Tradice uznávání autorit v Číně a Japonsku

Tradice uznávání autorit v Číně a Japonsku
13 / 9 / 2021 Jakub Zeman

Říká se, že v Rusku se vše změní přes noc, ale přitom se tam za sto let nezmění vůbec nic. Toto moudro lze užít i na Čínu a Japonsko, sousedy, kteří se v minulosti obdivovali i nenáviděli, ovlivňovali i pobíjeli na bitevních polích. Je ale možné, že nedávnou regionální smlouvou o volném obchodu jsou předurčeni kooperovat k oboustrannému prospěchu. Jak ale porozumět oběma zemím a jejich vztahům? 

Lze na ně bez dalšího aplikovat naše západní měřítka a představy o pluralitě a demokracii? Od čeho odvozují jejich elity svou legitimitu vládnout? K pochopení se musíme ponořit do jejich historie a kultury, mnohdy do hlubokého starověku, místy mnohem staršího, než naše anticko-židovsko-křesťansko-humanistická tradice, kterou občas poměřujeme celý svět.

 

Čína a jednota

Podle jedné z nejstarších čínských legend dostal Nebeský střelec I (羿) od královny Matky západu (西王母) elixír nesmrtelnosti za to, že sestřelil devět z desíti sluncí, spalujících zemi. Nejspíše jde o metaforu země řízené více než jedním vladařem, což bylo ve staré Číně od opravdu nejstarších dob vnímáno velmi negativně. Více vládců a warlordů, v příběhu symbolizovaných slunci, znamenalo, že rolník platil současně daně více pánům. Jejich boje pak přinášely všechna negativa války - zabíjení, loupení, nucené odvody či ničení a zabavování úrody. Proto od nejstarších dob inklinovala Čína k centralizaci, v celočínském měřítku poprvé zavedené razantním a krutým Prvním císařem Čchin Š‘-Chuang-ti (vládl 221-210 př.n.l.)

 

Přes nepochybnou brutalitu kroků tohoto panovníka, pronásledujícího konfuciánské učence, rozvracejícího okolní státy a budujícího Dlouhou zeď, na něj i současní Číňané hledí dosti pozitivně, jako na sjednotitele a vlastně tvůrce Číny jako takové. Potřeba jednoty, jakkoliv prosazené morálně ne zcela dokonalým vládcem, byla zachycena v oscarovém velkofilmu Hrdina. Téměř by se chtělo říci jednoty za každou cenu, a opravdu by se při pohledu na dějiny Říše středu mohlo zdát, že i relativně špatný panovník mohl být lepší než anarchie a bezvládí.

 

Civilizace s potřebou „proorganizovanosti“

Z našeho pohledu občas nesmyslně zdůrazněná touha po jednotě, projevující se například i v přístupu pevninské Číny k Tchaj-wanu, má své historické příčiny.

 

Podle jedné z teorií je důležitým faktorem vzniku čínské civilizace pěstování rýže. Tato plodina, předpěstovávaná a přesazovaná, potřebuje fungující civilizaci - kalendář a nadřízenou autoritu, určující management vody na zavodněných polích. To vyžaduje silnou organizovanost a podporuje kolektivní myšlení, protože řízeni a zajištěni musí být všichni rolníci. Pokud je rýžová sazenice zasazena příliš pozdě či brzy, zajde, proto nezbytnost kalendáře.

 

Oproti tomu se naše západní civilizace v období počátku zemědělství spíše ještě zabývala lovem a činnostmi, kde byla naopak více ceněna individualita, a ani pozdější zemědělství obilnin nestálo na takové kooperaci rolníků, proto se centralizace zapsala do evropské civilizace jinak než v Číně.

 

Tradiční čínská společnost zůstala z velké části zemědělská, s důležitostí pěstování rýže, až do 20. století. A tak je nabíledni, že řád, umožňující fungování složité společnosti, byl nejvyšší prioritou. Narušení zemědělského cyklu způsobilo s vysokou pravděpodobností hladomor, proto byla čínská touha po harmonii tak bytostná a společenská harmonie se tu střetávala s harmonií přírody či s „Nebesy".

 

Války a jiné katastrofy, včetně živelných, samozřejmě tento řád narušovaly, a pokud slabá či „nemorální“ vláda nemohla nebo nechtěla poskytnout postiženým oblastem „humanitární“ pomoc, zkáza se zmnohonásobila. Ještě za války v roce 1942-43 zemřelo následkem hladomoru v rámci provincie Che-nan nejspíše několik milionů lidí. 

 

Mandát Nebes

Proto od nejstarších dob vznikala představa, že harmonie přírody souvisí se ctností vládců. Koncept rozvinul filozof Mencius (371 - 289 př.n.l.), tvrdící, že pokud má dynastie mandát Nebes vládnout (tchien-ming 天命), tak vládne. Pokud ale vyčerpá ctnosti po předcích, mandát Nebes ztrácí a bude nahrazena jinou dynastií. Konec mandátu Nebes signalizovaly různé živelné pohromy. Je však logické, že silná dynastie dokázala zajistit postižené oblasti pomoc a zmenšit následky pohromy. Pokud ale byla dynastie slabá, tak korupce či nezájem způsobily, že pomoc nedorazila a neúnosná situace vedla k rolnickému povstání, často vyvracejícímu neschopnou dynastii.

 

Takže koncept, že dynastie má mandát Nebes už jen tím, že vládne, byl rozšířen a určitým způsobem přetrvává. Pokud bylo povstání proti vládnoucí dynastii potlačeno, prezentovalo se to jako potvrzení, že dynastie stále svůj mandát Nebes neztratila. Touto optikou můžeme lépe pochopit i přístup řady běžných Číňanů k tchienanmenskému incidentu. Je to přístup, který se silně liší od západních kulturních vzorců, má ale svou historickou logiku.

 

Pluralita nebo jednota?

Zatímco se evropská tradice plurality a demokracie odkazuje na antické městské státy, čínské pojetí se tradičně hlásí k jednotě, ve 20. století ostatně vykrystalizované ze slabé a roztříštěné republiky, vzniklé v roce 1911 po pádu zkorumpované dynastie Čching. Jednotu Číně přineslo až vítězství komunistů nad konkurenčním Kuomintangem v roce 1949.

 

Je mi zřejmé, že to bude znít velmi nepopulárně, ale nemohu se zbavit dojmu, že až na určitý výsek intelektuálů drtivá většina běžných Číňanů nijak horoucně netouží po demokracii západního typu, v jejímž zápolení na trhu idejí vidí ohrožení jednoty, kterou se ostatně zaklínají i současní komunističtí vládci Číny.

 

Představa, že náš politický a hodnotový systém je jediný nejlepší a univerzálně naroubovatelný na celý svět, se v částech světa s odlišnými kulturními vzorci nemusí setkat s přitakáním. Ostatně nedávný afghánský debakl a hladké převzetí moci Tálibánem ukazuje, že radostné přejímání importované liberální demokracie jako ,,nejsprávnějšího a tedy jediného akceptovatelného systému" zdaleka není v některých částech světa samozřejmé a vítané. Protože jde o svět odlišných hodnot a kulturních vzorců, jehož mentalitu se globální sociální inženýři nesnažili ke své škodě pochopit.

Šestnáctilistá chryzantéma byla původně rodovým erbem císařské rodiny, nyní se stala jedním ze státních symbolů Japonska.

 

Kontinuita japonského císařství

Historie Země vycházejícího slunce není zdaleka tak dlouhá jako historie Číny, ostatně i její mýtický počátek, popisující příchod vnuka Sluneční bohyně a prvního císaře Džimmu tennó na japonské souostroví, je pokládán teprve na rok 660 př.n.l. Na druhou stranu od něj odvozená císařská dynastie přetrvává v neměnné linii až dodnes.

 

Tedy žádná povstání a ztráty mandátu Nebes. Literát Ueda Akinari (1734-1809), vkládá do úst jedné ze svých postav: „Mencius prý ve své knize říká: Král státu Wu se jednou rozhněval a sjednotil lid celé říše. Není proto o něm možno říci, že by byl jako vazal zabil svého pána. Potrestal prostě smrtí muže jménem Čou, který hřešil proti lidskosti a spravedlnosti. Přitom z čínské literatury není nic, co by k nám nebylo dovezeno - od posvátných písem až po krásnou prózu a poezii - jen tento Menciův spis se dosud do Japonska nedostal. Říká se, že loď, která tuto knihu vezla, byla nepochybně stižena divokým větrem a potopila se. A ptáme-li se po příčině, slyšel jsem, že se nepochybně rozlítilo všech osm set miriád božstev, způsobilo tajemnou vichřici a loď se převrátila. Kdyby se totiž v naší říši, kde od doby jejího založení Velkou bohyní ozařující nebesa (Amaterasu ó-mi-kami), vládne bez přestání týž císařský rod, rozšířila tato zhoubná nauka, mohl by povstat škůdce, který by nakonec beztrestně zahubil samotného božského potomka (císaře).

 

Učenec Kitabatake Čikafusa (1293-1354) ve svém často citovaném spisku Džinnó šótóki („Zápis o autentické posloupnosti posvátných císařů“) uvádí nepřetržitost císařské linie jako důvod, proč Japonsko překonává ostatní země.

 

Příčiny japonského drobení moci

Na rozdíl od Číny ale často docházelo k deklinaci reálné císařské moci. Přes snahu o převzetí čínského správního modelu zde byly dva faktory, toto úsilí částečně sabotující.

 

Prvním byl ze tří čtvrtin hornatý charakter Japonska, napomáhající odstředivým mocenským tendencím a potížím centrální vlády o důslednou kontrolu odlehlejších oblastí. Druhým faktorem bylo sjednocení země rodem Jamato (大和), který ale nebyl oproti porobeným klanům silný natolik, aby mohl vystupoval příliš autoritativně. Tím byl od počátku dán limit císařské moci. Mandát k vládnutí byl teoreticky dán už příbuzností císařského domu se Sluneční bohyní, v praxi však velice často - jakkoliv nikdo nezpochybňoval instituci trůnu jako takovou - namísto císaře vládl někdo zcela jiný. Mohli to být různí regenti, původně z dvorské šlechty, později - od konce 13. století - i z válečnické vrstvy.

 

Šógunát a uzurpátoři

Nejmocnější ze samurajské vrstvy se stal „velkým generalissimem, bojujícím s barbary“ neboli šógunem (将軍), faktickým vládcem země. Moc nejstarší dynastie tak byla, až do restaurace císařské moci koncem 19. století, pouze symbolická a rituální. Ale ani moc šógunů nebyla v turbulentních obdobích japonských dějin absolutní a ztráta jejich autority vedla k vzestupu warlordů, řekli bychom knížat Daimjó, válčících spolu o moc a půdu především v Období válčících států, od 2. poloviny 15. do 17. století. Z tohoto soupeření vyšel po bitvě u Sekigahary zakladatel posledního a nejstabilnějšího šógunátu, Tokugawa Iejasu (1543-1616). Ukončil staletí válek a vytvořil systém, kterým jeho následovníci přinesli Japonsku více než 250 let míru.

 

Kontextualita moci

Vedle držav rodu Tokugawa zůstala nadále, v počtu cca dvou set padesáti, jednotlivá, víceméně nezávislá knížectví, ovládaná Daimjó, a moc císařské rodiny zůstala nadále jen rituální. V každém případě struktura vlády, a tudíž i společnosti, nebyla tak jednoznačně pyramidální, s císařem na špici společnosti, spíše se vyznačovala společenskou kontextualitou. Místní Daimjó či jeho vazal byl mnohem blíž než vzdálený šógun, dlící ve vzdáleném Edu, a společnost, ve které každý věděl, kde je jeho místo, mnohem více připomínala feudální vztahy evropského středověku.

 

Pozůstatek takovéto „tate šakai“ (タテ社会 vertikálně rozdělené společnosti) zůstává i v současném Japonsku. Je vidět i ve specifickém charakteru japonštiny, která má řadu úrovní, skromnou, uctivou, ženskou... Takže už řečí dáváme protějšku najevo, jak se oproti němu vnímáme. Jako podřízený, nadřízený, rovnocenný... Tedy žádné automatické rovnostářství. Džóge kankei (上下關係) neboli vztahy nahoru i dolů pocházejí už z feudálních dob a zůstaly i v současnosti.

 

Kontrola šógunátu jednotlivých knížectví han (藩) v podstatě měla eliminovat riziko protitokugawského ozbrojeného povstání. Systém Tokugawského šógunátu, ovládajícího Japonsko, víceméně úspěšně fungoval od 17. do poloviny 19. století.

 

Centralizace a vzestup Japonska

Feudální roztříštěnost ukončila až restaurace císařské moci éry Meidži od roku 1868, která odstavila konzervativní vládu šógunů, vrátila moc císaři a reformami a modernizací zabránila pádu Japonska do polokoloniálního područí.

 

Heslem se stalo historií prověřené heslo, pocházející z čínského starověku, „Fukoku kjóhei“ (富国強兵 prosperující stát/ ekonomika a silná armáda). Japonci se inspirovali v rozmachu Pruska, rychle proměněného ze zemědělské, relativně bezvýznamné země, v silnou, industrializovanou velmoc, vůdce sjednocení německých států. Vláda císařské dynastie přetrvala i po turbulentním dvacátém století, jen poválečnou ústavou byl císař - jako již vícekrát v japonské historii - zbaven faktické moci a figuruje nadále jako symbol jednoty japonského národa. Japonsko vstupuje do jednadvacátého století jako moderní a demokratická země, v dálněvýchodním regionu, bohatém na autoritativní režimy, spíše ojedinělá. Z Číny přejatý koncept mandátu Nebes jako by byl nahrazen volnou soutěží idejí politického klání. Nicméně...

 

Řada společenských rysů středověké a předmoderní doby přetrvala. Japonská mentalita nezapře, že středověk a feudální vztahy v Zemi vycházejícího slunce skončily až v 19. století. Autority se nezpochybňují, legitimita jakékoliv moci, například ve firmě či instituci, je z velké míry dána již tím, že jí někdo má. Je to pozůstatek feudálních dob, kdy byla přináležitost k širší občině nezbytná pro přežití, od samurajské družiny po obyvatele rolnické vísky. Každý si je proto i v současnosti vědom netoliko svých bezbřehých práv, ale současně a především i povinností. Jen ten, kdo řádně plní své společenské role, je vlastními komunitami (zaměstnání, bydliště atd.) plně akceptován. A naopak.

Svitkový obraz kakedžiku s portrétem prince - regenta Šótoku Taiši 聖徳太子 (574 - 622), malba na hedvábí, počátek 20. století. Vzdělaný, morální a osvícený  vladař, podporoval pro státotvorné kvality buddhismus, Konfuciovo učení a čínský způsob správy země s čepicovým systémem úředních hodností. V Japonsku zavedl sedmnáctičlánkovou ústavu.

 

Respekt k autoritám a vědomí vlastní povinnosti

V Japonsku, kde se tradičně volí konzervativní Liberálně demokratická strana a kde je pracovitost základní ctnost, nenachází levicově populistická glorifikace hendikepovaných, neschopných a neochotných dostatek příznivců. Platné zákony se bez výjimek dodržují, takže Japonsko například není obětí ilegální migrace, jakkoliv je jako bohatá a bezpečná země regionu přitažlivá. Kolektivní systém zodpovědnosti pěti rodin gonin gumi (五人組), ostatně přejatý z Číny, vedl k více kolektivnímu, konsensuálnímu smýšlení, v němž není místo pro prosazování menšin na úkor většiny či destruktivní výpady části „elit“ vůči vlastnímu státu, vnímanému jimi téměř jako nepřítel. A není tu místo ani na vlastní dezinterpretaci domácí historie a kultury.

 

Dá se tak říci, že i díky tradici nezpochybňování legitimity a respektování autorit neučinilo Japonsko dosud onen téměř nepostřehnutelný krok od zralosti ke hnilobě, ke které jako by Západ směřoval - od svobody a právnosti k anarchii, pouhou ztrátou citu pro proporce.

 

Nemohu popřít, že střízlivý, konstruktivní japonský přístup je mi osobně blízký a mohl by snad být vnímán jako určitá státotvorná alternativa k módní sebedestruktivní chiliastické afektovanosti, vezoucí se na emotivní vlně, ke které v poslední době inklinuje i část západních „elit“.

 

Jakub Zeman, KEG, japanolog, publicista, kurátor asiatik a učitel bojových umění

 

Titulní obrázek: Portrét císaře Meidži, akvarel na hedvábí, počátek 20.století. Za císaře Meidži 明治天皇 (1852 - 1912) se Japonsko transformovalo z feudální izolované ostrovní země do moderní říše, za cenu velkých obětí se modernizovalo v politické, průmyslové, sociální, vědecké i školské rovině.