Tradiční čínské malířství: Novoroční obrázky

Tradiční čínské malířství: Novoroční obrázky
10 / 2 / 2021 Martin Kváča

Oslavy nového roku podle lunisolárního kalendáře, zvané rovněž Svátky jara, jsou především rodinným svátkem a obdobím barevných novoročních obrázků nien-chua (nianhua 年画), svislých párových nápisů na dveřích, či lunárních kalendářů, se kterými máme osobní zkušenost díky čínským restauracím, jejichž jsme byli - i v tomto výjimečném roce - alespoň „okénkovými“ návštěvníky.

Novoroční obrázky mají vskutku dlouhou tradici. Odhaduje se, že jejich původ sahá až do třetího století našeho letopočtu, tedy do období po pádu chanské dynastie (Han 汉朝, 206 př. n. l. - 220 n. l.), periody Tří království, San-kuo (Sanguo 三国, 220-280). Zprvu byly chápány a vykreslovány jako ochranné symboly, které měly domácnosti ochránit před obcházejícím neštěstím. Později se začalo s vyobrazováním patronů, ochranných bůžků či dobrých duchů, bdících nad štěstím obyvatel domů a stavení.

 

Podle jedné z legend nechával tchangský císař Tchaj-cung (Taizong 太宗) vstup do svého sálu strážit dvěma generály, neboť měl za to, že je pronásledován zlými duchy. Později byli tito dva důstojníci nahrazeni jejich dvěma křepčícími obrazovými zpodobněními s hrozivými obličeji. Od té doby se tito strážci men-šen (menshen 门神) stali častými a oblíbenými motivy novoročních obrázků, nalepovanými po obou stranách bran, vchodů či dveří paláců, dvorců, nebo jen obyčejných stavení, aby jejich obyvatele chránily před možným zlem, škodou a neštěstím.

 

Již v 11. století se pak objevily ručně vymalovávané černobílé tisky těchto novoročních obrázků. Za zlatý věk je pak tradičně považováno období dynastie Ming (Ming 明朝, 1368-1644), kdy byl pro jejich zhotovování používán dřevořez.

 

Dřevořez – mu-kche (muke 木刻) – se tiskne z vyhlazené dřevěné desky - štočku, který je řezaný ze dřeva kmene podélně, po létech. Proto bývá u dřevořezových tisků patrná kresba dřeva a je tím také ovlivněn směr a způsob rytí. Grafik vybírá různými dlátky a noži ze štočku to, co má být ve výsledném tisku bílé.

 

Původním dřevořezovým postupem je odebírat okolí kresby a vytvářet tak žebrovitě vystupující černou linii pozdějšího tisku, která musí být poměrně silná, aby se zamezilo jejímu prasknutí. Dřevořez je považován za starší techniku a také za jakéhosi předchůdce knihtisku.

Nepleťme si jej s dřevorytem, tedy xylografií, který lze totiž považovat za techniku vesměs moderní, používanou mědirytci až v 19. století: malé fošny dřeva, nařezané podélně ze středové části kmene, se sklíží a znovu rozříznou v pravém úhlu k původnímu řezu. Slepí se tak, aby tvořily pevnou soustavu, která bude odolná vůči zkroucení. Z takto vytvořeného hranolu se nařežou destičky napříč dřevními vlákny. Povrch se zbrousí a vyleští a vznikne tak dřevěný štoček neboli tisková matrice. Pro tyto účely je vhodné tvrdé dřevo zimostráze, hrušky, švestky, či jabloně. Zimostrázové dřevo je natolik hutné, že tvrdostí předčí mědirytovou desku a blíží se oceli. 

 

Xylografii znají čtenáři románů Alexandera Dumase či Julese Verna, jejichž ilustrace, malované tehdejšími předními ilustrátory, byly provedeny nejvíc jako xylografie s nezaměnitelnou a charakteristickou strukturou rytiny vedle sebe jdoucích čar, vytvářejících obraz až z určité vzdálenosti. 

Vraťme se nyní ke staršímu dřevořezu, který byl například použit ve světově známých učebnicích Jana Amose Komenského Brána jazyků otevřená či Svět v obrazech. Dřevořez byl znám už od starověku. Mezi první předchůdce dřevořezu patřila, podobně jako u kamenorytu, různá razítka starých Egypťanů a Babylóňanů. Staří Římané používali tzv. „tesserae signatoriae“, kterými označovali svůj majetek. 

 

Pestrý tisk vzorů na látky byl znám v Orientu již od 4. stol. př. n. l., ale rozvoj dřevořezu nastal až po rozšíření výroby papíru. Kolem roku 650 n. l. byly dřevěné štočky užity poprvé k tisku buddhistických textů za dynastie Tchang (Tang 唐朝, 618–906 n. l.). Doklady využití dřevořezového štočku k tisku v Koreji pocházejí z roku 751. Nejstarší dochovanou knihou s dřevořezovými ilustracemi je Diamantová sútra z roku 868.

 

Součástí čínské kultury a buddhismu v Japonsku se technika dřevořezu stala koncem 8. století a mezi prvními tisky byly hrací karty. Odtud se karty obchodními cestami dostaly do Indie a Íránu. Do Evropy se dostaly prostřednictvím mořeplavců ve 13. století přes Španělsko. Následuje století čtrnácté, již výše zmíněné období mingské dynastie, kdy se dřevořez začal ve větším množství využívat k tisku černobílých předloh námi popisovaných novoročních obrázků...

 

Novoroční obrázky svými zobrazenými tématy zahrnují vše od ochranných božstev, bůžků štěstí či bůžků kuchyně, přes celé scény líčící obrazy ze života zemědělců až po jarní motivy, krajiny, květiny či nádherné ženy. Taktéž se tu můžeme setkat s vyobrazeními legend a bájí, historických událostí – to vše napříč stoletími – až k současným symbolům štěstí a prosperity. 

 

Novoroční obrázky tak zrcadlí přání a touhy lidí, naději na štěstí, klid a mír, že budou dlouho žít a že v novém roce budou zdraví. 

 

Lze snad nejenom doufat, ale mít i naději, že v „novém lunárním roce bude lépe“ než v roce předchozím. Tedy jak i čínské novoroční přání říká: „i-nien pi i-nien kao“ (yinian bi yinian gao 一年比一年高). 

 

To vám z celého srdce přejeme i my v naší redakci. 

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog