Tchajwanský šrapnel prezidenta Bidena
Prezident Biden při své poslední návštěvě v Tokiu prohlásil, že pokud by se Čína pokusila ovládnout Tchaj-wan silou, mohou Spojené státy zasáhnout vojensky. Řekl to během tiskové konference s japonským premiérem Kišidou na dotaz médií, zda „by USA byly ochotny se vojensky zapojit do obrany Tchaj-wanu, pokud by na to došlo,“ když se z pochopitelných důvodů vojensky nezapojily do ukrajinského konfliktu.
Bidenovo přitakání, že jde o „slib, který jsme dali“, vypadalo jinak než obvyklá nejednoznačnost Washingtonu. „Souhlasíme s politikou jedné Číny. Podepsali jsme ji a všechny související dohody, ale myšlenka, že si jej (Tchaj-wan) lze vzít silou, je nevhodná,“ odvětila americká hlava státu. Následně však nejmenovaný úředník z Bílého domu prezidentovo vyjádření, že USA ochrání Tchaj-wan před čínským útokem, rychle bagatelizoval.
Za poslední měsíce to bylo už potřetí. Tentokrát přišlo Bidenovo „uřeknutí“ během jeho první asijské cesty v roli prezidenta, před summitem Quad, tedy neformální skupiny USA, Japonska, Austrálie a Indie. Nutně tak před témata summitu, válku na Ukrajině, severokorejský zbrojní program nebo bezpečnostní dohodu Číny a Šalomounových ostrovů předsadila otázku Tchaj-wanu.
Mluvčí čínského ministerstva zahraničí Wang Wen-pin reagoval už za pár hodin. Vyjádřil „silnou nespokojenost a rozhodný odpor“ a obvyklou argumentaci, že „na světě je pouze jedna Čína, Tchaj-wan je její součástí a vláda ČLR je jedinou oprávněnou vládou celé Číny, na čemž je mezinárodní shoda a americká strana dala Číně politický slib“. Zmínil ještě, aby byla „americká strana obezřetná ve slovech a skutcích v otázce Tchaj-wanu a nevysílala žádné špatné signály stoupencům tchajwanské nezávislosti a separatistickým silám“. Dlužno dodat, že v rámci vzájemného jiskření obvinila Čína již dříve Spojené státy ze špatných signálů, vysílaných na Ukrajinu, které pak měly podíl na tragickém zostření situace.
Čínská invaze na Tchaj-wan
Jak reálná ale může být čínská invaze na Tchaj-wan, a co mimořádného by k ní muselo vést? Vyhlášení samostatnosti? Zpřetrhání vztahů ostrova s mateřskou pevninou? Zkusme se na problém Tchaj-wanu podívat čínským pohledem, který už samotnou otázku invaze na Tchaj-wan vnímá jako nevhodnou, protože hovoří o jednom národě a jedné vlasti. Tchaj-wan s přilehlými ostrovy se považuje za tradiční součástí Číny, i když velkou čínskou migraci přes Tchajwanský průliv, měřící 160 kilometrů, z protilehlé provincie Fu-ťien iniciovali v 17. století trochu paradoxně holandští kolonizátoři, aby na ně měl kdo pracovat. Do té doby řídká populace ostrova tehdy rychle narostla na asi 120 tisíc duší. I proto dnes na Tchaj-wanu mluví 70 % obyvatel tamní verzí jihofuťienského dialektu min-nan.
Koncem 17. století byl Tchaj-wan připojen pod mandžuskou Čínu, ale ospalé území se ekonomicky povedlo stabilizovat až po dvou staletích, a to v důsledku reforem guvernéra Liou Ming-čchuana. V roce 1885 bylo tak vyčleněno z protilehlé domovské provincie Fu-ťien, pod níž původně spadalo, do dvacáté čínské provincie Tchaj-wan. Po porážce v První japonsko-čínské válce (1895) však Tchaj-wan získalo Japonsko smlouvou v Šimonoseki. Odpor čínských obyvatel utichl až kolem roku 1902, shodně s odporem jižních sousedů na Filipínách, které ze snu o svobodě, nabyté na habsburském Španělsku (1899), v roce 1901 probudila krvavá kolonizace Spojenými státy.
Filipínských 7 641 ostrovů na 300 tisících km2 bylo tehdy pro rostoucí americkou velmoc mnohem zajímavějších než desetkrát menší Tchaj-wan. Japonská okupace Tchaj-wanu skončila po padesáti letech v roce 1945, a to rozhodnutím USA, Velké Británie a Číny na Káhirské konferenci (1943). Poměrně ojedinělé tchajwanské hlasy, volající po samostatnosti, tehdy žádnou z velmocí příliš nezajímaly.
Zpětvzetí Tchaj-wanu Čínskou republikou vedlo od podzimu 1945 k bezmála půlstoletému útlaku „domácích“ uzurpátory „z cizích provincií“, které na ostrov přivedl poražený generalissimus Čankajšek a jeho Kuomintang (KMT), stahující se z pevninské Číny po porážce čínskými komunisty. Čankajška z mezinárodní izolace zachránilo vypuknutí Korejské války v červnu 1950, která celkem bezvýznamný Tchaj-wan najednou změnila na „nepotopitelnou letadlovou loď, ze které může válečné námořnictvo USA kontrolovat všechny přístavy od Vladivostoku po Singapur,“ jak jej definoval generál MacArthur.
Americká válečná flotila tehdy zablokovala Tchajwanskou úžinu a znemožnila tím vylodění lidově-osvobozenecké armády na Tchaj-wan, stejně jako Čankajškovy pokusy o návrat na pevninu. Obě válčící čínské strany udržovaly symbolickou palbu až do roku 1979, v liché dny z pevniny na ostrov a v sudé dny z ostrova na pevninu. ČLR proti pohybu amerických lodí v Tchajwanské úžině vydávalo stovky „vážných varování“, ale to bylo tak vše, co mohla tehdejší ČLR dělat.
Zrod hnutí za nezávislost a konec v OSN
Z odporu proti vojenské diktatuře v letech 1949-1971 se zrodila další vlna tchajwanského hnutí za nezávislost, pochopitelně zcela jiná než ta dnešní. Režim neomezených pravomocí stranického aparátu KMT a tajné policie se jeho tvůrce, Čankajškův syn a nástupce Ťiang Ťing-kuo (1910-1988), naučil na dlouhém pobytu v Sovětském svazu (1925-1937). Režim ještě zostřil zákon o výjimečném stavu, podle kterého se podezřelí z rozvracení státu stavěli před válečný soud.
Když se v roce 1971 americká administrativa přeorientovala zase na Čínskou lidovou republiku – potřebnou do studené války proti Sovětskému svazu – splnila Číně, po zdlouhavých rozhovorech Čou En-laje 周恩来 a Henryho Kissingera, hlavní podmínku: souhlas USA s tezí o existenci jediné Číny. V OSN tak Čínu začala reprezentovat pouze vláda ČLR a oficiální diplomatické styky mohou státy světa udržovat pouze s jednou z čínských vlád, totiž s tou v Pekingu.
Na Tchajwanu se zatím koncem 70. let, v duchu „dodatků KMT k ústavě, platných po dobu komunistické rebelie, před návratem vlády na pevninu“ nemohly konat žádné volby do orgánů státní moci, ale poslanci postupně vymírali a „volené“ orgány státní moci ztrácely usnášeníschopnost. Nezbylo než volby povolit a umožnit vstup do vyšší politiky i domácím Tchajwancům. Po zrušení výjimečného stavu v roce 1987 byl postupně povolen vznik opozičních politických stran a začala cesta k demokratizaci a tím i „tchajwanizaci“ místní společnosti a její emancipaci.
Tchajwanské vnitropolitické uvolňování a souběžné „otevírání se Číny světu“ úspěšně odstraňovalo i napětí kolem Tchajwanského průlivu. ČLR se otevřela tchajwanským investicím, spustila přímé dopravní spojení a obchodní a kulturní výměnu. Našel se i způsob paralelní přítomnosti obou čínských delegací v mezinárodních organizacích.
USA nahradily Smlouvu o vojenské spolupráci z roku 1954 Zákonem o bezpečnostní podpoře Tchaj-wanu (Taiwan Relations Act). Američané stáhli svá vojska z Tchaj-wanu, ale pokračují v dodávkách zbraní a v modernizaci tchajwanské armády.
Sbližování a oddalování
Na přelomu století došlo i k politickému sbližování. Vztahy vypadaly velmi perspektivně zejména v letech 2008-2016, za tchajwanského prezidenta Ma Jing-ťiu 馬英九 ze strany Kuomintang. Obě čínské politické reprezentace se přihlásily k zásadě třikrát ne: ne definitivnímu odtržení ostrova od pevniny, ne okamžitému připojení ostrova k pevnině, ne vojenskému řešení. Po přátelské schůzce tchajwanského prezidenta s prezidentem ČLR Si Ťin-pchingem v Singapuru na sklonku roku 2015 se sbližování zdálo neodvratné.
Ovšem po nástupu odpůrkyně sbližování, prezidentky Cchaj Jing-wen 蔡英文 (od 2016) z Demokratické pokrokové strany a prezidenta Trumpa (2017-2021), se situace změnila a nová část tchajwanské společnosti začala znovu otevírat otázku sebeurčení a případné samostatnosti. To by však současná čínská vláda brala jako nepřijatelnou prohru a ztrátu území, svěřeného předky.
Vždyť v duchu konfuciánské tradice je stát pojímán jako posvátné dílo generací, a každá další generace je povinna navázat, rozvíjet a uchovat společné dílo pro generace budoucí. Momentální oddělení dvou území je z hlediska tisícileté historie nepodstatné. Pokud je to nezbytné, mohou oba celky existovat vedle sebe, ale nemají právo zničit společné dědictví. I to je princip jedné Číny, jak jej prezentoval Čou En-laj, když s Henry Kissingerem připravovali Šanghajské komuniké.
Prezidentce Cchaj Jing-wen skončí druhý a poslední mandát už za dva roky, a tak Čína jistě vzhlíží k novému kandidátu Kuomintangu, strany, která se tak paradoxně z největšího nepřítele stala klíčovým spojencem čínské komunistické strany pro uchování jednoty státu.
Snad diplomaté neselžou
Tchaj-wan je stále „nepotopitelnou letadlovou lodí“, důležitou zejména v době, kdy se Čína pokouší budovat své pacifické pozice v Jihočínském moři i partnerstvím se Šalomounovými ostrovy. Z čínského pohledu je převaha Spojených států naprosto drtivá. Americké vojenské základny pokrývají celých 10 tisíc kilometrů Tichého oceánu až na samé pobřeží asijského kontinentu a téměř na čínskou hranici. A ani větší počet čínských válečných lodí vůbec neznamená, že by se mohly silnému americkému námořnictvu byť jen vyrovnat.
Čínský prezident Si Ťin-pching prohlásil, že „znovusjednocení“ Číny a Tchaj-wanu je nevyhnutelné a odmítl vyloučit použití síly. Napětí mezi Pekingem a Tchaj-pejí je nejvyšší za poslední desetiletí a k ostrovu přilétá rekordní počet čínských bitevníků. Ostatně, z letiště ve východočínském Če-ťiangu jim to nad Tchaj-wan trvá jen 15 minut. A tak i vzhledem ke zpackané ruské invazi nelze než doufat, že se situace kolem Tchaj-wanu tolik nevyhrotí a diplomaté tu neselžou.
Určitě pomůže větší zdrženlivost a méně nepoučeného aktivismu. Je potřeba méně naslouchat válečným jestřábům a méně jim lézt do kloaky. Pak může na obou stranách zvítězit zdravý rozum, vedoucí k řešení i bez násilí. I když se Tchaj-wan nachází dlouhé tisíce kilometrů od nás, otevřený konflikt mezi Čínou a USA není v zájmu vůbec nikoho. Tedy ani nás.
Vít Vojta, sinolog a právník
Text byl ve zkrácené podobě publikován jako komentář dne 27. 5. 2022 v deníku MF Dnes