Tragické osudy baťovců po pádu Singapuru

První prodejnu bot v Singapuru otevřel Tomáš Baťa již v roce 1927. O čtyři roky později byla založena společnost Bata Shoe Company Ltd. Singapore, která svoji činnost začínala s dvanácti lidmi. V roce 1939 vznikla továrna, kde se vyráběla kožená obuv, firma již měla 320 zaměstnanců a působila jako regionální centrála pro Hongkong, Šanghaj, Mandžusko a Filipíny. Baťovci tvořili v Singapuru největší část československé komunity, která v předválečném čase byla se svými 140 členy po Šanghaji druhou největší na Dálném východě. Na opačném konci světa se ocitali i dvacetiletí mladíci, kterým byla svěřována velká zodpovědnost.

 

Josef Kramoliš nikdy nesnil o práci v cizině, firma však pro své rychle se rozvíjející aktivity potřebovala zdatné obchodníky. Angličtinu vstřebával během dvoutýdenního kurzu angličtiny, po kterém nastoupil na baťovskou loď Morava. Malajsky, hindsky a čínsky se učil již za pochodu v Singapuru, kde převzal správu prodejen a skladů.

 

Aktivity své společnosti přijel do jihovýchodní Asie osobně zkontrolovat  i Jan Antonín Baťa, který v roce 1937 podniknul ve své době ojedinělou a vůbec první leteckou obchodní cestu kolem světa, během ní navštěvoval své různé pobočky. V Singapuru se zaměřil na kontrolu prodejen, skladiště, přístavu a pokusné plantáže v Johoru, kde bylo na ploše 250 hektarů vysázeno okolo sto dvacet tisíc stromů. Právě kaučuk potřebný nejen pro výrobu bot, ale i pneumatik, se během druhé světové války stal jedním z cílů japonského tažení, směřujícího k ovládnutí důležitých surovin.

 

Na oběd pořádaný konzulem Dr. Stránským byla pozvána esa singapurského obchodního a finančního světa, pro které Baťa připravil přednášku o nebezpečí hrozícím koloniím ze strany evropských zemí, které se snažily přírodní suroviny nahradit syntetickými. Následující den v místním Rotary klubu promluvil o světovém obchodu. Singapur se stále jevil jako ráj, místo, kde slova jako clo, devizová opatření nebo daň byla známá pouze ze stránek novin.

 

Blížící se válka však změnila vše a postihla také československou komunitu. Její osud ve vzpomínkách baťovců po skončení války podrobně popsaly indické Batanagar News a ve své velice zajímavé knize se jí věnuje Jan Beránek, který se vydal pátrat po osudu svého prastrýce Silvestra Němce. Ten se společně s ostatními Čechoslováky zapojil do obrany Singapuru. Dvě desítky z nich se přidaly k místní domobraně určené pro zdravé muže ve vojenském věku, kde se jim dostalo krátkého, ale tvrdého výcviku. Téměř všichni ostatní baťovci se zařadili do oddílů zahrnujících muže starší 40 let.

 

Předzvěst příštích událostí byla stále zřetelnější. Jejich krajané museli uprchnout před rychlým postupem Japonců z továrny v malajském Klangu, kterou Britové nařídili zničit. Singapur ovládla panika. Z ostrova vyplouvali evakuační lodě, odvážející mimo jiné i ženy a děti baťovců, směřující do Indie. Ve stále beznadějnější situaci svolal vedoucí singapurské pobočky Antonín Jugas poradu, na které svým spolupracovníkům sdělil, že mají na vybranou: zůstat v Singapuru, nebo se pokusit odjet do Indie. „V budoucnu mně nic nevyčítejte, ať se vám stane cokoliv. Jak je vám známo, já jsem rodinu poslal pryč a rozhodl jsem se zůstat zde. Odpovědnost za firmu byla svěřena do mých rukou a chci nést tuto zodpovědnost v každé době, i kdybych měl ztratit život,“ řekl svým krajanům Jugas.

 

Obě jím představené varianty měly svá rizika. Singapuru hrozilo reálné nebezpečí, že upadne do japonských rukou, evakuační lodě se zase mohly stát cílem bombardování. Opuštění ostrova neotevíralo cestu k jisté záchraně a Japonci dávali najevo, že v jihovýchodní Asii nedovolí zopakovat záchrannou operaci z Dunkerque. Ve chvíli stále naléhavějšího nebezpečí se hrstka baťovců rozhodla ze Singapuru odjet.

Čtyři z nich zahynuli na palubě SS Redang, kterou v úžinách mezi Sumatrou a ostrovem Bangka napadly a potopily japonské torpédovce. Obchodní ředitel Josef Strangfeld, který při bombardování ztratil nohu, se sice dostal do záchranného člunu, ale svým zraněním podlehl. Ostatní pak jeho tělo svrhli do moře plného žraloků, aby uvolnilo místo dalšímu z trosečníků. Společně se jim pak sice podařilo dostat na palubu další z lodí, tu však napadli Japonci a pasažéři, včetně Viktora Koše a Hynka Červinky, skončili v zajateckém táboře. Další z Čechů, Zelníček, skočil z potápějící se lodi do moře a po čtyřech hodinách doplaval ke břehům Sumatry, kde se namísto záchrany ocitl v rukou japonských vojáků.

 

Mezitím se Singapur chystal ke svému poslednímu boji. Podle Beránka se přímo do obrany zapojilo dvanáct Čechoslováků: Pavel Ambrož, Matěj Bohman, Alois Čepka, Rudolf Janeček, Stanislav Jedovnický, Rudolf Kožušníček, Emil Matuš, Jan Mráz, Silvestr Němec, Josef Vyhnálek, Vilém Zamara a Karel Vítek. Tvrdé boje se vedly zejména o výšinu Pasir Panjang. Po čtyřech hodinách se její obránci ocitli v obklíčení a vzdali se. Japonci je poté přivázali ke stromům, kde zůstali bez vody a jídla až do 15. února, kdy Singapur kapituloval. Bezbranné město bylo vydáno na milost vítězům. Během masakrů v Britské vojenské nemocnici, kde Japonci ubodali desítky zdravotníků a pacientů, byl zřejmě zavražděn i Silvestr Němec, dalších šest Čechoslováků později zemřelo v zajateckých táborech, nebo během pochodů smrti.

 

Poválečné svědectví baťovců přináší obraz totální zkázy, která postihla Singapur: „Město byl úplně zničeno. V troskách ulic ležely stovky padlých spojeneckých i japonských vojáků, hořely budovy, elektrárna byla zničena. Kanály byly rozbity a po ulicích tekl odpad. Pro výstrahu byly na budovy rozvěšeny hlavy popravených Evropanů, Malajců a Číňanů, kteří kladli odpor. Na veřejných budovách, křižovatkách a ulicích byla rozvěšena mrtvá těla. Na ulicích umírali svázaní, hladoví a žízniví muži, kteří byli probodáváni rozzuřenými Japonci.“

 

Na muže, kteří složili zbraně, čekal pochod do vězení Changi, kde se v cele původně určené pro jediného muže choulili až čtyři váleční zajatci. Mezi nimi se nacházel i spisovatel James Clavell, který své tříleté vězeňské zkušenosti později zúročil v románu Král krysa. V tomto prostředí se ocitly i čtyři desítky Čechoslováků. Nejdříve muži, kteří se přímo podíleli na bojích. Ti zpočátku odklízeli trosky a pohřbívali mrtvé. K nim se později přidali i civilisté. Z internovaných Čechoslováků byli tři převezeni na Borneo a není jasné, zda zahynuli v dubnu 1944, kdy se Japonci rozhodli zlikvidovat tábor v Labuanu, nebo nepřežili útrapy pochodů smrti vedoucího ze Sandakanu do Ranau.

Další skupina byla odeslána na práci do japonských dolů a Josef Vyhnálek do Barmy, kde se měl s ostatními zajatci účastnit toho, co podle japonských slibů mělo být jakýmsi pracovním táborem s relativně slušnými podmínkami. Ve skutečnosti byli posláni do pohraničních oblastí na stavbu trati, vedoucí horskou džunglí plnou nemocí, kde při malých dávkách jídla vykonávali velice těžkou fyzickou práci. Také tato železnice smrti se zapsala do světa literatury a poté i filmu. K příběhu britského důstojníka, který se v románu Most přes řeku Kwai rozhodne postavit Japoncům lepší dílo než by dokázali oni sami, se však na rozdíl od Clavellova románu odborníci staví mnohem kritičtěji a označují ho za úplnou fikci.  

 

Části baťovců se po pádu Singapuru podařilo uniknout okamžitému zatčení. Britské velení je těsně před kapitulací poslalo do civilu, aby se tak vyhnuli tomu, že jako občané třetí říše budou popraveni pro velezradu. Své byty sice nalezli vykradené zloději, ale podařilo se jim najít šaty, které zde zanechali jejich spolupracovníci před svou evakuací do Indie. Bezprostřednímu nebezpečí tak unikli, ale museli se zaregistrovat na hlavní policejní stanici. Tady odmítli, že jsou německými občany a jako svoji národnost uvedli československá. Na rukávě museli nosit rudou hvězdu, označení pro nepřátele Japonska. Stejný nápis nesly i dveře jejich bytů.

 

Baťovská továrna byla sice během náletů zasažena a většina strojů a zásob zničena, nebo rozkradena, ale okupanti československé ševce a jejich boty potřebovali. Do dvou měsíců se podařilo opravit několik šicích strojů a zahájit výrobu. Z dílny každý den vycházelo pět párů sandálů, na každý z nich se podařilo přes přísný japonský dohled dodat čtyři páry místním obyvatelům, kteří na oplátku pomáhali se sháněním materiálu a jídla. Další obuv tajně putovala i do tábora Changi, kam baťovci dodávali také léky. Šlo o značně nebezpečnou operaci, která nemohla trvale uniknout japonskému dozoru. Jugas, Chudárek a Ambrož byli převezeni na vojenskou policii, aby vysvětlili nízkou a špatnou kvalitu bot určených pro japonské vojáky. Teprve po válce Jugas, který byl „zkoušen“ šest dnů za použití různých mučících nástrojů, promluvil o strašném utrpení, kterého se stali svědky.

 

Přesto Japonci baťovce ke zvýšení výroby nedonutili, a tak v prosinci 1943 všichni dostali půl hodiny na sbalení věcí. Během krátké doby stačili sebrat prostěradlo, polštáře, košile, spodky a nejnutnější potřeby. Jejich cílovou stanicí se stalo Changi. Když viděli ubohé podmínky, panující v táboře, předali všechny své věci nemocnici. Tak jako ostatním jim zbyl kus hadru na oblečení a sláma, na které si mohli ustlat. Jakmile jim dosloužily boty, vyrobili pro sebe a své spoluvězně dřeváky. Hlad zaháněli slimáky, které sbírali v táboře a jeho okolí, a alespoň částečně tak naplňovali prázdný žaludek, se kterým uléhali na lůžka po vysilující práci v obtížných klimatických podmínkách s téměř stoprocentní vlhkostí. Světýlko naděje zažehnávaly aktivity, které organizoval zejména pan Jugas, výuka angličtiny a malajštiny a vzpomínky na blízké. Do naprosto uzavřeného vězeňského světa pronikaly informace z vnějšího věta jenom za cenu mimořádného rizika, a tak zpráva o japonské kapitulaci k nim doputovala až na konci srpna 1945, kdy se brány vězení otevřely a bylo jim řečeno, že jsou volní. Po letech mučení a ponižování mohli vyjít na svobodu. Nad Singapurem opět zavlály britské vlajky, ta československá plápolající nad sídlem Baťovy firmy byla sešitá z kdoví kde sehnaných látek.

 

První baťovci, kteří po třech a půl letech internace v japonských táborech dorazili do Indie, se nalézali v takovém stavu, že byli ihned posláni do zdravotnického střediska, aby si upevnili své zdraví a nervy před tím, než se setkají se svými rodinami a přáteli.

 

Jugas, Martinec, Matuš, Kožušníček, Pospíšil, Sokol a Mizia se rozhodli zůstat až do vystřídání v Singapuru. Jak prohlásil Jugas: „Ještě není čas na odpočinek. Musím vždy pamatovat na to, že mám odpovědnost za majetek firmy Baťa v Malajsku. Vedl jsem tyto muže několik let a chci je vést znovu i nyní, když můžeme zahájit epochu mírového budování, epochu služeb našemu vedení a našim zákazníkům. Musím zůstat zde až do doby, kdy budu moci podat zprávu panu Baťovi, že baťovci v Malajsku jsou opět v řadách služebníků lidské společnosti.“

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii

 

Čechoslováci, kteří zahynuli při pádu Singapuru

Silvestr Němec – zřejmě v Britské vojenské nemocnici

 

Čechoslováci, kteří zemřeli po pádu Singapuru na Borneu

Rudolf Janeček

Wieslav Sienkievicz

Karel Vítek

 

Čechoslováci, kteří zemřeli po pádu Singapuru při potopení evakuační lodě SS Redang

Bedřich Heim

Karel Plhoň

Oldřich Smržák

Josef Strangfeld

Eugen Sträussler

 

Čechoslováci, kteří byli po pádu Singapuru internování v Changi

Pavel Ambrož

David Apelbaum

S.Bachratý

Matěj Bohman

Alois Čepka

Pavel Eisingher

Pavel Getreuer

Jan Hrbek - veden jako zajatec Červený křížem

Margaret Chalemová

Stanislav Chudárek

Stanislav Jedovnický

Antonín Jugas

Rudolf Kožušníček

Oldřich Lebloch

Břetislav Martinec

Emil Matuš

Alfred Mizia

Jan Mráz

Pavlina Paronová

Karel Pospíšil

Klement Sládek

Břetislav Sokol

Jan Svrček

Petr Tkáč

Josef Varmuža

Vilém Zamara

 

Čechoslováci, kteří byli po pádu Singapuru internováni na Sumatře

Hynek Červinka,

Viktor Koš

Vladimír Zelníček

 

Čechoslováci, kteří byli po pádu Singapuru odesláni na stavbu železnice smrti

Josef Vyhnálek

zdroj: Jan Beránek: Pátrání po Silvestrovi

 

 

Zdroj úvodní foto:

https://svet.tomasbata.org/ 

 

Literatura:

Jan Beránek: Pátrání po Silvestrovi

www.mysterypress.cz/patrani-po-silvestrovi/

 

článek

The story of Batamen in Malaya, publikovaný v Batanagar News 6. října 1945, překlad Emil Máčela v

www.mzv.cz/kualalumpur/cz/nase_vztahy_s_malajsii/historie_batovcu_v_malajsku.html

 

Josef Engliš – Petr Engliš: S Janem A. Baťou za světovým obchodem

www.atelierim.cz/?str=20&ord=2&id=83&type=anotace

 

Josef Kramoliš - Walter Karl Rech: Letadlem & lodí světem - S Janem A. Baťou za světovým obchodem

www.atelierim.cz/?str=20&ord=2&id=85&type=anotace

J. A. Baťa: Za obchodem kole světa

Zdeněk Pokluda – Jan Herman – Milan Balabán: Baťa na všech kontinentech.

 

Peter H. Gryner: Pád nedobytné pevnosti Singapur

James Clavell: Král krysa

Pierre Boulle: Most přes řeku Kwai