Stojí za atentátem na prezidenta Kennedyho indonéské zlato?

Stojí za atentátem na prezidenta Kennedyho indonéské zlato?
29 / 5 / 2022 Pavel Zvolánek

Před 105 lety, 29. května, se narodil jeden z nejznámějších amerických prezidentů John Fitzgerald Kennedy. Do úřadu nastoupil ve 43 letech a jeho pobyt v Bílém domě se uzavřel tragicky. O pozadí atentátu se diskutuje dodnes. Australský historik Greg Poulgrain spojuje výstřely v Dallasu s dramatickým vývojem v Indonésii v šedesátých letech minulého století.

Ty záběry z 22. listopadu 1963 zná každý. Půl hodiny po poledni projíždí ulicemi texaského Dallasu otevřená limuzína, zazní několik výstřelů, auto bleskurychle mizí ze scény. Šokovaná Amerika se dozvídá, že její pětatřicátý prezident je po smrti. Od té doby neustává hledání odpovědi na otázku, zda Lee Harvey Oswald, který se ke svému činu nikdy nepřiznal, byl skutečně tím, kdo v Dallasu zmáčknul spoušť. Podle různých věrohodných nebo konspirativních teorií měla v pozadí atentátu stát mafie, CIA, kubánský exil, Sověti nebo Izraelci. Poulgrain nyní ve své poslední knize JFK versus Dulles: Battleground Indonesia (Bojiště Indonésie) otevírá jiné možné vysvětlení: Kennedy musel zemřít, aby neodcestoval do Indonésie a nepřekazil strategickou hru, připravenou bývalým ředitelem CIA Allenem Dullesem.

Italská puška Carcano M38 Lee Harvey Oswalda

 

Nová Guinea je druhým největším ostrovem osvěta, jeho západní polovina nyní spadá pod administrativní správu indonéských provincií Papua a Západní Papua, dříve byla tato oblast známá jako Nizozemská Nová Guinea, Západní Nová Guinea, Západní Irian nebo také Irian Jaya. Rozsáhlé, obtížně přístupné území, zůstávalo po dlouhá léta bílým místem na mapě a v některých částech je tomu tak i dnes. Nizozemská koloniální správa, ovládající Indonésii po více než tři století pod názvem Nizozemská Východní Indie, zde nekontrolovala více než pět procent teritoria o rozloze přibližně šesti Českých republik. O papuánských domorodcích, žijících ve vnitrozemí, se nevědělo téměř nic a tyto kmeny, nacházející se stále ještě jednou nohou v době kamenné, netušily, že o jejich území probíhá nějaký spor.

 

Dne 17. srpna 1945 vyhlásila Indonésie nezávislost, ale pro prvního indonéského prezidenta Sukarna tím jeho revoluce neskončila. Nad tropickým souostrovím sice zavlála červenobílá vlajka, ale velká část ekonomiky nadále zůstávala v rukou nizozemských firem a mapa Sukarnovy Indonésie stále neměla podobu, jakou si otec nezávislosti vysnil. Po čtyřech letech bojů sice museli Nizozemci v roce 1949 přijmout, že jejich snaha o rekolonizaci nedojde naplnění a definitivně uznali novou republiku, ale stále odmítali vyklidit západní polovinu Nové Guineje.

 

Pro Kennedyho tato část Pacifiku nepředstavovala zcela neznámé teritorium. Během druhé světové války se ocitnul se svými deseti druhy na opuštěném ostrově a život mu zachránili dva domorodci ze Šalamounových ostrovů, etnicky a kulturně mající blízko k Papuáncům, kteří předali volání o pomoc, napsané na kokosovém ořechu. Jako upomínku na tuto událost si Kennedy uchovával ve své prezidentské pracovně těžítko vyrobené z kousku kokosové skořápky.

Vlajka Šalomounových ostrovů

 

S vlastní zkušeností z první ruky americký prezident nechápal zájem o odlehlý kout země bez strategického významu, kde náklady na správu zdánlivě převyšovaly možné výnosy. „Proč chcete Novou Guineu?,“ ptal se Kennedy Sukarna během jeho návštěvy ve Spojených státech v roce 1961. „Je to součást naší země a jako taková by měla být svobodná,“ trval na svém během devadesátiminutového setkání s americkým prezidentem jeho indonéský protějšek. Ale zatímco Sukarnův zájem bylo možné pochopit z hlediska prestiže, snaha Nizozemců udržet se v zapadákově, kde se kromě dřeva nemělo nacházet nic významného, postrádala opodstatnění. Ani Kennedy, ani Sukarno však netušili, že zdánlivě bezcenný kout země skrývá tajemství známé jenom úzkému okruhu zasvěcených.

 

V roce 1936 k jižnímu pobřeží Nové Guineje dorazila tříčlenná nizozemská horolezecká expedice, doprovázená osmatřiceti dajackými nosiči z Bornea. Jejím cílem bylo zdolat nejvyšší vrchol ostrova, věčným sněhem pokrytý Carstensz, a pozvednout tak v těžkých dobách národní prestiž. Veřejností oceňovaný sportovní výkon však převýšil širokému publiku utajený nález, který pohnul kormidlem dějin. Analýza vzorků obsahujících zlato s ohromujícím potenciálem, které pořídil geolog Jean Jacques Dozy, překonala všechna očekávání. Dozy sice narazil na novodobé El Dorado, ale jeho objev neřešil problém, jak zlato dostat z obtížně přístupné oblasti a jak ložisko utajit před konkurencí.

Hora Carstensz Pyramid či později Puncak Jaya s výškou 4884 metrů (zdroj Wikipedia)

 

Nizozemská vláda nad izolovanou Novou Guineou nikdy nezapustila kořeny hlouběji než do několika pobřežních postů s populací nepřevyšující pár stovek a s takovou silou se nedalo předpokládat, že by bylo možné tuto državu uhájit. Po dlouhá léta Nizozemci odolávali snahám Američanů vstoupit na území jejich kolonie, ale teprve smutná realita světové hospodářské krize je přiměla k ústupkům. Rok před Dozyho expedicí byla založena firma Nederlandsche Nieuw Guinea Petroleum Maatschappij (NNGPM) s šedesátiprocentním podílem v držení dvou amerických ropných společností, spojených s rodinou Rockefellerů, s podobnou vazbou jako společnost Freeport Indonesia, která po více než třiceti letech na Nové Guineji zahájila těžbu. Dohled nad účty amerických firem, podílejících se na expedici na Novou Guineu, převzal Allen Dulles z právní společnosti Sullivan and Cromwell. Pozdější šéf CIA se tak stal dalším nositelem tajemství, které nemělo předčasně spatřit světlo světa.

 

Na záměrně patnáctkrát podhodnocené informace o rozsahu Dozyho nálezu uložené v knihovně usedal prach, druhý záznam však expedice, při vědomí si rizika spojeného s návratem, zanechala přímo na místě ve schránce nedaleko jejich objevu. Ale zatímco na konci třicátých let se povědomí o novoguinejském zlatu rovnalo, jak poznamenal Dozy, vlastnictví zlaté hory na Měsíci, poválečný pokrok přiblížil jeho vyzvednutí realitě. Obsah Dozyho deníku, popisující skutečný potenciál lokality, tak v sobě nesl třaskavý náboj, který mohl změnit podobu vyjednávání o tom, kdo převezme správu nad Novou Guineou. Eliminovat toto riziko měla další expedice, která se na ostrov vydala v roce 1962, oficiálně s cílem dokončit výstup na nejvyšší z vrcholů Carstenze, který se Dozyho výpravě nepodařilo zdolat. Rakouský horolezec Heinrich Harrer, známý svým pobytem v Tibetu i členstvím v nacistické SS, měl však ještě jeden úkol, zajistit, aby zlaté tajemství nepřešlo do nepovolaných rukou. Ve své knize Harrer věnoval objevu Dozyho deníku několik dvojsmyslně znějících řádek: “Stránky jsou však zvlhlé a slepené. Kdybychom nalezli zlatý poklad, nemohlo by to být napínavější.” Harrerova výprava svůj úkol zvládla na poslední chvíli, neboť Sukarno neustával ve svém tlaku a na začátku roku 1962 zahájil operaci Mandala, která měla definitivně vyrvat Novou Guineu z rukou Evropanů.

Rakouský horolezec Heinrich Harrer (1912-2006)

 

Pro Kennedyho představovala Nová Guinea cenu, jež byl připraven zaplatit za šanci, která se mu ve vztahu k Indonésii nabízela. Nizozemci netušili, že jejich spojenci z NATO již v přetahované o poslední zbytky jejich kolonie nestojí na jejich straně. Jak uvádí Poulgrain, do Indonésie tajně proudila americká finanční pomoc určená na podporu Sukarnova nároku. 15. srpna 1962 byla v New Yorku uzavřena dohoda, kterou Indonésie převzala kontrolu nad Západním Irianem. Překážka v podobě nizozemské konkurence zmizela, ale další nečekaná se záhy vynořila. Směr, který Kennedy nabral vůči Indonésii, kolidoval s Dullesovou dlouhodobou strategií. V této hře Indonésie otevírala možnost, jak zabít hned tři mouchy jednou ranou: zbavit se tamních komunistů, získat přístup ke zlatu a prohloubit rozpory mezi Moskvou a Pekingem. Kennedy o tomto plánu nic netušil. Dulles si podržel pro sebe, jak informace o bohatství Nové Guineje, tak i o tom, že zdánlivě pevný komunistický blok se začíná drolit a roztržka mezi Pekingem a Moskvou není jen jednou z dalších zpravodajských her studené války. Indonésie se měla stát klínem, který tento příkop ještě prohloubí. 

 

Podle mnohých patřil Allen Dulles k vůbec nejinteligentnějším mužům, působícím v amerických tajných službách. Jako člen Warrenovy komise se podílel na vyšetřování okolností atentátu na Kennedyho, schopnosti jeho analytického mozku povyšovaly na vyšší úroveň ještě rozsáhlé zkušenosti a četné kontakty, které získal během své dlouhé kariéry. Po zpackané invazi v kubánské Zátoce sviní v roce 1961 ho sice Kennedy odvolal z postu šéfa CIA, ale jeho vliv zůstával stále silný.

 

Plán, který Dulles připravoval již od padesátých let, však byl zcela v rozporu s politikou, kterou vůči Indonésii narýsoval Kennedy. Mladý americký prezident si uvědomoval, že poválečný svět vstoupil do nové doby, kdy již nebudou stačit kosmetické změny a následné pokračování v zajetých koloniálních kolejích. Kennedy věřil v sílu své Ameriky a její schopnost nabídnout nově svobodným zemím více než jim mohli poskytnout komunisti. Patriotickému Sukarnovi by musela znít lákavě nabídka, že šedesát procent výnosů z amerických investic zůstane v jeho zemi. Návrh zákona o podpoře pro Indonésii se americký prezident chystal podepsat po návratu z Dallasu. Investice, studentské výměny i američtí poradci měli vyrazit trumfy z rukou indonéských komunistů, opírajících se o masy zemědělské chudiny.

 

Indonéská komunistická strana (PKI) vyrostla v polovině šedesátých let v nejsilnější komunistickou stranu mimo Sovětský svaz a Čínu, sdružovala 3,5 milionů členů, další miliony působily v různých spřátelených mládežnických a ženských organizacích nebo odborech. Sukarno sice Kennedyho ujišťoval, že v řadách PKI se skutečných komunistů nachází jenom deset procent a ostatní jsou nacionalisté, kteří určitě nebudou poslouchat příkazy z centrály z Moskvy nebo Pekingu, vlivné kruhy ve Washingtonu však neměly pochybnosti. Pro ně byl indonéský prezident komunista a jako takový musel zmizet ze scény, třeba i za použití někdy bizarních prostředků. V kompromitujícím pornografickém filmu, využívajícím Sukarnovy slabosti pro něžné pohlaví, se měl prezidentův dvojník objevit v blízké společnosti blondýnky ze sovětské rozvědky. K realizaci tohoto plánu však nakonec nedošlo, finální podoba filmu nevyznívala přesvědčivě a navíc, zatímco Kennedyho okolí drželo pod pokličkou prezidentovu zcela shodnou zálibu, Sukarnův apetit, jehož naplnění se dožadoval i při zahraničních návštěvách, byl veřejným tajemstvím a nijak mu neubíral na respektu.

 

Kennedy se jako první americký prezident rozhodl navštívit Jakartu a jednat se svým indonéským protějškem. Pokud by se cesta uskutečnila, Sukarno by si pravděpodobně doživotně upevnil svoji pozici. Pro zahraniční společnosti by to znamenalo, že se mohou rozloučit s levným přístupem k indonéskému přírodnímu bohatství. 20. listopadu 1963 Kennedy oficiálně oznámil, že se následující rok chystá do Indonésie. O dva dny později již nebyl mezi živými. Poulgrain nechává na čtenáři konečné rozhodnutí, zda se právě cesta do Jakarty stala poslední kapkou, která naplnila Kennedyho slova: „Domácí politika nás může jenom porazit, zahraniční nás však může zabít.“ Dramatický vývoj následných událostí v Indonésii však připomíná dokonale naplněný scénář.

 

30. září 1965 se pokusili levicoví důstojníci vedení podplukovníkem Untungem o převrat. Plán na eliminaci pravicových sil v armádě však nabral zcela jiný směr a záhy měl celou situaci pod kontrolou generál Suharto. Ještě nedávno oba muži stáli bok po boku, Suharto velel operaci Mandala a Untung byl prvním důstojníkem, který seskočil padákem na stále ještě Nizozemci obsazenou Novou Guineu. Nyní se ocitli na opačných stranách barikády. Suharto zůstal v čele Indonésie po dvaatřicet let, Untung skončil před popravčí četou a při rozsáhlých pogromech jeho osud sdílelo milion skutečných či domnělých komunistů. Zdecimovaná Indonéská komunistická strana zcela zmizela ze scény doprovázená komentáři západního tisku, jako Záblesk světla v Asii nebo Indonésie – země, kterou komunisté ztratili.

 

V roce 1967 prezident Suharto podepsal smlouvu s Freeportem, která se stala vůbec prvním kontraktem uzavřeným se zahraniční společnosti v nové Indonésii. Brána k indonéské bonanze se otevřela.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii

 

Titulní fotografie: Unsplash.com, Library of Congress