Napětí mezi Thajskem a Kambodžou roste, další válka na spadnutí?

Kambodža oznámila, že se chystá obrátit na Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) v Haagu, který by měl rozhodnout o několika sporných oblastech podél více než 800 km dlouhé hranice. Thajsko dává přednost jednání v rámci dosavadního Společného hraničního výboru. Jednat by se mělo i o chrámu Preah Vihear, ale i dalších svatyních. V době mocné angkorské říše tyto stavby sloužily jako symboly božského řádu, dnes se stávají reprezentanty nacionalismu a politické prestiže.

Centrum khmerské říše (9.–15. století), která dominovala jihovýchodní Asii, leželo v dnešní severozápadní Kambodži, kde se nacházelo největší město své doby, zapsané v roce 1992 na seznam světového dědictví UNESCO. Expanze angkorské říše vedla k častým střetům se sousedními mocnostmi, především s rostoucím Siamem (dnešním Thajskem), na jehož území se dodnes nacházejí četné khmerské chrámy. Vzestup thajských království od 13. století vedl ke střídání dominance. Thajsko se stalo po pádu Angkoru nástupnickým centrem moci v regionu, některé jeho dynastie a architektura převzaly inspiraci z kultury svého souseda. V thajských učebnicích bývá khmerská říše částečně zobrazována jako součást domácího historického prostoru.

V roce 1431 Siam Angkor dobyl a vyplenil. Velká část západní Kambodže byla postupně anektována, včetně chrámů jako Preah Vihear, Ta Muen Thom nebo Ta Krabei, které jsou dodnes předmětem sporů. Kambodža si tato místa historicky nárokuje jako dědictví své civilizace. Angkor je středobodem kambodžské národní identity, nachází se na státní vlajce, bankovkách i ve školních osnovách. Kambodžané ho vnímají jako důkaz ztracené slávy a vlastní historické velikosti. Oficiální výklad zdůrazňuje khmerskou kulturní kontinuitu a výlučné právo reprezentovat a chránit tento odkaz.

Jakékoliv pokusy zpochybňující tyto symboly mohou přerůst v tragédii. Na začátku roku 2003 hvězda thajských telenovel Suvanant Kongyingová údajně pronesla, že chrámový komplex Angkor „patří Thajsku“. Výrok sice nikdy nebyl doložen přímým důkazem a sama herečka později tato slova popřela, přesto se zpráva rychle šířila v kambodžském tisku a na veřejnosti vyvolala vlnu rozhořčení. Rozzuřený dav v Phnompenhu zaútočil na thajské velvyslanectví, které bylo vypáleno a vyrabováno. Následně byly napadeny i thajské firmy, školy a hotely. Thajci žijící v Kambodži se stali terčem útoků a výhrůžek, mnoho z nich bylo evakuováno. Na thajské straně reagovali demonstranti útokem na kambodžskou ambasádu v Bangkoku, Thajsko dočasně přerušilo diplomatické vztahy s Kambodžou a odvolalo svého velvyslance. Obě vlády sice nakonec přistoupily ke zmírnění napětí, ale incident zanechal dlouhodobou stopu v bilaterálních vztazích.

Také napětí na hranici mezi oběma státy není novinkou. Jeho kořeny sahají do počátku 20. století, kdy se tehdejší Siam a koloniální Francie, která ovládala Kambodžu, dohodly na vytvoření společné komise na vymezení hranice. Práce, zahájené v roce 1904, měly přihlížet k principu linie rozvodí. Konečná podoba připadla Francouzům, neboť Siam neměl pro podobný úkol dostatečné technické prostředky. Nově vzniklé mapy však byly v řadě případů nejednoznačné.

Na kambodžské straně hranice se ocitl i chrám Preah Vihear. Po dlouhá léta Bangkok tuto skutečnost přehlížel, ať už omylem, nebo proto, že po odchodu francouzských koloniálních sil v roce 1954 se svatyně fakticky ocitla pod thajskou kontrolou. Čerstvě nezávislá Kambodža se však nehodlala s přítomností cizích vojsk, okupujících khmerské dědictví, smířit a přenesla spor na mezinárodní scénu.

