Trumpovi asijští kostlivci pro Joe Bidena

Trumpovi asijští kostlivci pro Joe Bidena
27 / 1 / 2021 Vít Vojta

Zahraniční politika prezidenta Trumpa, realizovaná v posledních letech jeho „jestřábem“ Mikem Pompeem, byla terčem kritiky po celé funkční období, ale až nedávná volební porážka příznačně odzátkovala gejzír nesouhlasných komentářů. Zejména v transpacifické politice, kde nejvíc rezonuje soupeření USA s Čínou, prý zůstala novému prezidentu Bidenovi skříň plná kostlivců.

Ze současné kritiky se může zdát, že ony poslední čtyři roky, kdy se americké zahraniční služby začaly místo ruštiny masově učit čínsky a kdy se americký „anti-čínský patos“ prosadil i do médií řady spojenců z NATO, se více mluvilo a fantazírovalo, než soupeřilo. „Méně stěžování a více soutěže,“ doporučuje Evan Feigenbaum, šéf CEIP, jednoho z think tanků, se kterými se ve Spojených státech už dávno roztrhl pytel. Úspěšné geopolitické soupeření, podobně jako sportovní nebo obchodní soutěž, vyžaduje především realistický a proveditelný plán, zohledňující jak potenciál soupeře, tak vlastní možnosti. Vlastní síly pak mohou násobit spojenci, ale jen ti s opravdu shodnými zájmy.

 

Asijské cesty Michaela Pompea, zejména v posledním roce, však signalizovaly tamním spojencům spíše jen další oslabování amerického zájmu o ně. A jeho protičínská rétorika bez konkrétní agendy budila v lepším případě rozpaky. Příkladem je Indonésie, která pak odmítla hostit americká špionážní letadla, naopak jedná o čínské nabídce vakcíny a o dvacetimiliardové investici do výroby lithiových baterií.

 

Sami jsme to pak viděli při srpnovém Pompeově přijetí v České republice, které bylo vlažné a nezachránilo jej ani adorování ze strany několika našich senátorů. Ostatně i vysocí čeští představitelé po této návštěvě hovořili o českém překvapení a americkém zklamání.

 

Hledání partnerské shody

I největší ohniska napětí, Jihočínské moře, Tchaj-wan, lidská práva v Sin-ťiangu nebo v Hongkongu, ta všechna ovlivní profilování nové administrativy vůči Číně a hledání shody. Především shody s partnery, na které se USA dlouhodobě orientuje: Japonsko, Austrálii, Indii a Filipíny. I kritika Indie za restrikce v Kašmíru a zákon o nabývání občanství tak nejspíš ustoupí společným cílům. Bílý dům bude mediátorem mezi spojeneckým Japonskem a Jižní Koreou, aby zrušily vzájemné obchodní restrikce. I další hlavní spojenec, Austrálie, zesílila v posledních letech vazby s Japonskem a Indií. 

 

Rychlá asijská integrace

Když Američané v roce 2017 opustili trans-pacifické partnerství, bylo to pro další vývoj vztahů v regionu rozhodně neuvážené. Zbývajících jedenáct zemí pak totiž stejně podepsalo Komplexní a progresivní dohodu trans-pacifického partnerství (CPTPP). A asijská integrace pokračovala ještě dál a v listopadu 2020 vyvrcholila ve zformování největší světové zóny volného obchodu, v Regionální a komplexní ekonomické partnerství (RCEP). I zde bez jakékoliv účasti USA. Tato poněkud přehlížená, ale o to důležitější obchodní smlouva navíc poprvé spojila Japonsko, Jižní Koreu a Čínu. Přestože neřeší některé standardy 21. století (ochranu zákazníka nebo pracovní standardy), velmi liberálně stanovuje původ zboží pocházejícího z regionu pouhými 40 % hodnoty, což může mít výrazný dopad na antidumpingová cla. Kvůli absenci USA se tak Čína pro čtrnáctku zbývajících členů RCEP stala ještě přirozenějším obchodním a investičním partnerem.

 

V tomto kontextu je srozumitelnější i rychlé uzavření Investiční dohody EU s Čínou. Kulturními a bezpečnostními vazbami jsou si sice Evropská unie a Spojené státy určitě nejblíž, ale hospodářské zájmy nejsou identické, zvláště pak na třetích trzích. Trumpovo prezidentství tuto skutečnost jen červeně podtrhlo.

 

Americká vzdálenost a gravitační model

Vedle váhání asijsko-pacifických partnerů mají Spojené státy další nevýhodu v odlehlé geografické poloze. Zatímco Čína přímo sousedí s východní, jihovýchodní, střední i jižní Asií, z klíčového přístavu v Los Angeles je to na asijský kontinent přes deset tisíc kilometrů.

 

A v ekonomice, o kterou jde nakonec vždy nejvíc, klesá v duchu tzv. gravitačního modelu s rostoucí vzdáleností vzájemný objem obchodu (nárůst vzdálenosti o 1 % snižuje objem obchodu údajně až o 0,7 – 1 %). Proto musí Spojené státy konkurovat jinak, svými tradičně silnými stránkami, tj. dostatkem kapitálu, nejlepšími firmami v odvětví nebo propojením s globálními dodavatelskými řetězci. Ale během posledních let se ve střední, jižní, a nakonec i jihovýchodní Asii poněkud ztrácely, zatímco Čína tam zvyšovala své nasazení v obchodu, výstavbě infastruktury nebo v poskytování úvěrů.

 

Ve své předvolební vizi navrhoval Joe Biden širokou spojeneckou frontu, omezující čínského konkurenta, ale ta byla již bezprostředně po vyhlášení zpochybňována pro nesoulad spojeneckých zájmů. Evropská unie teď zvolila prostřednictvím Investiční dohody pozitivnější postup, založený na vyvažování čínského růstu vzájemným dialogem a postupnou interakcí evropských firem a dalších subjektů do čínského prostředí. I úspěšnost tohoto postupu prokáže čas.

 

Rada Thomase Wrighta z jiného think tanku Brookings, je jednoduchá: „Neustupovat z amerických zájmů a hodnot a jednat z pozice síly“. Ale z pozice síly a potřeby se vlastně jedná pokaždé. Jen to při správné technice jednání není vidět.

 

Vít Vojta, sinolog, ekonomický a právní poradce

 

Text byl ve zkrácené verzi publikován v Mladé frontě Dnes 15. ledna 2021

 

Foto: Unsplash