Udělají volby na stamilionových Filipínách prezidentem syna bývalého diktátora?

Udělají volby na stamilionových Filipínách prezidentem syna bývalého diktátora?
9 / 5 / 2022 Pavel Zvolánek

Stomilionové Filipíny 9. května 2022 volí svého nového prezidenta. Favoritem je syn bývalého diktátora, čtyřiašedesátiletý Ferdinang Bongbong Marcos Jr. Poslední průzkum agentury Pulse Asia mu přisuzuje 56 procent voličských preferencí, jeho nejsilnější soupeřka Leonor „Leni” Robredo by měla získat 23 procent hlasů. Sedm procent se chystá podpořit bývalého šampiona v boxu Manny Pacquia.

Filipínský volební systém je jednokolový. Od obnovení demokratických voleb v polovině 80. let 20. století je prezidentský mandát omezen na jedno šestileté funkční období, současná hlava státu Rodrigo Duterte tak znovu nekandiduje, ale v tandemu s Marcosem Jr. se o post viceprezidenta uchází jeho dcera Sara. Hlasování o dvou nejvyšších funkcích se koná odděleně.

 

Do filipínských ulic jako by se vrátil duch revoluce EDSA z roku 1986, první z řady sametových změn, kdy neozbrojený dav vyhnal do exilu Ferdinanda Marcose staršího. V posledním z předvolebních shromáždění se na manilské třídě Makati sešlo okolo 800 000 příznivců Leonor „Leni” Robredo. Mezi nimi i novinářka Tanya T. Lara, svírající v rukou plakát. Opustila Boracay kvůli Leni oznamující, že se do filipínského hlavního města vydala z nejznámější filipínské pláže, aby se stala přímou účastnicí historického okamžiku. „EDSA byla revolucí našich rodičů a prarodičů. Byl to jiný boj proti diktatuře a korupci Marcose staršího. Kampaň Leni je zážitek, který se odehrává jednou za život – je to naděje po šesti letech neschopnosti, nestydatosti a zabíjení za vlády Duterteho a pokusu o návrat k moci dalšího a stejně zkorumpovaného Marcose mladšího,” říká Tanya, která stejně jako ostatní doufá, že se na poslední chvíli podaří zvrátit trend z předvolebních průzkumů a zopakovat výsledek z voleb v roce 2016, kdy Leni Robredo svého největšího soupeře těsně porazila v souboji o viceprezidentský post. Letos oba míří ještě o stupeň výše.

 

Leni patří ke generaci zvané „děti stanného práva", které se v roce 1986 postavily staršímu z Marcosů. Nyní se pokouší ve volbách zastavit jeho syna. Do politiky vstoupila před deseti lety, když její manžel zahynul při letecké katastrofě. I tady se nabízí paralela s revolucí EDSA, která do prezidentského paláce vynesla neznámou Corazon Aquinovou, jejíhož muže zavraždili na manilském letišti při návratu ze Spojených států. Před šestadvaceti lety filipínské město zalila žlutá barva, dnes je naděje spojována s růžovou revolucí, která má zastavit návrat Marcosů k moci.

 

Marcos Jr. ze sebe nemůže sejmout rodinné stigma, které ho mezi částí veřejnosti činí naprosto nevolitelným a naopak u dalších ho posunuje k prezidentskému paláci. Jeho rodiče do nejvyššího úřadu vstoupili v roce 1965 provázeni velkými nadějemi, ale jak ve svých vzpomínkách uvedl bývalý dlouholetý singapurský premiér Lee Kuan Yew: „Marcos možná začínal jako hrdina, ale skončil jako podvodník.“

 

Z bojovníka proti komunismu vyrostl v požitkářského stárnoucího vládce, který dovolil své ženě a jejím kumpánům drancovat zemi prostřednictvím důmyslných monopolů a silně zadlužit kdysi jednu z nejvyspělejších zemí jihovýchodní Asie. V únoru 1986 Filipíncům došla s kleptokratickým klanem trpělivost. Milionový dav po čtyři dny holýma rukama čelil v ulicích Manily hrozbě zásahu armády, než konečně prezident kapituloval. Helikoptéra ho společně s rodinou převezla z jejich paláce na nedalekou vojenskou základnu, odkud odletěli do havajského exilu.

 

Konečný účet za jedenadvacetiletou vládu Marcosů se vyšplhal do astronomických výšek. Rodině se postupně podařilo ze země vyvézt až deset miliard dolarů, které se nikdy nevrátily zpět. Zejména během devíti let stanného práva vyhlášeného v roce 1972, docházelo k věznění, únosům a vraždám politických odpůrců. Pro oběti Marcosova režimu tak možnost, že se do čela země postaví diktátorův syn, představuje skutečnou noční můru. Tato alternativa je však více než reálná.

 

„Nemyslím si, že Marcosovi příznivci věří, že byl vůbec spáchán nějaký „hřích". Z jejich pohledu jim Marcosova rodina zlepšila život, nebo i když vědí o zvěrstvech jeho doby, nebyli jimi přímo postiženi, a proto je to nezajímá,” říká aktivistka Karina Neva a vyjmenovává okruh Marcosových příznivců: „Oligarchové, kteří ho podporují, protože jejich rodiny zbohatly díky Marcosovi staršímu. Ti, jejichž rodiny byly chráněny, protože sloužily bohatým oligarchům, pro ně je rozhodující faktorem „utang na loob", dluh z dobré vůle, vznikající přijmutím významné pomoci od jiné osoby. Tito lidé mají pocit, že za svůj život vděčí Marcosovým a jejich rodinám. Profesionálové z nižší střední třídy, kteří podporují dosavadního prezidenta Duterteho a jeho politiku železné pěsti a poté voliči z řad chudiny, kteří se snadno nechají ovlivnit tím, kdo si koupí jejich hlas už za 500 pesos. Marcos má přitom spoustu peněz na utrácení a komunitní organizátory v malých městech. Komunitní organizátory, kteří adoptují rodiny a od začátku volebního období jim dávají pravidelné příděly jídla nebo peněžní kapesné. Nejunikátnějším typem Marcosových voličů jsou osmnáctiletí až dvacetiletí, bez ohledu na společenskou třídu. Je to generace, která nikdy nezažila stanné právo, a proto vlastně nechápe, jak špatné to tehdy bylo, a spoléhá se jen na propagandu z TikToku a dalších sociálních médií.”

 

Nepřímými podporovateli jsou také vzdělaní voliči, kteří zůstávají apatičtí a o politiku se nestarají. Více než polovina ze stomilionové filipínské populace je mladší 24 let, a tak lidovou revoluci EDSA přímo nezažila, nostalgii jiných po starých časech živí zklamání z let posledních. Jako například podnikatelce z ostrova Luzon: „Většina lidí si uvědomila, že to, co se stalo Ferdinandu Marcosovi Sr., bylo spiknutí a sabotáž. Marcos vybudoval vysoké školy, nemocnice, exportní průmyslové zóny v Baguiu, Cebu a Laguně, které zaměstnávaly tisíce absolventů středních škol po celé zemi. Postavil kardiologické a plicní centrum, elektrárny nebo  velkolepou  dálnici na severu.“

 

Marcosové, zdánlivě odepsaní po revoluci v roce 1986, Filipíny v podstatě nikdy neopustili. Svržený prezident sice zemřel v exilu na Havaji v roce 1989. O čtyři roky později však byly jeho ostatky převezeny do jeho rodiště, v provincii Ilocos Norte a odtud v roce 2016 na manilský Národní hřbitov hrdinů. Domů se mohla vrátit i jeho rodina, která se začala angažovat v politice.

 

Imelda Marcosová několikrát neúspěšně usilovala o nejvyšší úřad, podařilo se jí však dosáhnout zvolení do Kongresu, kde zasedla také její dcera a syn. Další příbuzní zastávají nebo usilují o vysoké funkce v provincii Ilocos Norte. Prezidentská kandidatura Ferdinanda Marcose Jr. je zatím posledním krokem k přepsání minulosti. Pokud vše dopadne, jak naznačovaly průzkumy veřejného mínění, Ferdinand „Bongbong" Marcos mladší a Sara Duterte obsadí oba nejvyšší posty. Očekává se, že také jejich spojenci ovládnou zákonodárný sbor, včetně významného Senátu, který by měl zásadní význam pro určení budoucnosti filipínské demokracie. V zemi pak upevní své postavení politické dynastie, zejména rodiny Marcosů a Dutertů.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii