Tajemný osud laoského krále

Tajemný osud laoského krále
2 / 12 / 2020 Pavel Zvolánek

Před pětačtyřiceti lety, 2. prosince 1975, abdikoval poslední laoský král Savang Vatthana. Poprvé od čtrnáctého století se Laos, známý jako království miliónu slonů a bílých slunečníků, ocitnul bez monarchie. Na panovníka, který vlastně ani nebyl skutečným králem, čekal tragický osud.

Savang Vatthana se narodil 13. listopadu 1903 v půvabném historickém městě Luang Phrabang, které návštěvníkům svou útulností připomíná Český Krumlov. V deseti letech budoucí král odešel studovat do Francie, kde zůstal tak dlouho, že téměř zapomněl mateřský jazyk. Na trůn nastoupil v roce 1959. Kdyby tušil, co ho čeká, asi by se této pocty i vzdal. Navíc astrologové nemohli najít vhodné datum pro korunovaci, a tak se Vatthana tohoto oficiálního obřadu ani nikdy nedočkal.

 

Od samého počátku se však musel věnovat mnohem naléhavějším úkolům, zejména snahám udržet v rovnováze tři protilehlé domácí síly, podporované z různých koutů studenou válkou rozděleného světa. Zatímco z hlavního města Vientianu si premiérský post nárokoval princ Souvanna Phouma, uznávaný Sovětským svazem, ale dávající přednost neutralitě, z jižního Laosu se o něj hlásil princ Boun Oum s podporou USA a ze severu domácí komunisté Pathet Lao, opírající se o ideologicky stejně zabarvený severní Vietnam. Nesmiřitelné rozpory se překlenout nepodařilo, pokus o koaliční vládu zkolaboval v roce 1962, a tak o dva roky později se již Laos zmítal v občanské válce.

 

Nejbombardovanější země v dějinách lidstva

Země se dotýkal i válečný konflikt, odehrávající se v sousedním Vietnamu, jehož terčem se staly jednotky operující v pohraničí. Americké bombardéry, které se nedokázaly své zátěže zbavit při náletech na Hanoj, jí jako nepotřebnou odhazovaly během přeletů nad Laosem, který se tak stal i bez vyhlášení války nejbombardovanějším územím v dějinách lidstva. Během devíti let takzvané tajné války zde bylo svrženo šest milionů konvenčních a sto milionů tříštivých bomb, tedy více než kolik spadlo na Evropu za druhé světové války. Po pádu kambodžského Phnompenhu 17. dubna 1975, a vietnamského Saigonu 30. dubna 1975, bylo jen otázkou času, kdy dojde řada i na Laos.

 

Pathet Lao vstoupilo do Vientianu 23. srpna 1975 a 2. prosince musel Vatthana svůj trůn opustit. Na bývalého panovníka zbyla civilní role v domě mimo jeho palác a bezvýznamný post prezidentského poradce, ale i o ten přišel kvůli svému údajnému zapojení do pokusu o převrat. V březnu 1977 byl král zatčen a společně se svojí rodinou putoval do severní provincie Vienxai. V laosko - vietnamském pohraničí, v izolovaných oblastech porostlých džunglí, vznikly čísly označené převýchovné tábory, určené pro odpůrce režimu. V těchto místech bez soudu skončilo třicet až padesát tisíc lidí. Někteří z nich se sem dostávali podle stalinského vzoru, po pozvánce na důležité jednání do hlavního města, zamířili pak do vnitrozemí, kde na ně čekalo pohoštění a filmová zábava, a poté byli rozděleni do pracovních skupin.

 

Smutný odchod posledního krále Laosu

Poslední laoský monarcha skončil v kempu číslo jedna, určeném prominentům a obklopeném bambusovými kůly a ostnatým drátem. Mezi všemi vězni byl Vatthana ve svých devětašedesáti letech nejstarší, ale ani to ho nezbavovalo pracovní povinnosti a neposkytovalo mu žádné úlevy z pracovní doby v délce šesti dnů týdně, vykonávané s kalorickým přísunem dvou misek rýže denně.

 

O posledních dnech laoského krále se dlouho nic nevědělo, podle některých svědectví se s ním jeho syn, v duchu synovské oddanosti, dělil o svůj denní příděl jídla, a tak si podlomil i vlastní zdraví. Korunní princ měl zemřít 2. května 1978, jeho otec ho následoval o jedenáct dní později se slovy: „Odevzdávám v pokoji svoji duši, krev a tělo úrodné zemi Laosu a všemu lidu Laosu.“ Několik hodin po králově smrti kuchaři vyhloubili jámu a tělo bez obřadu pohřbili. Královna své muže přežila, odešla 12. prosince 1981. Na závěr jejího života v ženě s bílými vlasy, smutnýma očima a po celý den žvýkající betel, již nikdo nedokázal poznat první dámu země. 

 

Laoská vláda o osudu členů monarchie dlouho mlčela, a tak se vynořovaly spekulace, že králi se podařilo uprchnout a nedostatek oficiálních informací jenom zakrývá potupu, kterou útěkem svým věznitelům způsobil. Podle jiných verzí měl král zemřít až v březnu 1980. Během návštěvy Francie v roce 1989 řekl předák laoských komunistů: „Savang Vatthana zemřel přirozenou smrtí. To se stává každému.“

 

Hledání jednoty

Po roce 1975 ze dnes sedmimilionového Laosu uprchlo okolo 800 tisíc lidí, kteří se usadili zejména v Thajsku, Francii a Spojených státech. V roce 1982, ve věku osmnácti let, hranici se sousedním Thajskem, tvořenou řekou Mekong, na malé loďce překročil také Soulivong Savang, který je po smrti svého strýce oficiálním nástupcem laoského královského dvora. Savang předstíral, že potřebuje do laoského hlavního města Vientiane pro léky, a tak se vyhnul převozu do převýchovného tábora, kam byli posláni někteří z jeho spolužáků. Případná obnova monarchie v Laosu a sjednocení země pod královským dvorem však zatím zůstává jenom hodně vzdáleným snem. Bývalý palác v Luang Phrabangu je sice jako muzeum otevřený veřejnosti, ale královskou rodinu propaganda vykresluje jako nástroj zahraničních sil.

 

V exilu monarchie již nemá tak silnou pozici, jaké se těšila ještě na začátku tohoto století, a samotná diaspora je navíc etnicky rozdělena na severní Hmongy (v Laosu dnes asi 450 tisíc) a jižní Lao (v Laosu 3,5 milionu, téměř 60 %). První překážkou, která stojí v cestě pokusům o obnovení konstituční monarchie zvenčí, je tak odpověď na otázku, jak sjednotit roztříštěný exil a propojit ho s domácím obyvatelstvem, které již pětačtyřicet let žije bez krále.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii