Vzpomínka na profesora Josefa Kolmaše

Vzpomínka na profesora Josefa Kolmaše
22 / 2 / 2021 Jiří Šíma

Dne 9. února 2021 odešel přední český sinolog a tibetolog, někdejší ředitel Orientálního ústavu a světově uznávaný expert na čínsko-tibetské vztahy, profesor Josef Kolmaš (6.8.1933 – 9.2.2021). Osobní lidskou vzpomínku sdílí jeho blízký přítel, významný sinolog a mongolista PhDr. Jiří Šíma, DrSc. (*1943), bývalý velvyslanec v Mongolsku a vedoucí pracovník Orientálního ústavu.

Pana profesora Kolmaše jsem znal neuvěřitelných šedesát let. Kdybych měl hovořit o jeho životě a díle, nestačil by na to ani celý den. Ale o tom již bylo a jistě ještě bude mnoho napsáno. Chci se zde podělit jen o pár osobních vzpomínek.

 

Ta první se váže ještě k jeho promoci. Když jsem si kdysi na studijním oddělení Filozofické fakulty UK zapisoval do svého indexu speciální přednášku doktora Kolmaše o národnostních menšinách Číny, ještě po letech tehdy vzpomínala vedoucí oddělení, paní Kopačková - Pavlíková, že na promoci Josefa Kolmaše v Karolinu vzbudila největší pozornost jeho maminka, když přijela v nádherném slováckém kroji. Profesor Kolmaš totiž pocházel z Těmic na Hodonínsku.

 

Po speciálním cyklu přednášek doktora Kolmaše pro jediného studenta, jsem k němu dále docházel na konzultace do Orientálního ústavu. Zůstali jsme pak v písemném kontaktu i během mého působení v Číně a pak téměř denně, po mém nástupu do Orientálního ústavu v roce 1969. Tam jsme prožili mnoho hezkého, ale také mnoho smutného a těžkého. Společně jsme pracovali na vydání cestopisu francouzských misionářů E.-R. Huca a J. Gabeta do Tibetu (1844-1846), na bibliografii našeho učitele, významného orientalisty Pavla Pouchy (1905-1986), společně jsme byli u Pouchova lůžka před jeho smrtí v nemocnici Pod Petřínem, spolu jsme byli v roce 1970 na II. světovém kongresu mongolistů v Ulánbátaru.

 

Přiznám se, že na společných fotografiích s vynikajícím americkým mongolistou Lattimorem (1900-1989) nebo významným mongolským učencem Rinčenem (1905-1979) jsem se vždy trochu skrýval a využíval Kolmašovy, už tehdy velké, mezinárodní autority. Během dlouhých let jsem vždy obdivoval jeho znalosti, rozsáhlou publikační činnost, smysl pro pořádek a preciznost. Ještě během jeho pobytu v Přemyslovské ulici na Vinohradech jsem se poznal také s paní Marií Kolmašovou a s jejich dětmi. Právě ona se velice zasloužila o to, že pan doktor se mohl plně věnovat své vědecké práci. V novém bytě v Čihákově ulici jsem obdivoval pečlivě uspořádanou knihovnu. Vždy jsem byl vděčný za dar knihy či separátu s osobním věnováním a velice si vážil toho, když mi, přesně o deset let starší Josef Kolmaš, nabídl tykání.

 

Ironií osudu, ale i velkou ctí mi bylo, když jsem po dřívějším získání doktorátu psal odborný posudek na jeho práce. Když byl jmenován ředitelem Orientálního ústavu (1994), pracoval jsem tam jako jeho podřízený, vedoucí oddělení Východní Asie. Iniciovali jsme bibliografickou edici a společně vydávali bibliografie našich významných orientalistů. Naše poslední společná idea vydání Slovníku českých a slovenských orientalistů zůstala po mém odchodu hlavně na něm a kolegovi indologovi Janu Filipském (*1943). Obdivuhodné je také to, že po celý život profesor Kolmaš pracoval na tomto jednom jediném pracovišti. 

 

Nejsmutnějším okamžikem v životě byl pro profesora Kolmaše nečekaný odchod jeho ženy v roce 2006 a po dalších letech i jeho vážné zdravotní problémy. Útěchu a podporu nacházel u svých dětí a radoval se i z vnoučat. Překvapil a potěšil nás jeho osobní návštěvou při otevření našeho malého asijského muzea v Ledcích u Slaného v roce 2007.

 

Posledních pět let, po vážném onemocnění, strávil profesor Kolmaš bohužel na lůžku v Domově seniorů ve Vysočanech. Docházel jsem k němu po řadu let každý týden, později jednou za čtrnáct dní. Vyprávěl o svém mládí, o studiu v Číně, s hrdostí ukazoval fotografie dětí a rodiny a na každou návštěvu se těšil. Nejraději měl opavské věnečky a občas jsme si, i na poslední návštěvě, ťukli becherovkou. Největší radost měl, když bylo venku hezky a já jej v křesle mohl vyvézt na zahradu. Tam jsme se kochali poklidnou přírodou, prohlíželi si kytičky a pozorovali kočičku. Někdy vypadal velice dobře, jindy to bylo horší. Dožil se i svého prvního pravnoučka. Se svým osudem byl smířený a cítil jsem, že mu postupně fyzické a duševní síly ubývají. Přesto jsem věřil v další a další setkání. Kvůli zákazu návštěv v souvislosti s pandemií jsem mu poslední pozornosti, spolu s časopisy o Tibetu, už předával přes vrátnici.

 

Jménem mladších kolegů, žáků a přátel bych rád ještě jednou profesoru Kolmašovi, Jožkovi, jak jsem mu říkal, poděkoval za všechno, co udělal pro vědu, pro popularizaci Číny a Tibetu v naší veřejnosti i pro nás pro všechny. Čest jeho památce.

 

Jiří Šíma, sinolog, mongolista a bývalý československý velvyslanec v Mongolsku

 

Foto: Archiv Josefa Kolmaše