Komančové ve válce: kterak se američtí Indiáni uplatnili po boku svých bývalých nepřátel

Věděli, kdy zaútočit a kdy se stáhnout. Po vítězné bitvě dokázali bez zastávky urazit i s ukořistěnými koňmi vice než sto mil. Jejich osud se naplnil v roce 1874, kdy jim v kaňonu Palo Duro zasadila tvrdý úder americká čtvrtá kavalérie. Vojáci jim spálili všechny zásoby a zabili přes tisíc koní. O rok později se poslední skupina Komančů vzdala. Odpor dalších kmenů definitivně zlomil 29. prosince 1890 masakr u Wounded Knee, poslední větší ozbrojený konflikt mezi Indiány a americkou armádou, během kterého bylo zabito okolo 300 Siouxů, včetně asi 200 žen a dětí.

Masakr u Wounded Knee, Jižní Dakota, Ostatky Siouxů (www.loc.gov)

Na počátku 20. století se tak zdálo, že bojové tradice v rezervacích usazených původních obyvatel patří minulosti. Komančové, a ostatní Indiáni však stezku válečníka neopustili. Jenom v následujících letech po ní kráčeli ve službách svých bývalých nepřátel. A to v pozoruhodných počtech. „Američtí Indiáni v přepočtu na obyvatele měli ve vojenské službě větší procento svých lidí než ostatní americké etnické skupiny,“ uvedl Benjamin Nighthorse Campbell, který se v roce 1992 stal prvním Indiánem zvoleným do Senátu USA. A zatímco jeho dědeček bojoval proti generálu Custerovi v roce 1876 v bitvě u Little Big Hornu, Campbell se o pětasedmdesát let později stal veteránem korejské války.

Tanec duchů siouxských Lakotů roku 1890 (www.pbs.org)

Informace o zapojení původních obyvatel do americké armády se rozcházejí, podle některých z nich v poměru k ostatní domácí populaci převažovali Indiáni dvakrát, podle jiných údajů dokonce až pětkrát. Asi pětinu z nich tvořily ženy. Díky svým válečnickým tradicím se Indiáni dokázali adaptovat na vojenský způsob života a účastnili se tak všech významných konfliktů. Zapojili se do obou světových válek, sloužili v Koreji, Vietnamu i Perském zálivu. Podíleli se také na bojových operacích v Grenadě, Panamě, Somálsku, Afghánistánu nebo Iráku. Příběhy některých z nich vešly do dějin. Ira Hayes vyrůstal na farmě svých rodičů v komunitě Gila River v Arizoně, v roce 1942 vstoupil do námořní pěchoty a stal se jedním ze šesti vojáků, objevujících se na ikonické fotografii vztyčování vlajky nad Iwo Jimou. Lori Piestewa z kmene Hopi byla první ženou, která padla během operace Irácká svoboda, a také první Indiánkou, o níž je známo, že zahynula ve válce v zámoří.

O bojových schopnostech Indiánů se pochvalně vyjadřoval již na konci 18. století George Washington. Od roku 1866 byli jako skauti najímáni na krátkodobé mise nebo zařazeni do delší služby. Často působili proti odbojným kmenům, ale v roce 1916 doprovázeli i výpravu generála Johna J. Pershinga do Mexika při pronásledování Pancho Villy. Jejich potřeba výrazně vzrostla se vstupem Spojených států do první světové války, kde podle odhadů sloužilo více než 12 000 Indiánů, z největší části Čoktavové z Oklahomy. Asi pět procent z nich bylo zabito. Teprve na základě tohoto vystoupení udělil v roce 1919 Kongres americké občanství těm z nich, kteří působili v armádě. Širší zákon z roku 1924 pak uznal za občany všechny původní obyvatele Ameriky narozené ve Spojených státech. Teprve před sto lety!

Velké množství domorodých válečníků přivedlo na bojiště zapojení Spojených států do druhé světové války, které se účastnilo více než 44 tisíc Indiánů. Kromě odvahy a bojového umění sebou přinesli také neocenitelnou výhodu v podobě svého jazyka. Vojáci z více než 30 domorodých národů používali řeč svého kmene pro přenos důležitých sdělení. Nejznámějším se staly kódy Navajů, ale také komunikace ostatních kmenů se pro nepřítele stala nepřekonatelnou překážkou. Na konci třicátých let se sice do Ameriky vydali japonští a němečtí „vědci“, aby zkoumali řeč Indiánů, jazyk používaný Komanči však nebyl zaznamenán v etnografických knihách, a tak se stal ideální tajnou šifrou. Chybějící slovní zásobu si komančská jednotka doplnila o vlastní výrazy, například Hitler byl nazýván „šílený bílý muž“. Paradoxně tak jazyk, jehož znalost se úřady pokoušely potlačit v internátních školách, přispěl k vítězství ve válce. 

Komančové jako radisté ve 2. světové válce  (Warfare History Network)

Vůbec prvním známým Komančem, jenž zemřel v boji v řadách americké armády, se stal Johnnie Rivas, který 6. června 1944 seskočil v ranní tmě za nepřátelské linie v Normadii a byl zasažen minometnou palbou. Jen o několik dní později zahynul jeho druh z 82. výsadkové divize Melvin „Hawkeye“ Myers, poté co ještě dokázal zachránil život svému zraněnému spolubojovníkovi. Jak však říká další z komančských veteránů Lenn Sovo, účastník vietnamské války: „Válečník nikdy neumírá, ale vrací se jako duch.“  Ve svých vzpomínkách Sovo uvádí, že nikdy neměl strach, jak by se dalo čekat v situacích, kdy na něj dotírala smrt. Jako velitel tanku cítil, že venku jsou jeho další bojovníci, kteří mu jdou na pomoc. Jeden z mužů z jeho jednotky, mladý bílý voják z Kansasu, se mu jednou svěřil, že během noční hlídky viděl ducha na koni, který se řítil před nimi. „Moji bojovníci jsou tady s námi“, odpověděl mu Sono.

Čejen a Arapah Harvey Pratt ve Vietnamu (cherrieswriter.com)

Do války ve Vietnamu (1964-1975) se zapojilo přibližně 42 000 amerických Indiánů. Mnozí z nich byli odvedeni, ale velký počet se přihlásil dobrovolně, přičemž jako důvod často uváděli rodinné a kmenové zvyklosti, kdy v domorodých společnostech odpovědnost za ochranu kmene nebo komunity tradičně přebírali muži. Zkušenosti z boje mladíky posilovaly a měnily je v příští vůdce. Blízkost nebezpečí, násilí a smrti měla těm, kteří prošli válečnou zkouškou, vštípit moudrost, bystrost a získat jim respekt plnohodných členů komunity. Někteří z těch, kteří oblékli uniformu, hledali dobrodružství nebo se snažili vymanit z omezených příležitostí a nelehkých životních podmínek v jejich domově. Část z narukovaných však přijímala svůj nástup do armády jako povinnost vůči Spojeným státům vyplývající ze smluv, které jejich předkové uzavřeli s federální vládou. A to přesto, že bledé tváře tyto dohody mnohokrát porušily.

Vietnamské bojiště bylo jiným typem války než konvenčně sváděné bitvy. Namísto nich na vojáky čekala dlouhá a často neúspěšná pátrání po nepolapitelném nepříteli. V takto nastavených podmínkách ožíval hraničářský folklor časů dobývání Divokého západu. Odlehlým oblastem s hustou džunglí, kontrolovanou Vietkongem, se přezdívalo indiánská země. Na hlídky na tomto území čekaly miny, nastražené nálože a léčky, které si vybíraly strašlivou daň. Podle předsudků známých jako „syndrom indiánského skauta“ měli původní obyvatelé Ameriky oproti ostatním lépe vyvinuté smysly a instinktivní porozumění přírodě. To je předurčovalo k rolím zvědů, stopařů nebo odstřelovačů a k nasazení do nejnebezpečnějších misí. Někteří důstojníci je však považovali za nedůvěryhodné, líné a hloupé a přidělovali jim nejpodřadnější úkoly.

Více než jeden ze dvou amerických indiánských veteránů si z konfliktu odnesl posttraumatickou stresovou poruchu, podle některých studií tento poměr převyšuje ostatní vojáky válčící ve Vietnamu. Důvodem bylo jejich širší zapojení do útvarů s častější bojovou službou a v oblastech s nejintenzivnějšími útoky nepřátel. Některým z nich jejich angažmá ve vzdálené zemi připomnělo zkušenost, kterou si prošli jejich předkové. Slovy jednoho z indiánských veteránů: „Vstoupili jsme do jejich země, zabili je a zabrali jim půdu, která nebyla naše. Stejně jako to udělali běloši nám.”

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii

Titulní fotografie: The National WWII Museum