Tři opomenutí Olgy Lomové
Ve svém příspěvku uveřejněném na serveru Sinopsis „Psaní o Číně k smíchu i k pláči zároveň“ s datem 12. května 2020 Olga Lomová mj. píše: „Jako spoluzakladatelka a autorka projektu Sinopsis, která je zároveň jedinou profesorkou sinologie v České republice…“. Zbývající část citace není pro můj text důležitá. Snad to laskavý čtenář nebude považovat za hnidopišství, ale Olga Lomová zkresluje – těžko říci zda záměrně či nevědomky – tři skutečnosti: v České republice neexistuje obor habilitačního, respektive jmenovacího řízení, který se jmenuje sinologie. O. Lomová tudíž není profesorkou sinologie, nýbrž je – podle stránek Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – profesorkou teorie a dějin literatur Asie a Afriky.
Také by bylo bývalo vhodné, kdyby do svého výroku paní profesorka zahrnula, že je profesorkou žijící – ani pak ale ne jedinou, jak ukáži ve svém textu níže. Ale domnívám se, že tím, že člověk zemře, nepřichází o titul profesora a je jím tak i po své smrti. Za všechny zesnulé profesory – sinology uvádím Jaroslava Průška (1906–1980), Oldřicha Švarného (1920–2011), Oldřicha Krále (1930-2018) a Milenu Doleželovou-Velingerovou (1932–2012).
Třetí pro mě nejzásadnější zkreslenou skutečností je, že O. Lomová není jedinou profesorkou ani mezi žijícími českými sinology. Opomenutí Josefa Kolmaše (1933), našeho předního sinologa, tibetanisty a překladatele, světově uznávaného znalce dějin čínsko-tibetských vztahů, mnohaletého (1994–2002) ředitele Orientálního ústavu Akademie věd České republiky je tristní. Opomenutí druhé je minimálně zarážející, když je Michal Tomášek (1963) široce uznávaným odborníkem na čínské právo.
Zcela nepochopitelné je ale opomenutí třetí. O. Lomová napsala a v roce 1987 uveřejnila (Nový Orient 42, č. 7, s. 204) článek „Dr. Vochalovi k šedesátinám.“ Jaromír Vochala (1927), pravda nepodstoupil jmenovacím řízením, pracoval na katedře věd o zemích Asie a Afriky sice jako asistent od roku 1960 a o dva roky později jako odborný asistent. Po roce 1970 mu byl ale „z politických důvodů, zejména pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, na dalších dvacet let znemožněn kvalifikační postup, i když měl požadovanou vědeckou hodnost a ve své vědecko-pedagogické činnosti plnil úkoly na úrovni docenta a profesora. Docentem byl jmenován až v roce 1990 a krátce na to odešel do důchodu“ (Kdo byl kdo: Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Praha: Libri 1999, s. 513). Na druhou stranu, pokud je titul doktor věd (DSc.) udělovaný Akademií věd České republiky určitou obdobou titulu profesor, je doc. Vochala společně se sinoložkou a kunsthistoričkou Lucií Olivovou (1956) profesorem.
Že zdaleka není všechno zlato, co se třpytí, dokládá skutečnost, že Věna Hrdličková (1924–2016) a Augustin Palát (1923–2016) byli také jen docenty...
Z výše uvedeného vyplývá, že ve výroku O. Lomové je pravdivá pouze ta jeho část, v níž o sobě hovoří jako o profesorce. Pro odlehčení tématu si alespoň na závěr připomeňme nesmrtelnou pasáž ze hry českého génia, notabene rovněž učitele a dost možná i profesora:
„Náčelník: Ten Varel je jak sedmiletý dítě! Václave, prosím tě, ty jako pomocnej učitel mu to snad budeš umět vysvětlit! Učitel: Náčelníku, já myslím, že tady na severu se nemusíme oslovovat plnými tituly. Stačí, když mi budeš říkat učitel.“ (Cimrman, Jára da, Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák: Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909. Praha: Paseka 1993, s. 42.)
David Uher, sinolog, lingvista a pedagog