizorii a umožnit rodilým Tchajwancům vstup do aktivní politiky.

„Toto je poslední možnost jak zajistit soužití přistěhovalců s původními obyvateli“

Většina komentátorů tchajwanských událostí se domnívá, že podmínky pro nastartování reforem vznikly po smrti Čankajška v roce 1975. Ve skutečnosti začaly reformy směřující k postupné demontáži totalitní moci jedné politické strany o pět let dřív.

 

Reformy odstartoval projev, který pronesl Ťiang Ťing-kuo v prosinci 1970 na půdě tchajpejské univerzity. Načasování nebylo náhodné. Projev byl přednesen krátce před tím, než tchajwanský delegát musel přenechat čínské křeslo v Radě bezpečnosti OSN představiteli pekingské vlády. Ťiang Ťing-kuo vyzval studenty a profesory, aby se nebáli otevřeně diskutovat o aktuálních problémech. Na námitku, že se od inteligentních mladých lidí, kterým záleží na profesní kariéře, nedá za současného stavu věcí čekat, že budou upřímní, Ťiang Ťing-kuo odpověděl, že ručí za bezpečnost diskutujících.

 

Témata, o kterých se na počátku 70. let na Tchaj-wanu diskutovalo, nám nutně připomínají naše „pražské jaro“ 1968: příliš dlouhé potlačování osobní svobody vede ke stagnaci myšlení a k omezení tvůrčích sil osobnosti; svoboda projevu, zvláště na akademické půdě, neohrožuje bezpečnost státu; vláda by měla změnit dosavadní politiku hledání pokroku ve stabilitě ve hledání stability v pokroku; nezbytným předpokladem úspěšného řešení problémů je veřejná diskuse.

 

Deset měsíců trvající diskuse, kterou publikovaly nejen studentské časopisy, vyvrcholila u příležitosti šedesátého výročí vzniku Čínské republiky v říjnu 1971 prvním systematicky formulovaným návrhem společenských reforem:

 

„Vítězství komunistů na pevnině je tragédií čínského národa,“ praví se v úvodu: „V zásadě bychom přivítali návrat na pevninu a sjednocení Číny, ovšem ne pod vládou, která v současné době na pevnině vládne. Uvědomujeme si však, že to není možné. ... Nač plýtvat silami na něco, co se nedá uskutečnit?… Když budeme jenom toužit, nepodaří se nám přežít. Naší zárukou přežití je prosperující společnost.“

 

Autoři požadovali urychlené omlazení státních a stranických institucí, omezení výdajů na armádu, odstranění korupce a snížení výdajů na státní reprezentaci (Tchaj-wan v té době ještě platil v mezinárodních institucích příspěvky i za obyvatele kontinentální Číny), dále zefektivnění státní administrativy (na Tchaj-wanu v té době ještě působila jak ústřední čínská vláda, tak i provinční tchajwanská vláda), zkrácení povinné vojenské služby a další. Hlavní problém Tchaj-wanu autoři spatřovali v systému jedné politické strany: „Tím, že má strana KMT po celá léta monopol moci, zdegenerovala a zpohodlněla.“ Vyzvali vedení KMT, aby se nebálo dát prostor opozici.

 

Z dalších myšlenek vyjímáme:

„Uniformita myšlení není předpokladem jednoty národa. Naše slabost spočívá v tom, že jsme dovolili těm, kdo neměli znalosti, aby kontrolovali naši svobodu, a ti, kteří měli znalosti, se netěšili úplné svobodě. … Tak se stalo, že jsme se věnovali rozvoji hospodářství, ale zanedbali jsme duchovní rozvoj. … Na Tchaj-wanu je třeba vytvořit harmonickou společnost v duchu konfuciánských tradic.“ Hlavní překážku autoři viděli v rozbujelém aparátu státní policie.

 

Citovaný návrh reforem podpořilo 336 intelektuálů v memorandu, ve kterém problém postavili do širšího kontextu: „Má-li lidstvo čelit nebezpečí komunismu, musí v zájmu respektování tradičních kulturních hodnot a kultivace nového myšlení zajistit podmínky pro rozvoj talentů. Vlády se nemusí bát svobody na akademické půdě, naopak, musí přizvat mladé talentované lidi do státního aparátu a dbát na zlepšení jejich materiálního postavení.“ (Podle HUANG, Mab. Intellectual Ferment for Political Reforms in Taiwan, 1971-1973. The Center for Chinese Studies, University of Michigan, 1976)

 

Ale jak se později ukázalo, nebyly diskuse vůbec tak spontánní, jak se jevily na první pohled. Zahraniční pozorovatelé zjistili, že redaktoři studentských časopisů a další aktivisté udržovali osobní kontakty s pracovníky oddělení propagandy ÚV KMT. Nezvyklou a na místní poměry vzhledem k zákonu o výjimečném stavu dost nebezpečnou diskusi řídil a využil Ťiang Ťing-kuo k posílení vlastní pozice v době, kdy se ucházel o funkci předsedy výkonného dvora (vlády).

 

Ťiang Ťing-kuo ve funkci předsedy výkonného dvora

Po nástupu do funkce předsedy výkonného dvora začal Ťiang Ťing-kuo zavádět reformní návrhy do praxe. Především otevřel rodilým Tchajwancům vstup do veřejného života. Například do své vlády přijal šest ministrů, rodilých Tchajwanců, mezi nimi do funkce ministra zemědělství pozdějšího prezidenta Li Teng-chueje 李登辉. Byly vypsány první doplňkové volby do národního shromáždění a do legislativního dvora.

 

Jednalo se o převratnou událost, která popřela zásadu, že před návratem na pevninu nedojde k personální obměně volených orgánů státní moci. Změna přišla na poslední chvíli, protože poslanci zvolení v roce 1948 stárli a umírali a instituce na nich závislé přestávaly být životaschopné. Díky reformám provedeným v roce 1972 se podíl rodilých Tchajwanců ve státních službách zvýšil na 20 %.

 

V dubnu 1975 zemřel ve věku 87 let generalissimus Čankajšek. Zemřel ve funkci předsedy ÚV KMT a ve funkci prezidenta. Přesto, že byl v nejvyšších funkcích po celou dobu přítomnosti KMT na Tchaj-wanu, nezpůsobila jeho smrt, na rozdíl od smrti Mao Ce-tunga o rok později, žádný otřes. Vedení KMT bylo na jeho odchod připraveno a zajistilo kontinuitu osobou jeho syna.

 

Ťiang Ťing-kuo byl v tajném hlasování jednomyslně zvolen předsedou ÚV KMT. Do prezidentského křesla usedl podle ústavy viceprezident Jen Ťia-kan 严家淦. Bylo mu 73 let a ve funkci setrval jen do řádných prezidentských voleb, ve kterých byl prezidentem zvolen Ťiang Ťing-kuo. Ten pak obě nejvyšší funkce zastával až do své smrti v roce 1988.

 

I když zákon o výjimečném stavu zakazoval bezpartijním vytvářet jakékoli organizace, vzniklo v následujících letech několik organizací sdružujících bezpartijní politiky. Kromě jiného začal v srpnu 1979 vycházet  časopis Mej-li tao, který se velmi rychle stal druhým nejčtenějším periodikem. (Mej-li tao 美丽岛 - Krásný ostrov - je čínský ekvivalent názvu Formosa, který s oblibou používali disidenti)

 

Nezůstalo jen u slov. Vznikaly i radikální skupiny, které pořádaly pouliční demonstrace, při kterých docházelo ke střetům, mnohdy i krvavým, jako například u příležitosti Dne lidských práv 10. prosince 1979 ve městě Kao-siung. Ideologické spory se přenesly i na půdu parlamentu. Záběry dramatických potyček mezi starými a nově zvolenými poslanci se dostaly dokonce i na obrazovku československé veřejnoprávní televize.

 

Ťiang Ťing-kuo splnil slib, který dal v prosinci 1970 studentům a profesorům tchajpejské univerzity. I když dosud platil zákon o výjimečném stavu, obešla se výměna názorů bez postihů. Opoziční organizace byly sice prohlášeny za nelegální, ale jejich zakladatelé nebyli hnáni k odpovědnosti. Stejný postup byl z iniciativy Ťiang Ťing-kuo zvolen i v případě zrodu první opoziční politické strany.

 

Legální opoziční strana

Na 28. září 1986 svolali bezpartijní politici do pompézního Grandhotelu v centru Tchaj-peje shromáždění, oficiálně ohlášené jako zasedání Rotary Clubu. Během zasedání (nebo už před ním?) se rozhodli využít příležitosti a prohlásili shromáždění za zakládající sjezd opoziční politické strany, kterou nazvali Demokratická pokroková strana (DPS,  民主进步党, anglická běžně užívaná zkratka je DPP).

 

Konzervativní politici žádali okamžité zatčení a podle zákona o výjimečném stavu přísné potrestání všech 132 účastníků sjezdu. Ale Ťiang Ťing-kuo vzal zakladatele strany pod svou ochranu a vyzval Parlament, aby jednal o podmínkách, za jakých bude zajištěna bezpečnost ostrova po zrušení výjimečného stavu.

 

Zákon o výjimečném stavu, který byl v platnosti celá čtyři desetiletí, byl definitivně zrušen 15. července 1987. DPS se stala legální opoziční stranou, která si cílevědomě buduje pověst strany hájící specifické zájmy obyvatel ostrova. S termínem "úplná nezávislost" ale pracuje opatrněji, než se zdá při pohledu ze zahraničí. Advokáti nezávislosti jsou omezováni nejen kulturní, ale v posledních letech především ekonomickou provázaností ostrova s pevninou.

 

Od poloviny 90. let minulého století se ve funkci prezidentů zatím pravidelně střídali kandidáti DPS a KMT. V prezidentských volbách 1996 nebyla DPS ještě tak silná, aby její kandidát, známý disident Pcheng Ming-min 彭明敏, porazil KMT kandidáta Li Teng-chueje. Ale už v roce 2000 se stal prezidentem kandidát DPS Čchen Šuej-pian 陈水扁. Byl prezidentem po obě funkční období, ale jeho vláda neskončila dobře. Čchen Šuej-pien byl obviněn z defraudace velké částky státních peněz a odsouzen.

 

V letech 2008-2016 byl prezidentem KMT kandidát Ma Jing-ťiou 马英九, za jehož éry se vztahy mezi Tchaj-wanem a čínskou pevninou nesly v duchu zásady „třikrát ne – ne okamžitému sjednocení, ne definitivní separaci, ne ozbrojenému střetnutí.“ Byla podepsána celá řada dohod, které utlumily vzájemnou podezíravost a usnadnily praktické kontakty.

 

Celková mezinárodní situace ale není takovému řešení nakloněna. Nakloněna mu není ani generační obměna. Stará generace, která trpěla nostalgií po ztracené vlasti, postupně odchází a každá nová generace se konfuciánské představě o státu, jako nositeli kulturních tradic, stále více vzdaluje. Převládá moderní představa o státu, jehož tmelícím znakem není společné kulturní dědictví, ale profit z momentální politické situace.

 

Od roku 2016, kdy nejvíc hlasů v prezidentských volbách získala Cchaj Jing-wen, kandidující za DPS, je patrná nejen snaha odstřihnout se od KMT dědictví, ale i snaha dokázat, že všechno, co přišlo z pevniny, je zavrženíhodné. Je otázka, do jaké míry Ťiang Ťing-kuo předvídal, že vývoj, který odstartoval svými reformami, nabere tyto obrátky.

I na Tchaj-wan doputovala módní vlna odstraňování soch

V ohrožení se ocitla socha Čankajška umístěná v památníku v centru Tchaj-peje. Je 10 metrů vysoká a znázorňuje despotu sedícího na podstavci, který až příliš připomíná císařský trůn. Zdaleka to není jediná Čankajškova socha, která „zdobí“ tchajwanská města. Další zpodobnění diktátora v nadživotní velikosti můžeme vidět na příklad před Palácovým museem. O odstranění těchto soch se zatím vedou diskuse. Jak dopadnou a jak bude kritika KMT éry pokračovat, to nám ukáže blízká budoucnost.

 

Názory nejsou zdaleka tak jednotné, jak se může zdát podle informací pronikajících do zahraničí prostřednictvím pozorovatelů, kteří fandí tchajwanské nezávislosti. Podle těch druhých Tchaj-wan nemá zapomenout, že vděčí Kuomintangu za záchranu před připojením k ČLR na konci občanské války 1946 – 1949, i za svou současnou prosperitu.

 

Poznámka na závěr

Pro nás je zajímavé, že pod zmíněnou Čankajškovou sochou stojí několik prosklených vitrín, ve kterých se kromě jiných artefaktů nachází i Československý válečný kříž 1939. Prezident Beneš jím dekoroval Čankajška v letech 2. světové války, konkrétně v roce 1942 a podruhé v roce 1944 u příležitosti pátého a sedmého výročí incidentu u Mostu Marco Pola. Oba kříže Čankajškovi předal Benešův vyslanec u KMT vlády, v dočasném hlavním městě Čchung-čchingu, Stanislav Miňovský.

 

Ve vitríně je pouze jeden kříž, není jasné, který. Pokud by to byl ten první, má zajímavou historii. Patřil původně vyslanci Miňovskému, který ho obdržel za zásluhy o záchranu československých občanů, snažících se opustit Protektorát. Protože byl v roce 1942 Čchung-čching  neprodyšně izolovaný od světa, nepodařilo se řád pro Čankajška ve stanovené době do Číny dopravit a vyslanec musel zachránit situaci tím, že Čankajškovi předal svůj vlastní řád.

 

Pro úplnost zbývá dodat, že Řád blahodárných oblak, kterým Čankajšek ocenil zásluhy prezidenta Beneše, můžeme vidět ve Vojenském historickém museu v Praze na Žižkově. Benešovi ho v roce 1947 předal tehdejší KMT velvyslanec v Praze Lone Liang  (Liang Lung 梁龙).

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička