Stručný historický exkurz do krizí v Tchajwanské úžině

1949 – 1950: Ťin-men 金门  

Při útěku na Tchaj-wan se KMT armáda stačila zachytit na několika ostrovech v těsné blízkosti pevniny. Byla to souostroví Ťin-men, která leží na dohled od města Sia-men, souostroví Ma-cu 妈祖 nedaleko delty řeky Min a souostroví Ta-čchen 大陈 při pobřeží provincie Če-ťiang.

 

Za předzvěst všech krizí v Tchajwanské úžině můžeme považovat pokus Čínské lidové osvobozenecké armády (ČLOA) vylodit se na dvou z těchto ostrovů, na ostrově Velký Ťin-men v říjnu 1949, a na ostrově Ta-tan 大胆 v červenci roku následujícího. Oba pokusy dopadly tragicky. Obrovské ztráty přesvědčily velení ČLOA, že se na cestu přes Tchajwanskou úžinu musí dobře vyzbrojit a vycvičit.

 

V prvních měsících nestála ČLOA v cestě na Tchaj-wan žádná překážka kromě moře. Prezident Truman odmítl pomáhat režimu, který se ocitl na tehdy zdánlivě bezvýznamném ostrově a od místního obyvatelstva, které mělo s KMT guvernérem z let 1945 – 49 velmi špatnou zkušenost, se nedalo předpokládat, že by bylo ochotné přivandrovalou vládu zvlášť aktivně bránit.

 

Situace se změnila, když v červnu 1950 vypukla válka v Koreji. Tchaj-wan se z bezvýznamného ostrova změnil v „nepotopitelnou letadlovou loď, která je schopná kontrolovat všechny přístavy až po Vladivostok“ a KMT režim na Tchaj-wanu se stal pro USA nepostradatelným spojencem. Účast ČLR ve válce na Korejském poloostrově způsobila, že se USA začaly na porážku KMT dívat ne jako na výsledek čínské občanské války, ale jako na začátek expanze komunismu do jihovýchodní Asie.

 

Prezident Truman vyslal válečnou flotilu, která zablokovala Tchajwanskou úžinu a zároveň poskytl KMT režimu na Tchaj-wanu pomoc, která umožnila stabilizovat hospodářství a částečně uklidnit vztahy mezi novými přistěhovalci a původními obyvateli ostrova. Zablokovaná Tchajwanská úžina zhatila plány ČLOA ovládnout Tchaj-wan stejně jako plány KMT vrátit se na pevninu. Použijeme-li čínskou terminologii, Spojené státy znemožnily Číňanům dokončit občanskou válku.

 

1955: první krize v Tchajwanské úžině

V létě 1955 došlo na ostrově I-ťiang-šan 一江山 v souostroví Ta-čchen k přestřelce mezi oběma čínskými armádami. Bylo to v době, kdy Kongres USA jednal o Smlouvě o vzájemné pomoci mezi USA a Čínskou republikou a nemohl se shodnout v odpovědi na otázku, zda mají být do smlouvy zahrnuty i pobřežní ostrovy. Návrh měl mnoho odpůrců, podle kterých měla smlouva sloužit k obraně Tchaj-wanu a pro tu byly pobřežní ostrovy bezcenné.

 

Je nanejvýš pravděpodobné, že incident na I-ťiang-šanu vyprovokoval Kuomintang ve snaze ovlivnit jednání. Výsledkem byl kompromis, který je možné považovat za Čankajškovo vítězství. Ostrovy Ta-čchen byly z dosahu smlouvy vyňaty, byly příliš vzdálené od Tchaj-wanu, než aby je bylo možné efektivně využít [1], a do územního rozsahu Smlouvy o vzájemné pomoci mezi USA a Čínskou republikou byla zahrnuta souostroví Ťin-men a Ma-cu, která se mohla stát bezpečným nástupištěm v případě výsadku na pevninu.  

 

1958: druhá krize v Tchajwanské úžině

Druhou krizi jen o několik let později již poznamenala začínající čínsko-sovětská roztržka. Skoro deset let po vzniku ČLR převládl v čínském vedení pocit, že je možné vybudovat socialismus rychleji, lépe a hospodárněji, než navrhovali sovětští poradci. V zahraniční politice vedla netrpělivost k přeceňování vlastní síly i síly tzv. socialistické soustavy. Vypuštění první sovětské balistické mezikontinentální rakety pak vedoucí představitele KS Číny přesvědčilo, že „imperialismus je již jednou nohou v hrobě a může být právem nazýván kostrou pod drnem. Napětí je výhodné pro nás a méně výhodné pro naše nepřátele. Proto je třeba konflikty vyhledávat, ne se jim vyhýbat“.

 

V únoru 1958 stáhla ČLR své dobrovolníky z Koreje a když USA nereagovaly a neomezily svou přítomnost v oblasti Tchajwanské úžiny, jednostranně rozšířila pásmo svých teritoriálních vod na 12 námořních mil. Tím do něho zahrnula značnou část úžiny. USA rozšíření nerespektovaly, ale ČLR neměla možnost reagovat jinak, než při každém narušení svých teritoriálních vod vydat vážné varování. Bylo jich přes 300.

 

USA v očekávání odvetných akcí vyslaly do oblasti Tchaj-wanu 130 válečných plavidel a na Tchaj-wanu a pobřežních ostrovech instalovaly nejmodernější zbraně včetně nosičů jaderných zbraní. Hrozilo, že napětí přeroste ve velký ozbrojený konflikt.

 

Dne 6. září vydal předseda Státní rady ČLR Čou En-laj prohlášení o právu Číny řešit konflikty bez vměšování cizinců a zároveň nabídl vládě USA obnovení přímých jednání přerušených v roce 1956.

 

Vláda USA odpověděla ještě téhož dne. Tím bylo akutní nebezpečí velkého konfliktu zažehnáno. SSSR po celou dobu mlčel. Až 7. září, tedy den po výměně nót mezi vládami ČLR a USA Čínu veřejně podpořil. V Pekingu zpoždění vyhodnotili jako zbabělost. Krize v Tchajwanské úžině 1958, údajná ruská zbabělost a údajný čínský avanturismus se staly frekventovanými tématy čínsko-sovětské ideologické roztržky.

 

Hlavním cílem provokace v Tchajwanské úžině nebylo obsazení pobřežních ostrovů, nýbrž test, kam až jsou ochotny USA zajít při ochraně Tchaj-wanu a nakolik se může ČLR spolehnout na podporu ze strany SSSR. Po zkušenosti z krize 1958 přenesla ČLR roztržku s SSSR z ideologické roviny do praktické roviny mezistátních styků a uspíšila vývoj a výrobu vlastní atomové zbraně.

 

Výsledkem krize bylo i rozhodnutí obou čínských stran připomínat sobě i spojencům, že čínská občanská válka stále ještě neskončila. Od roku 1958 se navzájem ostřelovaly: v liché dny jedna strana z pevniny na ostrovy, v sudé dny druhá strana z ostrovů na pevninu. Střelba neměla jinou, než symbolickou hodnotu. Tento podivný způsob neformální výměny názorů pokračoval až do normalizace diplomatických vztahů mezi Spojenými státy a Čínskou lidovou republikou v roce 1979.

 

1995-1996: třetí krize v Tchajwanské úžině

Mezi druhou a třetí krizí v Tchajwanské úžině uplynulo téměř 40 let. Během těchto let se ČLR rozešla s tzv. světovou socialistickou soustavou, stala se jadernou mocností, byla přijata do OSN a navázala oficiální diplomatické styky s většinou zemí světa. Vztahy s USA normalizovala na bázi konsenzu „existuje pouze jedna Čína“. ČLR také v tomto období překonala dvě vnitropolitické krize, Velký skok a Kulturní revoluci, zbavila se zbytečné ideologické zátěže a nastartovala ekonomické reformy, které jí mj. získaly prostředky na modernizaci armády.

 

Vláda v Tchaj-peji musela v tomto období přenechat křeslo stálého člena Rady bezpečnosti OSN delegátovi Pekingu a smířit se s myšlenkou, že už ji svět není ochoten uznávat za jedinou představitelku celé Číny. Zároveň se musela vyrovnat s následky tohoto zjištění na domácí půdě. Oficiální styky s USA nahradil tzv. Taiwan Relations Act, kterým se USA mimo jiné zavázaly poskytovat Tchaj-wanu zbraně nutné pro jeho obranu. Ideologické uvolnění, konec 40 let trvající platnosti zákona o výjimečném stavu a vznik opoziční strany – Demokratické pokrokové strany, známé pod anglickou zkratkou DPP, umožnily popularizovat myšlenku nezávislého státu Tchaj-wan, která do té doby žila pouze v prostředí tchajwanských studentů v zahraničí.

USA v těchto letech upevnily své velmocenské pozice a SSSR přestal existovat.

 

V polovině sledovaného období zemřeli oba patriarchové: Čankajšek v roce 1975 a Mao Ce-tung o rok později. Nejen jejich smrt, ale celková situace způsobily, že se podstatně změnil vztah mezi KS Číny a Kuomintangem. KMT přestal být úhlavním nepřítelem ČLR, jeho heslo „ určitě se vrátíme na pevninu“ ztratilo hodnotu. Nahradil ho pocit sounáležitosti se starou vlastí a možnost mírového sjednocení. Oběma stranám vyvstal nový nepřítel – tchajwanský nacionalismus.

 

Ve sledovaném období se úspěšně rozvíjely praktické kontakty mezi ostrovem a pevninou. Bylo navázáno přímé letecké a lodní spojení, tchajwanské firmy investovaly po celé ČLR, ale hlavně do tzv. zvláštních ekonomických zón, po desetiletí rozdělené rodiny se mohly začít navštěvovat atd. Ale bylo třeba respektovat jedno velké tabu: kontakty nesměly být oficiální.

 

Spouštěčem třetí krize v Tchajwanské úžině byla návštěva presidenta Li Teng-chueje v USA. Li Teng-chuej pocházel z rodiny po staletí usazené na Tchaj-wanu a byl i jedním z prominentních členů Kuomintangu, blízkým spolupracovníkem Čankajškova syna Ťiang Ťing-kuo. Po Ťiangově smrti v lednu 1988 se stal prezidentem Čínské republiky a později byl v této funkci znovu potvrzen. V červnu 1995 odejel Li Teng-chuej do USA na návštěvu, která byla avizovaná jako soukromá. Ale některá jeho setkání měla podle Pekingu oficiální charakter. ČLR protestovala, odvolala svého velvyslance z Washingtonu a na pobřeží Tchajwanské úžiny uspořádala demonstrativní vojenská cvičení.

 

Napětí se vystupňovalo, když do tchajwanských vod dorazily dvě americké letadlové lodě Nimitz a Independence. Krátce po cestě prezidenta Li Teng-chueje do USA navštívil premiér Lien Chan střední Evropu, mimo jiné i Prahu. I tato návštěva byla v Pekingu hodnocena jako projev tchajwanského separatismu. V srpnu 1995 ČLOA odpálila směrem k Tchaj-wanu šest raket a v listopadu provedla na území provincie Fu-ťien další manévry. Zároveň zorganizovala rozsáhlé cvičení, při kterém využila jeden z ostrovů souostroví Tung-šan 东山 k nácviku výsadku na ostrovy. USA reagovaly tím, že nechaly úžinou demonstrativně proplout letadlovou loď Nimitz.

 

V březnu 1996 se na Tchaj-wanu konaly první přímé volby prezidenta. Funkci obhajoval kandidát KMT Li Teng-chuej. Jeho protikandidátem byl kandidát DPP, autor Deklarace tchajwanské nezávislosti disident Pcheng Ming-min. Výsledek překvapil. Tchajwanci si ve svobodných  volbách nezvolili advokáta tchajwanské nezávislosti, ale reprezentanta reformovaného Kuomintangu. Výsledky voleb ukázaly, že problematická minulost KMT ustupuje v očích obyvatel Tchaj-wanu do pozadí, do popředí se dostává současný střízlivý pohled na maximum možného.

 

Po zvolení Li Teng-chueje prezidentem se situace v úžině uklidnila, mimo jiné i díky prezidentovi Clintonovi, který formuloval vlastní stanovisko k čínsko-tchajwanskému konfliktu: USA nepodpoří nezávislost Tchaj-wanu, neuznají politiku „jedna Čína, jeden Tchaj-wan“ a nepodpoří tchajwanský požadavek na navrácení členství v OSN.

DPP zvítězila až v následujících prezidentských volbách v roce 2000. Ale neměla šťastný start do politického života. Její kandidát Čchen Šuej-pien propagoval myšlenku „nejsme Číňané, jsme Tchajwanci“, která, jak se ukázalo, zapustila jen mělké kořeny. Prezident Čchen Šuej-pien obhájil v roce 2004 druhé funkční období jen těsnou většinou a za dost pochybných okolností a v roce 2008 ho vystřídal kandidát KMT s heslem: „třikrát ne“. Ne okamžitému spojení s pevninou, ne definitivní separaci, ne vojenskému řešení.

 

2022: čtvrtá krize v Tchajwanské úžině

Zatím poslední krizi vyvolala v roce 2022 cesta předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové na Tchaj-wan. Čínské ministerstvo zahraničí protestovalo: „Návštěva Nancy Pelosiové podkopává mír a stabilitu v Tchajwanské úžině a vysílá vážně míněný signál separatistickým silám usilujícím o nezávislost Tchaj-wanu.… Existuje pouze jedna Čína, Tchaj-wan je nezcizitelnou součástí čínského území a vláda Čínské lidové republiky je jedinou legální vládou zastupující celou Čínu“.

 

ČLR tehdy varovala, že cesta Nancy Pelosiové na Tchaj-wan bude mít závažný dopad na politické základy čínsko-amerických vztahů a že Čína bezodkladně zahájí společné námořní a letecké cvičení ve vzdušném prostoru severně, jihozápadně a jihovýchodně od Tchaj-wanu. Následovalo několikadenní cvičení s ostrou střelbou, které se konalo v šesti různých oblastech ve vodách kolem ostrova.

 

Tchajwanské ministerstvo obrany oznámilo, že Čína vyslala směrem k Tchaj-wanu 21 letadel, z toho 18 stíhaček. Letouny vstoupily na jihozápadě do takzvané identifikační zóny vzdušné obrany. Jako odpověď na čínskou demonstraci síly propluly Tchajwanskou úžinou dva americké křižníky. ČLR uvedla, že sleduje pohyb amerických lodí, její armáda je ve vysokém stupni pohotovosti a je připravená reagovat na jakoukoliv provokaci.

 

Katastrofické scénáře dramatizující cestu Nancy Pelosiové na Tchaj-wan a její možné následky se naštěstí nenaplnily, nicméně potvrdily, že mezi třetí a čtvrtou krizí došlo k zásadnímu posunu. Zatímco v 90. letech se ČLOA během akcí reagujících na demonstrace síly v Tchajwanské úžině nevzdalovala od pevniny, v roce 2022 už byla schopna podnikat námořní a letecká cvičení hluboko ve vodách kolem celého Tchaj-wanu. Experti se shodují, že za třicet let dokázala ČLR modernizovat armádu překvapivě rychle a že vážná varování, na rozdíl od těch ze šedesátých a sedmdesátých let, je třeba brát vážně.

 

Oslavy 113. výročí vzniku Čínské republiky

Zvýšené napětí v Tchajwanské úžině, které pozorujeme od roku 2022, přetrvává vlastně až do dnešních dnů. V lednu zvolený prezident Tchaj-wanu Laj Čching-te pronesl u příležitosti letošních oslav státního Svátku dvou desítek [2] projev, který po sobě zanechal několik nezodpovězených otázek. Prezident mimo jiné řekl: „Čínská republika a Čínská lidová republika nemají nic společného (互不隶属). Náš soused, ČLR, nedávno oslavil 75 let své existence. Ale Čínská republika právě slaví své 113. narozeniny. Již vzhledem k věku nemůže být ČLR pravlastí obyvatel Čínské republiky… Čínská republika již na Tchaj-wanu, Pcheng-chu, Ťin-menu a Ma-cu zapustila kořeny. ČLR s tím nemá nic společného. ČLR nemá právo zastupovat Tchaj-wan.“ [3]

 

Laj Čching-te jen upřesnil myšlenku, kterou vyslovil již během předvolební kampaně a během uvedení do funkce v květnu letošního roku: o nezávislý stát nemusíme usilovat. Už ho máme. Jmenuje se Čínská republika.

 

Mluvčí ministerstva zahraničí ČLR Mao Ning 毛宁 na tiskové konferenci konané 10.10. v Pekingu označila Lajovu „vlasteneckou teorii“ (祖国论), za novou nálepku, pod kterou se Laj snaží „prodat teorii tchajwanské nezávislosti“ a mluvčí Komise pro styk přes Tchajwanskou úžinu Ču Feng-lian 朱凤莲 označila Lajovu teorii za historický paradox: „Jako by na Tchaj-wanu v roce 1949 vznikla jakási nová Čínská republika a ta, která existovala před rokem 1949, má být upozaděna? To je výklad dějin, který ČLR nemůže přijmout…“

 

Od Laj Čching-teho teorie se distancovaly i USA. Náměstek ministra zahraničí pro záležitosti východní Asie a Tichomoří Daniel Kritenbrink na otázku novinářů odpověděl: „Pokud vás zajímá Lajova „vlastenecká teorie“ musíte se zeptat v Tchaj-peji. Americká strana za ni nezodpovídá… Americká politika jedné Číny se nemění… Laj Čching-te se očividně snaží reinterpretovat některé zákony, které se týkají úžiny. USA si přeje, aby se (od původního výkladu) příliš neodchýlil.“ [4] S Laj Čching-teho teorií nesouhlasí ani politická strana Kuomintang, která v Tchaj-peji uspořádala vlastní oslavy státního svátku. Jak ukazují poslední průzkumy, s Laj Čching-teho názorem, že ČLR nemá právo zastupovat Tchaj-wan, souhlasí nebo „s výhradami souhlasí“ cca 70 % obyvatel Tchaj-wanu. 

 

Existují jiná řešení než zbraně?

Zatím jsme ještě nezmínili, že Čínská republika kromě Tchaj-wanu, Pcheng-chu, Ťin-men a Ma-cu považuje za své výsostné území i ostrovy v Jihočínském moři. Vláda Čínské republiky nechala v roce 1989 jako důkaz na jednom z ostrovů souostroví Tung-ša 东沙 (Pratas) vztyčit hraniční kámen. V roce 1990 ostrov navštívil prezident Li Teng-chuej. Tchaj-wan v oblasti těží sůl a další minerály a provozuje rybolov. Pro potřeby vojenské posádky i civilistů zřídil nemocnici, poštovní úřad, elektrárnu, buddhistický chrám, knihovnu a letiště.

 

Na ostrovy v Jihočínském moři si činí nárok i ČLR, ale pokud víme, mezi pevninskými a ostrovními Číňany nevznikají v této oblasti žádné konflikty. Naopak, navzájem se podporují. ČLOA například i za cenu obětí ubránila proti Vietnamcům ostrovy Nan-ša 南沙 (Spratlys), na kterých stojí tchajwanský radar a tchajwanská meteorologická stanice a našly by se i další příklady. Jak praví Tchajwanská ročenka: „Ostrovy patří Číně. Vždyť admirál Čeng Che ostrovy prozkoumal a zmapoval už 400 let před Brity.“ [5]. Stejně svorně hájí obě čínské strany čínskou příslušnost ostrovů Sengaku proti Japonsku.

 

Čínskou příslušnost ostrovů v Jihočínském moři uznává i Singapur, který dlouhodobě a aktivně podporuje politiku jedné Číny. V roce 1993 zprostředkoval první setkání oficiálních představitelů obou čínských vlád a v roce 2015 setkání obou prezidentů. V září 2023 ostatně podnikl v Jihočínském moři společné cvičení s armádou ČLR.

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička

 

[1]  Ostrovy Ta-čchen byly kompletně evakuovány. Americká armáda poskytla 132 lodí a 400 letadel, které z ostrovů Ta-čchen na Tchaj-wan převezly cca 15 000 civilních obyvatel a 40 000 tun vojenského materiálu. O tři dny později na ostrovy vstoupily jednotky ČLOA.

[2] Na Tchaj-wanu se jako státní svátek slaví 10. říjen, den, kdy v roce 1911 vypuklo ve Wu-chanu povstání, které vedlo k pádu mandžuské dynastie Čching a k založení Čínské republiky.

[3] https://www.bbc.com/zhongwen/simp/chinese-news-69406420

[4] https://www.voanews.com/a/us-stresses-desire-for-peaceful-resolution-of-taiwan-disputes/7815248.html

[5] ROC yearbook 1990-1991 s. 173