Ukřižování na Filipínách: barbarské divadlo, nebo projev víry?

Ukřižování na Filipínách: barbarské divadlo, nebo projev víry?
2 / 4 / 2021 Pavel Zvolánek

Jednou ročně se čtvrtmilionové San Fernando stává nejznámějším místem na světě. Velikonoční záběry z tohoto filipínského města přebírají televizní stanice snad ze všech kontinentů. Právě zde se odehrává příběh smrti Ježíše Krista s trýznivou doslovností. Každý rok na Velký pátek zde několik místních obyvatel zopakuje cestu na biblickou Golgotu a nechá se ukřižovat.

Sedmdesát kilometrů z Manily do San Fernanda mi připadá jako kosmická vzdálenost. S příchodem velikonočních svátků se dávají Filipíny do pohybu a jindy snadno dostupné autobusy jsou beznadějně přecpané. Nakonec se skupinkou podobně bezprizorních Filipínců odchytneme jeden z mála volných taxíků, kývneme na inflační sváteční cenu a konečně se odlepíme z manilských ulic a zamíříme na sever. Uvědomuji si, že na konci mě pravděpodobně budou čekat beznadějně přecpané hotely, ale teď mám dvě hodiny oddechového času.

 

San Fernando je typické provinční město, k jehož návštěvě mimo Velikonoce jenom těžko hledáte důvod. Město bylo založeno v polovině osmnáctého století a své jméno získalo podle španělského krále Ferdinanda VI. Místní dějiny zaznamenaly šest velkých požárů. V roce 1899 zde filipínské revoluční síly spálily městský kostel a několik domů, aby nepadly do rukou postupujícím americkým jednotkám. Mne však po příjezdu více zajímá skromný hotýlek s poslední volnou postelí. O luxusu nelze hovořit, ale ve velikonočním čase poptávka natolik převyšuje nabídku, že nemáte na výběr. Společnost mi dělá několik domácích turistů a spolupracovník kanadské televize. Také on sem přijel, aby zachytil proslulý rituál a také on se chce setkat s jeho nejznámějším účastníkem.   

 

Ruben Enaje mluví tiše a pomalu. Trpělivě mi popisuje svůj příběh, který už musel vyprávět novinářům z celého světa. Kdysi měl na jedné stavbě, kde pracoval, nebezpečně vyhlížející nehodu, ze které zázrakem vyváznul bez zranění. „Bůh mne zachránil a já se teď jako poděkování nechávám přibíjet na kříž,” říká Enaje a jemně sevře ruce, kterými zítra projedou hřeby. „Samotné ukřižování není tak bolestivé jako ta chvíle, kdy vám vyndávají hřeby,” přesvědčuje mne Enaje. Tento akt je však až vyvrcholení celého biblického příběhu, ve kterém je tomuto bývalému tesaři vyhrazena hlavní role. V San Fernandu se tento příběh hraje podle téměř stejného scénáře od roku 1962. Pro místní ochotníky se nabízí šance předvést se před celým světem, a tak nakonec se obsadí i záporné role, do kterých se jinak herci příliš nehrnou.

 

Svoji úlohu má však v San Fernandu vyhrazen každý. Mladíkům, kteří si v průvodu do krve bičují záda, se říká mamalaspas. Ti, kteří podepírají kříž, se nazývají mamusan, cristo jsou pak ti, kteří se nechají na samotný kříž přibít. „Slíbila jsem bohu, že pokud budu moci, vždy půjdu s křížem. Je to slib, který jsem dala a od kterého mne nikdo neodradí. Dokud budu schopná jít,” svěřuje se mi Belen Cabilingová, která se křížové cesty v San Fernandu účastní od roku 1996 a se kterou společně přicházíme k návrší symbolicky představující biblickou Golgotu. Až sem za chvíli doklopýtá skupinka odvážlivců nesoucích téměř dva kilometry na zádech kříž o váze sedmatřiceti kilogramů. Tady pokleknou do prachu, aby trýznivým aktem vyjádřili hloubku své víry, zbavili se svých hříchů a dočkali se vyslyšení svých modliteb.

 

Někteří z nich tak činí opakovaně po mnoho let. Ruben Enaje se nechal poprvé na Velký pátek ukřižovat v roce 1986. Od té doby již několikrát uvažoval o odchodu „na penzi”, ale vždy se na místní Golgotu vrátil.  Jediným ulehčením v jeho bolesti je mu malý stupínek, na který si může stoupnout, hřeby, které projedou jeho dlaněmi, jsou však skutečné, stejně jako krev, která z rány vytryskne přímo na objektivy kamer televizních štábů. Není to podívaná pro měkké srdce, dusné horko se mísí s potem a pachem krve a přibližně pět minut, po kterých oddaní věřící visí na kříži, se zdá být nekonečných. Podle kritiků se jedná o barbarské divadlo, výhrady k celému představení mají i filipínští biskupové, podle kterých je Kristovo ukřižování natolik unikátním aktem, že by neměl být opakován a už vůbec ne využíván jako vábnička pro turisty.

 

Těch na Velký pátek přijíždí do San Fernanda až patnáct tisíc. Přítomnost sanitek a zdravotních štábů připomíná, že celý akt v sobě nese i zdravotní rizika, a tak muži sejmutí z kříže bleskurychle směřují do péče lékařů. Zdravotníci na nosítkách odnášejí také Rubena Enaje, který ani v této chvíli neztrácí svůj vyrovnaný výraz ve tváři.

 

V roce 2019 se Enaje nechal ukřižovat potřiatřicáté a symbolicky tak dosáhnul Kristova věku. Společně s ním svoji víru manifestovalo dalších osm mužů. Vloni a letos tradici přerušila koronavirová pandemie. Je však jisté, že po jejím skončení se tento rituál do San Fernanda vrátí, i když Ruben Enaje bude své nástupce již možná sledovat jenom jako divák.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii