Srozumitelnost nebo přesnost přepisování čínských výrazů v češtině?

Srozumitelnost nebo přesnost přepisování čínských výrazů v češtině?
11 / 2 / 2020 Martin Kváča

Od ledna denně skloňujeme název čínského města Wuhan, ale jak tento název a všechny další správně přepisovat a ohýbat v českém jazyce? Ve druhé polovině 20. století vznikl a následně byl světem akceptován romanizující přepis čínštiny pinyin, jehož užívání v češtině však může přinést několik otázek.

Pinyin (pīnyīn 拼音), v české transkripční abecedě „pchin-jin“, znamená doslova „hláskování“. Podrobný název zní „Schéma čínské hláskové abecedy“ (hànyǔ pīnyīn fāng'àn 汉语拼音方案), v české transkripční abecedě chan-jü pchin-jin fang-an. Jde tedy o oficiální systém romanizace standardní čínštiny v kontinentální Číně, v Singapuru a do určité míry i na Taiwanu.

 

Systém hláskování pinyin se užívá při výuce čínštiny a také pro zápis čínských znaků přes klávesnice osobních počítačů či mobilních telefonů. Slouží k zachycení výslovnosti čínských znaků, včetně čtyř tónů čínských slabik, které se vyjádří čtyřmi diakritickými znaménky nad samohláskou: 1. vysoký rovný tón Ā; 2. stoupavý tón Á; 3. klesavě-stoupavý tón Ǎ; 4. klesavý tón À.

 

Hlavní funkcí „systému hláskování pinyin“ je však přepis čínských výrazů do latinky. Pinyin je jednotnou mezinárodní normou, přijatou jako mezinárodní standard ISO 7098. Proto je v zahraničí důležitý zejména pro jednotný přepis čínských zeměpisných názvů a vlastních jmen. Přepis pinyin byl asi trochu inspirován i angličtinou a španělštinou, ale celkově nevychází z výslovnosti jednoho určitého jazyka, proto je třeba se jej naučit jako zcela nový systém výslovnosti čínských hlásek.

 

Transkripční abecedou pinyin se tak zachycuje výslovnost v tzv. standardní čínštině, čínském jazyce, založeném na pekingském nářečí a tzv. severních dialektech čínštiny. Další čínská nářečí, například kantonština, „šanghajština“ (dialekt Wu), „tchajwanština“ (dialekt Minnan z jižního Fujianu), používají v podstatě shodné čínské znaky, které ale vyslovují jinak a jinak je i skládají do věty. V těchto nářečích existují podobné systémy přepisu založené na stejném principu, rovněž nazvané „hláskování“ čili abeceda, tedy pinyin.

 

Většina slov moderní čínštiny je dvouslabičná, a tak se slabiky jednoho slova obvykle píší dohromady, např. Beijing (v tzv. českém přepisu se slabiky jednoho slova oddělují spojovníkem – pozor není to „pomlčka“, ale opravdu „spojovník“ – tedy Pej-ťing).

 

Tam, kde by nepatřičné spojování dvou slabik do jedné mohlo způsobit problém interpretace, se slabiky oddělí apostrofem, např. dvouslabičný název města Xi'an (český přepis Si-an) „Západní mír“ oproti jednoslabičnému xian (český přepis sien) s významem např. „zprvu“, „nejdříve“.

 

Jednotné stanovení hranic slov není jednoduché, protože čínské písmo hranice slov nijak nevyznačuje, někdy se i samotný pojem slova v čínštině překvapivě považuje za „importovaný“. Právě proto učebnice čínského jazyka věnují frázování a oddělování jednotlivých slov od sebe velkou pozornost, především v paralelních přepisech učebních textů do latinky vedle původních, psaných v čínských znacích.

 

Tvůrcem transkripční abecedy pinyin je ekonom a lingvista Zhou Youguang (Čou Jou-kuang). První verze pochází z roku 1956. V roce 1958 byl pinyin v Čínské lidové republice přijat jako oficiální způsob fonetického zápisu čínštiny. Začal se používat převážně ve výuce, aby usnadnil žákům prvního stupně základní školy pochopení výslovnosti standardní čínštiny a jejich zápisu čínskými znaky. Pinyin vycházel ze starších transkripčních systémů z první poloviny minulého století, je oficiálně používán všude na mezinárodní scéně. Od roku 2009 je oficiálně zaveden i na Taiwanu, kde v praxi stále přežívají i jiné systémy, například tzv. Tongyong pinyin.

 

Pinyin se stal normou i v České republice. Měl v odborném a publicistickém textu nahradit tradiční český přepis, dodnes užívaný především v krásné literatuře. Užívání abecedy pinyin v prostředí českého jazyka, „honosícího“ se hned čtrnácti pády – sedmi pády v čísle jednotném a sedmi v čísle množném – však údajně může přinést problémy umělé inteligenci při automatických překladech do cizích jazyků, nejvíce paradoxně zpět do čínštiny. Což, s ohledem na rostoucí zahraniční zájem o projekt Sinoskop, musíme sami reflektovat.

 

České přípony a další koncovky přiřazené ke kořeni čínského slova, k morfému nesoucímu třeba geografický název, pak snad zejména na umělou inteligenci mohou „dělat dojem“, že vznikají slova nová. Kdyby vznikala slova, která se nedají splést, šlo by nad tím „mávnout rukou“. Ale zdánlivá „nová slovní spojení“ dokonce mohou mít svůj zdánlivý „nový význam“.

 

Pár ilustrativních příkladů

Peking – pinyin: Beijing, v české transkripci: Pej-ťing.

…v Pekingu, v české transkripci „v Pej-ťingu“, ale v pinyin „v Beijingu“.

Počítačová aplikace pak, vedle možnosti názvu hlavního města ČLR, automaticky vygeneruje i výše zobrazené spojení. Česká transkripce stále zobrazuje dva morfémy, ten druhý s koncovkou „u“:ťing“ se mění na „ťingu“, zatímco nezralou umělou inteligencí důsledně užitá abeceda pinyin tu již zobrazuje tři morfémy, tři slabiky. Ohýbáním v českém jazyce tak došlo ke vzniku další slabiky, kde se slabika/morfém „jing“ ohýbáním změnila na „jingu“, což jsou v čínštině již morfémy dva, a sice „jin“ a nově vzniklý „gu“.

 

Používání spojovníku je geniálně jednoduché řešení tvůrců tradičního českého přepisu, který reflektuje existenci flexe v českém jazyce a transparentně ohraničuje jednotlivé morfémy ať v prvním pádě či v pádech ostatních, již pozměněných příponou či koncovkou.

Tolikrát skloňovaný Wuhan (Wu-chan) je v prvním pádě dvouslabičný název.  „Ve Wu-chanu“ podle české transkripce pak při zpětném dohledání znaků v abecedě pinyin („ve Wuhanu“) může dostat umělou inteligenci na scestí.

 

Českým skloňováním abecedy pinyin, totiž zase v čínštině zdánlivě vzniká nové slovní vyjádření, složené ze tří slabik: wu/ha/nu. Česká flexe opět může přidat nový morfém „nu“.

Protože se v našem ani zahraničním tisku tóny čínského přepisu pinyin nezobrazují, ztrácí se tato rozlišující funkce a variabilnost vzniku nových slov je větší.

 

Používání transkripční abecedy pinyin českými uživateli tedy přináší první otázku – zda a jakým způsobem řešit skloňování čínských vlastních jmen a názvů, aby se případně nemátla umělá inteligence a nevznikala možná nic neříkající směsice slabik, která se někdy i překrývá s jinými existujícími slovními výrazy.

 

Tradiční český přepis je natolik „český“, že k podobnému matení docházet nemůže.

 

Snad i proto se mezinárodní norma ISO často nepoužívá a i populárně vědecké texty sahají po tradičním českém přepisu. Což je srozumitelnější u skloňovaných podstatných jmen a rozhodně u jmen přídavných:

Wu-chan, wuchanský, wuchanští. Česká tradiční transkripce.

Wuhan, wuhanský, wuhanští. Hybrid češtiny a abecedy pinyin.

 

Další možné zamlžování systému čínské transkripční abecedy, užívané v českém jazyce, může umělá inteligence najít v českých diakritických znaménkách. Nad samohláskou, kde je čínský uživatel zvyklý vyčíst tónový průběh daného morfému/slabiky, vkládá totiž český uživatel „lstivě“ diakritická znaménka češtiny.  

 

Jak tedy přizpůsobit užívání mezinárodní normy ISO 7098 květnatému flexivnímu jazyku, kterým jazyk český nepochybně je?

 

Oslovili jsme Ústav pro jazyk český, jak se k této otázce staví. Oddělení jazykové kultury se k naší otázce vyjádřilo takto:

 

„Ústav pro jazyk český se zabývá pouze českým jazykem, a není proto v naší kompetenci k tomuto problému podat odborné stanovisko. Tradiční česká transkripce má nesporně tu výhodu, že je vstřícnější k (laickému) čtenáři; na druhou stranu mezinárodní transkripce je pravděpodobně výhodnější v odborných textech vzhledem k univerzálnější srozumitelnosti. 

Konečné rozhodnutí, kterou transkripci používat, však musíte učinit vy, sinologové.“

 

Jak se díváte na problém, kdy českým skloňováním v čínštině vlastně vzniká nové, existující slovní vyjádření? Wu-chan, Wu-chanu. Wuhan, Wuhanu, tedy Wu/ha/nu?

 

„Koncovku -u budeme pochopitelně přidávat pouze v případě, že píšeme český text (= skloňujeme). To tedy z řad potenciálních čtenářů vylučuje cizince, který nerozumí česky. Naopak o českého čtenáře bychom strach neměli; skloňování je pro češtinu přirozené, takže uživatel češtiny jistě nebude mít potíže identifikovat jméno v prvním pádě, a to jednoduchým odtržením pádové koncovky. Nehledě na to, že nechtěnou záměnu za uvedené WuHaNu jistě vyloučí větný kontext.“

 

Jaký je váš názor na to, že český uživatel vlastně zamlžuje systém čínské transkripční abecedy ještě důmyslnějším způsobem, když na místě, kde je čínský uživatel zvyklý vyčíst tónový průběh daného morfému/slabiky, český uživatel tam vloží diakritická znaménka?

 

„Jedná se o stejný případ jako v případě skloňování Wu-chanu. Příponami "-ský" či "-ští" běžně tvoříme obyvatelská přídavná jména; nejde tedy o "zamlžování" pravopisu; čeština základ slova po pravopisné stránce zachová a pouze přidá příponu, aby mohla vzniklé přídavné jméno skloňovat.“

 

Je pravda, že odborné, tedy vědecké texty tento problém vůbec nemusí řešit, neboť ve většině případů se v textu nebo v poznámce pod čarou vlastní jméno nebo název zobrazí i ve znakové podobě, která je následována přepisem v čínské transkripční abecedě pinyin – viz pretext našeho článku.

 

Řešíme tak způsob zápisu v populárně vědeckých a publicistických textech. Zda vlastní jména a názvy, která jsou v pojednání ohýbána českou morfologií, budou autory psána v čínské transkripční abecedě pinyin či v české tradiční transkripci? Obě varianty totiž mají své výhody.

 

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog

 

Autor děkuje za podněty a připomínky pracovníků oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR.