Thajsko jako země vojenských převratů

Thajsko jako země vojenských převratů
26 / 8 / 2022 Pavel Zvolánek

Thajsko ve svých moderních dějinách zažilo více vojenských převratů než kterákoliv jiná země. Během posledních sto let se jich zde odehrálo třináct, dalších devět bylo neúspěšných. Tyto způsoby uchopení vlády se tak staly zvláštním rysem moderního thajského politického systému.

O převzetí moci se pokusila skupina nižších důstojníků již v roce 1912, k prvnímu úspěšnému převratu pak došlo o dvacet let později. Vzešel z okruhu dvou frakcí - vojenské, tvořené tzv. čtyřmi mušketýry, které vedli důstojníci Phraja Phahon a Phibun Songkram, a v zahraničí vzdělanými mladými intelektuály, sdruženými v Lidové straně v čele s mladým právníkem Pridi Banomyongem. Všichni ze zmíněných tří mužů se později stali předsedy vlády. Král Ráma VII. musel přijmout ústavu a po téměř sedmi stoletích ukončit absolutní monarchii. Konstituční uspořádání otevřelo cestu k následným sociálním a politickým reformám.

 

Předehra k těmto revolučním změnám se odehrála v Paříži, kde se několik studentů shodlo na způsobu řešení hospodářské krize, která velice silně zasáhla Thajsko (tehdejší Siam). Zvyšování daní tehdy nejvíce postihlo státní zaměstnance a městskou střední třídu v Bangkoku. Na poslední chvíli se plán převratu ještě málem zhatil, když část z jeho aktérů byla zatčena, ale záhy se ocitli na svobodě, protože nebyli považováni za příliš nebezpečné. 

 

Když se ráno 24. června 1932 začaly v centru Bangkoku, na Sanam Luangu, shromažďovat vojenské jednotky, většina jejich příslušníků se domnívala, že sem byli sezváni k účasti na manévrech. K velkému překvapení plukovník Phajol pronesl ostrý projev, ve kterém napadl krále i jeho kabinet. Panovník mezitím hrál golf v letním sídle v Hua Hinu, ležícím jižně od Bangkoku. Monarcha s usednutím na trůn nepočítal, nezvládal problémy země a za jeho vlády došlo k prudkému propadu ekonomiky. Po dvoudenním otálení se král vrátil do hlavního města a po vyjednávání s pučisty se rozhodl přijmout ústavu, která byla představena 10. prosince.

 

Ve svém projevu, kterým se král Ráma VII. vzdal své absolutní moci, řekl: „Jsem ochoten vzdát se pravomocí, které jsem dříve vykonával, ve prospěch lidu jako celku, ale nejsem ochoten je předat žádnému jednotlivci nebo skupině, aby je použili autokratickým způsobem, aniž by dbali na hlas lidu.“

 

Vztahy mezi oběma stranami nebyly idylické, král pro případ, že bude opětovně atakován, vyhrožoval sebevraždou sebe i své manželky. Napětí ještě zvyšovalo podezření, že se panovník podílel na krvavém pokusu o protipřevrat vedený aristokraty, kteří nadále zůstávali ve státních institucích. V jejich žilách kolovala modrá krev a příslušnost k početné rodové linii předchozích monarchů je vedla k tomu, že odmítali sdílet moc s novými „prostými“ elitami. Povstání, které bylo potlačeno až po těžkých bojích, vedených v hlavním městě, značně pozici roajalistů oslabilo.

 

Rozpory však panovaly také mezi samotnými pučisty, zejména civilisté a vojenské křídlo jen těžko hledali shodu. Ráma VII. se v březnu 1935 rozhodl řešit svou situaci rezignací bez jmenování nástupce a odjezdem do Londýna. Za nového krále, jehož moc však již nadále měla být omezena ústavou, byl vybrán Ananda Mahidol. Tento desetiletý chlapec, žijící ve Švýcarsku, se do své země vrátil až v roce 1945. 

Rok 1932 napsal pouze první kapitolu v dějinách thajských vojenských převratů. Hned v roce 1933 armáda zasáhla, aby odstranila prvního premiéra země. Obdobné řešení použila i o šest let později. Stejným způsobem upevnila svoje postavení  v roce 1947 a v padesátých letech k tomuto postupu sáhla hned třikrát. V roce 1971 se tak stalo s odůvodněním, že zemi ohrožují komunisté. Bouřlivá sedmdesátá léta, provázená studentskými demonstracemi vyústila v masakry a další převrat v roce 1976. Podobně krvavý průběh měl i převrat o patnáct let později, kdy vojáci začali střílet do neozbrojených civilistů v Bangkoku, během událostí známých jako Černý květen. V roce 2006 armáda využila nepřítomnosti premiéra Thaksina Šinawatry v zemi, chopila se moci a zrušila devět let starou ústavu.

 

Změny moci prostřednictvím armády vypěstovalo v Thajsku „kulturu převratu“. Vysvětlení náchylnosti k tomuto způsobu řešení politické krize lze hledat v tom, že k převratům více inklinují země, které již nějaký ve své historii zažily. K těmto pokusům jen zřídka dochází ve státech, které jsou plně diktátorské, nebo zcela demokratické, přičemž Thajsko ve svém systému zahrnuje obojí. Od první nekrvavé změny režimu v roce 1932 se mezi elitami nepodařilo upevnit demokratickou kulturu, která by armádě zabránila mísit se do politiky. Převrat se opakovaně stal přijatelným východiskem z krize, po tomto rozuzlení často volá i samotná veřejnost a tímto způsobem ustanovené vlády se kromě tolerance domácího obyvatelstva mohou spolehnout i na podporu zahraničních partnerů.

 

Zatím k poslednímu z převratů došlo v roce 2014, kdy moc převzal generál Prajutch Čan-Oča, zastávající premiérský úřad dodnes. Podle dosavadních zkušeností však lze předpokládat, že ke stejnému způsobu řešení domácí politické zápletky sáhne thajská armáda někdy v budoucnu opět.

 

Pavel Zvolánek, novinář, cestovatel a průvodce, žijící v Indonésii