Vojenský převrat v Číně: zbožné přání, nebo nedostatek informací?
Sjezdům Komunistické strany Číny, měnícím vládnoucí elitu země na dalších deset let, předchází v čínském veřejném prostoru napjaté ticho. Naopak na stránkách zahraničích médií startuje „výlov největšího čínského sólokapra“. Před desítkou let tak přinesly New York Times příběh o tom, „jak čínský premiér k miliardám přišel“, letos se pro změnu vynořily spekulace o „svržení čínského prezidenta vojenským převratem“. Co to vypovídá o naší společnosti a naší znalosti jiných částí světa?
Obraz nacionalistů z čínského deep state, držících pod zámkem odevzdaného čínského prezidenta, čekajícího nejspíš, až bude na sjezdu pod přijatelnou záminkou nahrazen, vypadá sice atraktivně, ale zcela nepravděpodobně. Nicméně čas pro šíření poplašné zprávy byl zvolen velmi dobře. Dne 22. září totiž ukončil prezident účast na výročním summitu Šanghajské organizace spolupráce v uzbeckém Samarkandu, údajně se ani nezúčastnil slavnostní večeře a odletěl zpět.
Vzhledem k úzkostlivé ochraně před Covidem, který Číňané berou skoro tak vážně, jako Češi v první březnové vlně 2020, se prezident po návratu nepochybně podrobil karanténě a odpočinku, ostatně příští rok mu bude už sedmdesát. Jeho veřejné vystoupení v úterý 27. září pak ukončilo dohady.
Podle dosledování poplašných zpráv je tentokrát vysílala čínská zahraniční diaspora, spojená s organizací Fa-lun-kung a její mediální pracovník. Pak je publikovaly některé oslovené indické televizní programy a fámy už se šířily po světě. Indická média s korespondenty v Číně i dotázaní čínští experti pak zprávu vyvrátili, takže následně rychle utichla.
Údajný převrat měl být navíc vojenský, vedený poměrně známým generálem Li Čchiao-ming (nar. 1961, 李桥铭). Vojenský puč však patří spíš do sousedního Thajska, kde za 100 let proběhlo 13 vojenských převratů. Čína má zlaté období warlordů už sto let za sebou a současně je vojenský převrat prakticky nemožný.
Zprávy o koloně vojenských vozidel kolem Pekingu a o zrušení letů příliš nedávaly smysl. Kdyby existovala vojenská kolona, dávno by někdo zveřejnil její fotografii a čínské lety se ruší často, pro špatné počasí nebo podezření na Covid.
Pravděpodobnějším scénářem převratu by bylo odvolání, iniciované skupinou z vrcholného vedení komunistické strany, nutně však jako reakce na vážné chyby vedení, které již způsobily hmotné a duchovní škody a nalomily důvěru občanů v komunistickou stranu. Takové chyby by pak musel generální tajemník vzít na sebe a vedení rychle předat.
Nyní však, přes tvrdohlavě uplatňovanou nulovou covidovou toleranci, je současný ekonomický pokles důsledkem více faktorů a nelze jej ještě počítat za závažnou, fatální chybu vedení. Covidová uzavření milionů lidí jsou nepříjemná, ale dají se vydržet, navíc Čína se poučila a zásobování potravinami věnuje velkou pozornost. Mohu to ostatně potvrdit i na svém vlastním příkladu porovnáním karantén v loňském a letošním roce.
Celá tato úspěšná dezinformační akce o puči tak zase ukázala, jak málo toho o současné Číně a celé Asii víme a jak jsme ochotni naslouchat zprávám z neznámých zdrojů, jen když jsou bombastického charakteru.
Ovšem právě pro tuto americko-čínskou konfrontaci, která úplně zahltila mediální zpravodajství o Asii, nám už dlouho uniká jedna rozhodující změna – totiž, že se náš euroatlantický svět dramaticky zmenšil.
Ještě před půl stoletím žilo přes 90 % globální střední třídy v Severní Americe a Evropě a znalost jejího nahlížení na svět byla pro zbytek světa výhodná nebo dokonce nezbytná. Dnes je to jinak a střední třída roste hlavně v Asii. Indie, bývalá britská kolonie, sesadila loni z místa páté největší ekonomiky světa symbolicky svou někdejší britskou metropoli. Ve velké pětce reprezentují Západ už jen první Spojené státy a čtvrté Německo (za třetím Japonskem), na jehož výkonnosti přímo závisí kus Evropy, včetně nás.
Naše euroatlantické vidění světa i s naším moralizováním postupně přestává okolní svět zajímat a nám z něj zbývají hlavně vlastní klapky na očích, bránící nám Asii efektivně porozumět. Papouškovaní zprostředkovaných dat o úzkých tématech politiky, ekonomiky, ekologie a lidských práv, vždy s ideologickým podtónem, zdaleka nepostihuje to podstatné z dynamiky asijské společnosti.
Kolik komentátorů čte alespoň občas Times of India, Japan Times, China Daily nebo Jakarta Post? Přitom tyto čtyři asijské země představují 40 % světové populace, jsou rostoucí ekonomickou silou a mají velmi odlišný pohled na svět, který bychom měli začít sledovat a snažit se pochopit.
Zatím však naši odbornou debatu deklasují ideologičtí aktivisté, kteří se začali specializovat na likvidační kampaně a vylučování nositelů odlišných názorů z veřejného prostoru. Kauzy likvidačních útoků na špičky z oboru chemie, politologie či diplomacie mluví za vše.
To nám vůči autoritářským systémům Východu bere hlavní konkurenční výhodu, plynoucí z možnosti názorové plurality a otevřené diskuse, která u nás umí přerůst ve kvalitní vzdělání, kreativní přístup a flexibilitu v podnikání. Bez těchto předností se obrovským asijským korporacím dá konkurovat jen těžko.
A proto může být předsjezdová fáma výzvou k přehodnocení přístupu a hledání hlubších souvislostí. Na asijském kontinentu si na univerzální rovnost mezi lidmi nehraje žádná společnost, ale stejně je všude jistá společenská stabilita. Představy, že kdo nedělá věci jako my, dělá je špatně, a že člověk s jiným názorem je buď dezinformátor nebo hlupák, jsou vedle. Měli bychom o Asii více číst, přemýšlet a nenechávat si nasazovat klapky na oči.
Vít Vojta, sinolog, etnolog a právník
Text byl v upravené podobě publikován dne 1.10.2022 na serveru iDnes.cz.
Úvodní foto: Unpsplash.com, Hennie Stander