U mezinárodního tribunálu v Haagu se v roce 1962 sešly těžké váhy. Ve prospěch Kambodže vystupoval bývalý americký ministr zahraničí Dean Acheson, v thajském týmu zasedl i britský generální prokurátor Frank Soskice. Acheson své vystoupení zahájil jednoznačným prohlášením: „Kambodžský nárok na Preah Vihear je bez jakékoliv vady.” Své argumenty postavil na historických koloniálních mapách a prokládal je citáty ze Shakespeara a bible.

Porota nakonec dospěla k závěru zohledňujícím, že Thajsko pět desítek let proti podobě mapy neprotestovalo a těžilo z dohod uzavřených s Francouzi: „qui tacet consentire videtur si loqui debuisset“, „kdo mlčí, ten souhlasí“.

Dne 15. června 1962 bylo poměrem hlasů devět ku třem rozhodnuto, že Preah Vihear patří Kambodži, a sedmi hlasy ku pěti, že Bangkok musí svému sousedovi vrátit všechny starožitnosti, které z chrámu během své okupace odvezlo. Měsíc po rozsudku Thajsko nechalo stáhnout svou vlajku, vlající u Preah Vihearu a jeho vojsko území chrámu opustilo. Jestliže kambodžsko-thajský spor hrozil přerůst z diplomatického ve zcela otevřený konflikt, výrok soudu otřásl vztahy thajsko-americkými. Bangkoku, hrozícímu bojkotem jednání paktu SEATO, se muselo dostat z americké strany ujištění, že Acheson, hlasující ve prospěch Kambodži, vystupoval v Haagu jako soukromá osoba.

Tím však hraniční spory mezi oběma státy neutichly. V roce 2008 UNESCO zařadilo Preah Vihear na seznam světového dědictví. To však Thajsko vnímalo jako přímou hrozbu pro své územní nároky a během následujících tří let docházelo k opakovaným střetům mezi oběma armádami. Nejvážnější ozbrojený konflikt v moderní historii obou států si vyžádal více než 30 obětí, stovky zraněných a desetitisíce uprchlíků. V roce 2013 ICJ znovu rozhodl ve prospěch Kambodže a potvrdil, že chrám i přilehlé okolí spadají pod její suverenitu. To napětí částečně uklidnilo, ale nevyřešilo hlubší problém: mnoho jiných oblastí zůstalo nedefinovaných a sporných.

Složité vztahy mezi oběma sousedy panovaly i během vlády Rudých Khmerů v Kambodži (1975–1979), jejichž vůdce Pol Pot prosazoval radikálně izolacionistickou a protizápadní politiku. Thajsko bylo naopak blízkým spojencem USA a Západu. Mezi oběma státy docházelo k řadě vzájemných střetů. Kvůli masové migraci kambodžských civilistů čelilo Thajsko přílivu desítek tisíc uprchlíků, kteří se shromažďovali v táborech v jejím pohraničí. Po pádu Rudých Khmerů Thajsko ze strategických důvodů podporovalo skupiny bojující proti novému pro-vietnamskému režimu v Phnompenhu a stalo se tak základnou pro zbytky Rudých Khmerů i další protikomunistické frakce.

Napětí na hranici opět začalo narůstat letos v únoru, když Thajsko formálně protestovalo proti videu, na němž kambodžští vojáci a jejich rodiny zpívají vlasteneckou píseň před chrámem Ta Muen Thom, které se objevilo na sociálních sítích. V znovuobnoveném sporu Kambodža evidentně sází na příznivý verdikt z Haagu v případu chrámu Preah Vihear, kdy se mohla opřít o sympatie světového veřejného mínění. Dnes je však mnohem méně jisté, zda mezinárodní soud její nároky uzná. Přestože uplatnění právě tohoto právního postupu je zřejmě nejlepší cestou k vyřešení sporu. V dnešním rozděleném světě plnícím se různými lokálními konflikty ale není vyloučeno žádné řešení, včetně toho válečného.

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii

Titulní fotografie: Vít Vojta, Angor Wat