Usiluje česká vláda o narovnání vztahů s Čínou?

Když v roce 2020 voláním po vyšetření původu koronavirové epidemie spustil australský expremiér Scott Morrison diplomatickou roztržku s Čínou, kterou ještě prohloubil podporou Spojeným státům v indo-pacifické oblasti, začala oboustranně zničující obchodní válka. Australští zemědělci a potravináři zaplakali nad bojkotem obilí, vína, mléčných produktů, hovězího či darů moře. Ten teatrálně zahájili šanghajští celníci nevpuštěním zásilky obrovských hlubinných krabů australského původu.

 

Australany po desetiletí slepovaná skládačka čínského miliardového odbytiště se během pár týdnu sesypala. Vydělali na tom sousední „kiwiové“ radostně sklízející ovoce umírněnosti novozélandské premiérky. Vždyť jejich máslo chutná stejně…

 

Ani Čína ale nezůstala nezraněna. Austrálie je totiž kontinent napěchovaný většinou průmyslově potřebných surovin, a tak hořce zaplakali i čínští zásobovači. Nahradit gargantuovský odběr surovin a přehodit dodavatelské řetězce je pracná, časově náročná a hlavně hrozně drahá věc. Sílu australského hornictví jsme ostatně mohli okusit i v Ostravě, kde si člověk při dodávce prvního australského uhlí nutně připadal jako ve zlém snu.

 

Nepřijel se omlouvat 

Příjezd australského premiéra do Číny po dlouhé sedmileté pauze přinesl oběma stranám kýžený oddech. „Fešák“ Anthony Albanese ji začal byznysově v Šanghaji, v Pekingu jej pak přijal jak prezident Si, tak i protějšek Li Čchiang. Obě země ve společném prohlášení uvítaly „přínos mezilidské výměny, včetně rostoucího počtu výměn studentů, turistů a podnikatelů, pro dvoustranné vztahy", jakož i obnovení dialogu na úrovni lídrů, které byly několik let u ledu. Dohodli si víza pro více vstupů a otevřeli dveře pro další kroky.

 

Tony Albanese se však nepřišel omlouvat! S australskou přímočarostí ve Velké hale lidu prohlásil: „Jak konsistentně říkám, budeme s Čínou spolupracovat, kde to jen bude možné, ale budeme s ní nesouhlasit, kde nesouhlasit musíme, a při tom budeme naplňovat náš národní zájem“.

 

Albaneseho slova o naplňování národního zájmu by se měla vytesat do průčelí Černínského paláce. Sedmdesát let vztahů Nové Číny a ještě novějšího Česka je obrazem potácení se ode zdi ke zdi. Pohříchu však Česká republika nemá globální sílu Austrálie, aby si něco takového mohla dovolit. Nadto nemá ani jasně stanovené národní zájmy, což se zejména v posledních dnech a týdnech ukazuje v čiré nahotě.

 

Hořká pilulka pro Tomáše Pojara

I tak Tomáš Pojar – zkušený diplomat a přední spolupracovník premiéra Fialy – dosáhl v Pekingu slušného výsledku. Přijal jej ministr zahraničí Wang I, šéf čínské diplomacie po stranické i státní úrovni. Pojar tu přirozeně a z mnoha jasných důvodů hrál roli českého ministra zahraničí, i když je podle vizitky jen „poradce ve věcech bezpečnosti“.

 

Musel však spolknout i hořkou pilulku. A to v podobě proškolení v základech diplomacie, zejména „dodržování vzájemných politických slibů, nevměšování se do vnitřních věcí jiných zemí, uznávání cizí státní svrchovanosti a územní celistvosti“. A na to mohl reagovat jen potvrzením české zahraniční politiky „jedné Číny“.

 

I to je cena za politické vítězství ODS, vyžadující spolupráci s progresivistickou částí „pětikoalice“, upřednostňující ideologii a falešnou hru na morální maják před normálním mezinárodním obrazem České republiky jakožto čitelného a pragmatického partnera. Pro svůj rozvoj a cestu z krize potřebuje Česká republika mimo jiné přímé letecké spojení do Číny, a tak se na tomto jednání hovořilo také o lince Praha – Peking. Spojení do byznysové Šanghaje by bylo lepší, ale jakákoliv přímá linka bude oproti dnešku posun.

 

Připomeňme, že jsme v letech 2019 až 2022 měli hned čtyři přímá letecká spojení s Čínou. Sami jsme je rozbili. Ať už exprimátor Hřib, domnívající se (2019), že „čínští turisté u nás stejně neutrácejí a když, tak jen v Pařížské, kde to stejně patří podnikatelům jako je pan Bakala“, nebo vysoký úředník ministerstva zahraničí, který na podzim 2022 mlžil do médií, že zavíraný „generální konzulát v Čcheng-tu nesplnil (ekonomická) očekávání“. Cílem tu však bylo jen na politickou objednávku zlikvidovat konzulát i kancelář CzechTrade. A popřít i linku do Čcheng-tu, lidnatějšího než celá Česká republika.

 

Číně se nevyhneme

Opakovaně jsem psal, že konzulát v Čcheng-tu si však na sebe vízy za 50 euro bohatě vydělal. Podílel se tím na rekordních ročních 600 tisících příjezdů čínských turistů (2018-19), kteří po odlivu Rusů živili mnoho ze čtvrt milionu našich občanů v pohostinství, dopravě, prodeji a dalších službách. Čínskou útratu u nás si pan Hřib mohl spočítat i z miliardových vratek DPH čínským turistům za nákupy nad dva tisíce korun. Ovšem lidem, kteří nikdy nepodnikali, je toto asi zbytečné vysvětlovat.

 

Nevyšlo nám bohužel ani poněkud „ideologické“ přesunutí generálního konzulátu z Čcheng-tu do indické Mumbaje. Indie nemá o přímou linku zájem a indičtí turisté ani podnikatelé se do Prahy nehrnou. Na rozdíl od Číňanů. Tato ideologičnost zkrátka nefunguje a není ani účelná, podíváme-li se na skutečnost, že stejně spolupracujeme se spoustou problémových režimů.

 

Čínská ambasáda u nás od podzimu 2022 ohlašovala znovuotevření linky Praha – Čcheng-tu na duben 2023. Linka však byla kvůli misi předsedkyně parlamentu na Tchaj-wan pozastavena „na neurčito“. Nešťastné bylo i označování jarní mise premiéra Petra Fialy do zemí jihovýchodní Asie za hledání alternativy k Číně. Komu jsme to sdělovali? Opět pouze a jen domácímu publiku. Všichni navštívení partneři s Čínou ve velkém obchodují a vydávat vlastní kroky za postup proti někomu, to je přece čiré zoufalství.

 

Po usmiřující, i když trochu natrpklé vládní návštěvě Pekingu, nezbývá než doufat, že naši představitelé budou víc než na ideologii myslet na nastávající ekonomickou recesi v Německu a skutečnost, že naše ekonomika je jediná v EU, která zatím nedosáhla předcovidové úrovně. Zájem o asijské partnery je jistě správná cesta, ale Číně a čínské diaspoře se nevyhneme. Snad taky konečně začněme řešit naše národní zájmy.  

 

Vít Vojta, sinolog a vydavatel serveru Asiaskop.cz

 

Článek vyšel 13.11.2023 jako komentář v deníku Mladá fronta DNES