Tunchuangské jeskyně: depozitář nejen buddhistického umění staré Číny
„Objevy v Turkestánu – především v okolí města Tun-chuang (Dunhuang gucheng 敦煌古城) – ukazují jasně cestu, kterou nejrozličnější kulturní vlivy Asie přicházely do Číny,“ píše ve svých skriptech Dějiny Číny nestor české sinologie profesor Jaroslav Průšek a pokračuje. „Snad nikde na světě neexistuje tolik rozličných forem, motivů, slohů zachycených a zažitých silným uměleckým nadáním jako ve zříceninách těchto měst. Tun-chuang byl tehdy opravdovou kulturní bránou.“
Název Tun-chuang znamená prosperující či kvetoucí, a dokazuje tak, že toto město bylo ve své době důležitým kulturním a hospodářským centrem. Staré záznamy říkají, že Tun-chuang se stal prefekturou v roce 111 př. n. l. za panování chanského císaře Wu-ti (Han Wudi 汉武帝), jednou ze čtyř prefektur v kansuském koridoru. Notoricky známá Hedvábná cesta se tu dělila do své tzv. severní a jižní větve, kde jižní vedla směrem do Jangkuanského průsmyku (Yangguan 阳关) a severní do průsmyku Jümenkuanského (Yumenguan 玉门关). Poloha Tun-chuangu na této křižovatce cest tak stála u zrodu vzkvétajícího a prosperujícího města.
Vypráví se, a rovněž inskripce v grottě 366 to potvrzuje, že jeden mnich na své cestě na Západ (do Indie) tu chtěl přespat, a když zapadalo slunce, hory San-wej-šan se proměnily v tisíce zářících a pableskujících vrcholů, jako kdyby je mělo ozářit tisíce buddhů. Mnich v tom uviděl znamení a hned druhý den ráno na znamení vděčnosti vyhloubil první grottu. Během následujících staletí přibyly další.
Nejznámější tunchuangské grotty – dekorativní umělé jeskyně, v podstatě první centra buddhistického umění na území Číny, jsou jeskyně Mo-kao (Mogaoku 莫高窟). Říká se jim též Jeskyně tisíce buddhů, leží v malé oáze u hor San-wej-šan (Sanweishan 三危山). Během mnoha staletí tu buddhističtí mniši hloubili do šestnácti set metrů dlouhého pískovcového útvaru grotty, které byly poté vyzdobeny malbami a sochami. Tyto výtvory výtvarného umění jsou nejen nesrovnatelným příkladem vysoce rozvinutého buddhistického umění, ale rovněž slouží jako zdroj informací o rituálech té doby, architektuře, tehdejší módě a zemědělství. To se dělo především do jedenáctého století. Později, kdy se Hedvábná cesta, ještě za Tchangů (Tang 唐 618-907 n. l.) pozemní, přesouvá na moře – za panování dynastie Ming (Ming 明 1368-1644) – Tun-chuang začíná ztrácet na významu, až byly on i jeho poklady zaváty a zapomenuty.
Teprve kolem roku 1900 byly znovuobjeveny taoistou Wang Jüan-luem (Wang Yuanlu 王圆箓), který tudy snad prchal před hladomorem z provincie Chu-pej (Hubei 湖北). V opuštěném místě se usadil a postupně, při vyklizení písků z grott narazil na sbírku textů, tušových maleb na hedvábí, na výšivky a postavy z bronzu. Dohromady tu bylo kolem 60.000 kusů uměleckých objektů. Později se zjistilo, že nalezená sbírka podle všeho patřila mnichům z jedenáctého století, kteří tu tyto skvosty a poklady výtvarného umění ukryli před blížícím se nepřítelem.
Mnoho jeskyní bylo zničeno erozí a pohyblivými písky. Nám se zachovalo něco kolem 492 grott. Ty jsou ze čtvrtého až čtrnáctého století. Celková výměra stěn čítá něco kolem 45 000 metrů čtverečních. Malby na stěnách jsou nyní chráněny ochrannou vrstvou. Vedle maleb na stěnách, na stropech a sloupech tu je navíc něco kolem 2.450 barevných soch, stojících ve skupinkách či osamoceně. Nejvyšší socha je 33 metry vysoká, nejmenší má sto centimetrů. Největší grotto je 40 metrů vysoké a nejnižší pak dosahuje výšky jednoho metru.
Malby na stěnách vypráví a popisují celý život Sakyamuniho Buddhy od jeho narození až po osvícení. O letech, kdy putoval a kázal. Rovněž o jeho vstupu do nirvány či jejího dosažení. Ty lze obdivovat v nejstarších grottách. Rovněž tu jsou k vidění portréty zvířat žijících v horách, bytostí z čínských bájí a mýtů, hudebníků a tanečníků a taktéž zobrazení lotosových květů. Umělci tu navázali na tradici výtvarného umění z doby dynastie Chan s jednoduchou kompozicí a barevným vyjádřením.
Vliv Indie je ale zřejmý, nejen tematicky (buddhismus), ale i ikonograficky: zobrazené postavy nemají čínský, ale spíše indický vzhled. Mají na sobě lehké róby, vlající šátky, v barvách převažuje bílá a červená – především při zobrazování nosu či očí –, tváře a celé postavy jako by byly živé a plné pohybu.
Každá grotta má svou tabulku s inskripcí o jejím (pořadovém) čísle, datu vzniku a jménu dynastie, během které byla vytvořena. Z dynastie Suej (Sui 随 581-618) se tak například zachovalo 95 umělých jeskyní.
Z dynastie Tchang (Tang 唐 618-907) je počet 213 zachovalých grott nejvyšší. Z mnoha soch a maleb nelze například nezmínit portrétní malbu tanečníka a vlastně i laika – co se buddhismu týče – Vimalakirti (Weimojie 维摩诘), který je zachycen během vášnivé diskuze s císařem a jeho ministry. Pro mnohé diváky bývá ponoření se do této malby hlubokým a až otřásajícím zážitkem.
Za období Pěti dynastií Wu-taj (Wudai 五代 907-960) a počátkem dynastie Sung (Song 宋 960-1279) rodina Cchao I-ťin (Cao Yijin 曹议金) vládla v Tun-chuangu po tři generace. V té době byla založena Tunchuangská malířská akademie, ve které byli budoucí malíři vyučováni umění nástěnné malby právě pro potřeby tunchuangských jeskyní. Jejich díla lze rozpoznat díky charakteristické chromatické harmonii. Z této doby se nám dochovalo 33 jeskyní.
Asi nejpozoruhodnější grottou je jeskyně číslo 66 z roku 981 n. l. Nachází se v ní 13 metrů dlouhý a 3,6 metrů vysoký obraz zobrazující oblast Pěti stupňových hor Wu-tchaj-šan (Wutaishan tu 五台山图). V podstatě jde o jednu z prvních čínských zachovaných zeměpisných map! Velmi podrobně, s řadou detailů, staveb, můstků i postav, totiž zobrazuje oblast od Tchaj-jüan (Taiyuan 太原) v dnešní provincii Šan-si (Shanxi 山西) po Čeng-ting (Zhengding 正定) v dnešní provincii Che-pej (Hebei 河北)…
Martin Kváča, sinolog a pedagog