Sporný poválečný proces s generálem Jamašitou

Verdikt nad osudem generála Jamašita i celé líčení provázejí kontroverze i dnes. Provázel ho spěch, neortodoxní pravidla i svědectví z doslechu. A zůstaly po něm otázky, nakolik velitel nese zodpovědnost za zločiny svých podřízených.

 

Šlo o první případ, kdy Spojené státy učinily protivníkova generála odpovědným za činnost, nebo nečinnost, spojenou s nepřátelskými akcemi. Jamašita byl souzen spíše za to, čím byl, než za to, na čem se osobně podílel. Jeho vina byla vyvozena na základě předpokladu, že kromě samotného přímého pachatele je za jeho zločiny zodpovědný každý jednotlivý článek velení.

 

Jamašitovi tak byl připsán i podíl na masakrech okolo 100 000 civilistů spáchaných japonskými jednotkami během bitvy o Manilu na začátku roku 1945, a to přesto, že on sám se v té době nacházel mimo filipínskou metropoli a neměl kontrolu nad vraždícími a znásilňujícími vojáky. Takto pojatá norma byla použita pouze v tomto procesu a pozdější mezinárodní tribunály již k vynesení rozsudku požadovaly nalezení pozitivního důkazu zavinění nebo alespoň hrubé nedbalosti. Kritika doprovázející Jamašitův proces si vynutila přehodnocení toho, jaké prvky velení jsou nezbytné k tomu, aby důstojník byl odpovědným za činy svého mužstva. 

 

Jamašita dorazil na Filipíny 6. října 1944, pouhé dva týdny před vyloděním amerických sil na ostrově Leyte. Předcházela ho pověst schopného velitele, kterému se 15. února 1942 podařilo splnit úkol obsadit Singapur a přinutit tak britskou armádu k největší kapitulaci v jejich dějinách. Svoji obratnost ostatně projevoval od první chvíle, kdy se 8. prosince 1941 ráno u Kota Bharu na východním pobřeží Malajského poloostrova vylodily jeho předsunuté jednotky. Hladký postup a ovládnutí Singapuru mu přinesl přízvisko Malajský tygr.

 

Když ve funkci velitele 14. oblastní armády dorazil do Manily, nalezl japonský komunikační a zásobovací systém v chaosu a vojáky potýkající se s nedostatkem potravin, léků i munice. K mnoha z nich jeho rozkazy vůbec nedorazily, a pokud k tomu došlo, byly ignorovány, a to i ze strany nižších důstojníků. K vylepšení situace nepřispívala ani rivalita mezi jednotlivými armádními složkami. Jamašita nařídil svým jednotkám stáhnout se do hor a obrana Manily se ocitla v rukou Sandžiho Iwabučiho. Po těžkých bojích a strašlivých masakrech domácího obyvatelstva ze strany japonského vojska se Američanům podařilo konečně 3. března 1945 zlomit poslední ohniska odporu.

 

Jamašita kapituloval až 3. září 1945 za přítomnosti mj. generála Percivala, kterého Malajský tygr porazil v Singapuru. Během cesty do zajetí se novinář z časopisu Youth zeptal Jamašity, co si myslí, že bylo hlavním důvodem porážky Japonska. „Věda,“ okamžitě odpověděl generál, který tuto svoji myšlenku ještě později rozvedl ve svém posledním poselství. „My vojáci jsme se snažili bojovat proti přesile Spojených států a vyhrát válku tím, že jsme jako náhradu za kulky a bomby vyhazovali neocenitelné životy našeho národa. Největší chybu, ve světových dějinách nevídanou, jsme udělali tím, že jsme se snažili nedostatek materiálu a vědeckých poznatků nahradit lidskými těly.“

 

25. září 1945 Jamašita obdržel obvinění a 8. října následovala žaloba. Dne 29. října 1945 začal proces, který reportér London Daily Express popsal slovy: „Žádný proces to není. Pochybuji, zda je to alespoň výslech. Včera padla zmínka o Jamašitově jménu jednou, dnes se neobjevila vůbec. Vojenská komise, která rozhoduje o rozsudku, si nadále počíná tak, jakoby pro ni neplatily žádné zákony ani pravidla důkazního řízení. Vůbec se Japonců nezastávám, ale před žádným britským soudem by se s obžalovaným nejednalo tak jako s Jamašitou.“

https://www.trumanlibrary.gov/photograph-records/2013-2316

 

Pro vedení procesu zřídil generál MacArthur pětičlennou komisi v čele s generálmajorem Russelem Burtonem Reynoldsem. Nikdo z jejích členů neměl právní zkušenosti a pouze jeden se aktivně účastnil bojů ve druhé světové válce. Obhajobu dostalo na starost šest amerických právníků spěšně vybraných z různých armádních velitelství na Filipínách. Tato skupina čelila logice obžaloby, že vrchní velitel musel o ukrutnostech takového rozsahu vědět. Pro toto tvrzení však během líčení nezazněl jediný důkaz.

 

Soud trval více než měsíc a konal se každý den kromě neděle od 8.30 do 17.30 hodin s šedesátiminutovou přestávkou na oběd. Během této doby obžaloba předložila 402 důkazních materiálů, fotografie, filmové záběry nebo novinové zprávy o zvěrstvech, a předvolala ke svědectví přibližně 280 svědků. Jamašita se hájil tím, že v době bitvy v Manile nebyl a o zvěrstvech neměl žádné zprávy. Jak uvedl, ocitl se odříznutý od celého dění. „Za těchto podmínek jsem vykonal nejlepší možnou práci, jakou jsem mohl. Žádné masakry jsem nenařídil.“ K jeho tíži však bylo přičteno, že obhajoba nedokázala vysvětlit nesčetné zločiny, k nimž docházelo i mimo Manilu. Navíc podobné násilí nebylo jednotkám spadajícím do Jamašitově pravomoci cizí. Například po pádu Singapuru jeho muži zabili tisíce Číňanů. 

 

Přesto i v následujících letech zaznívaly hlasy, že proces se stal pomstou generála Douglase MacArthura, který na začátku války musel z Filipín uprchnout před postupujícími japonskými vojsky. „Není pro mě snadné vynést trestní rozsudek nad protivníkem poraženým ve velkém vojenském tažení. Zkontroloval jsem celé řízení a marně na jeho straně nacházím nějaké polehčující okolností. Nemohu žádné najít,“ řekl MacArthur. 

 

Navzdory slabým právním zdůvodněním, potvrzujícím Jamašitovu osobní odpovědnost za spáchané zločiny, americký vojenský soud postupoval rychle. Čtyři roky po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1945 ve 14 hodin zaplnili manilskou soudní síň advokáti, tlumočníci, novináři, kameramani a rozhlasoví pracovníci, aby si vyslechli verdikt komise. Generálu Reynoldsovi trvalo několik minut, než přečetl kompletní obvinění z porušení válečného práva, poté udělal přestávku, aby Jamašita mohl učinit prohlášení, ve kterém před svým stvořitelem přísahal, že je „nevinný“, pokud jde o obvinění vznesená proti němu. Reynolds poté přečetl rozsudek, kterým byl Jamašita odsouzen k trestu smrti oběšením. 

 

Odvolání k Nejvyššímu soudu USA bylo 4. února 1946 poměrem pět ku dvěma hlasům zamítnuto. Soudce Frank Murphy však uvedl, že v mezinárodním právu neexistuje žádný precedens, který by umožňoval vojenské komisi shledat velitele odpovědným za jakékoli jednání jeho vojáků. „Nikdo ve velitelské funkci nemůže těmto důsledkům uniknout. Osud některého budoucího prezidenta Spojených států a jeho náčelníků štábu a vojenských poradců by mohl být tímto rozhodnutím zpečetěn.“ 

 

Zatímco v Manile verdikt vítaly radostně tančící davy, v Japonsku více než 86 000 lidí podepsalo petici žádající MacArthura, aby rozsudek zmírnil, nebo alespoň umožnil odsouzenému generálovi čestnou smrt spácháním harakiri. Dne 23. února 1946 byla Jamašitovi svlečena uniforma a vyznamenání a v obnošené uniformě americké armády byl přiveden k dřevěné šibenici, stojící v zajateckém táboře v Los Baños, který se nacházel asi padesát kilometrů od Manily. Po závěrečném prohlášení odsouzený vystoupal po třinácti schodech, pomodlil se za císaře Hirohita a sklonil hlavu k oprátce.

 

Hodinu a čtyřicet minut před popravou Jamašita požádal vězeňského kaplana Moritu, aby zaznamenal jeho poslední slova určená japonskému lidu. Toto poselství je zajímavým nahlédnutím do myšlení válečníka, který se ve velice omezeném čase snažil utřídit své myšlenky. Zpočátku se mu to příliš nedařilo a úvodní odstavce jeho prohlášení jsou tak zmatečné. Zdá se, že měl hluboký pocit viny, že přežil, zatímco mnoho mužů pod jeho velením zemřelo. „Nevím, jak vyjádřit svou omluvu, ale nastal čas odčinit svou vinu smrtí. Opravdu cítím bolest z hanby, že zůstávám naživu, čímž jsem porušil samurajský kodex zemřít ve vhodnou dobu na vhodném místě. Na rozdíl od jiných generálů se za zvěrstva, která jeho vojáci páchali na obyvatelích Filipín, nijak neomlouval. Naopak, jasně přijal odpovědnost a trest vynesený „přísným, ale nestranným soudem.”

 

Na prahu smrti Jamašita zanechal japonskému lidu, v jehož vzkříšení věřil, poselství složené ze čtyř bodů, kde mj. uvedl, že jedinou metodu obrany proti atomovým bombám vidí ve vzniku národů, které by nikdy neuvažovaly o použití takových zbraní. Své krajany také vyzval k podpoře vzdělání v oblasti vědy. „Pokud cestujete mimo Japonsko, první, čeho si všimnete, je nevědecký způsob života Japonců. Hledat pravdu s japonskou iracionální a klipovitou mentalitou je jako hledat ryby mezi stromy. Věda, kterou mám na mysli, však není věda, která vede lidstvo k záhubě. Je to věda, která rozvine přírodní zdroje, jež je třeba ještě využít, která obohatí lidský život a bude využita k mírovým účelům, aby osvobodila lidské bytosti od bídy a chudoby.“ 

 

Polovinu svých posledních slov Jamašita věnoval ženám, na nichž a jejich principech by měla být postavena nová japonská společnost. „Nejvyššími ctnostmi pro japonské ženy bývaly poslušnost a věrnost. To se nijak nelišilo od poslušné věrnosti v armádě. Doufám, že se vymaníte ze své staré ulity, obohatíte své vzdělání a stanete se novými aktivními Japonkami, přičemž si zachováte pouze dobré prvky stávajících hodnot. Hnací silou míru je srdce žen.“ Ženy by podle něj měly převzít veškerou odpovědnost za výchovu dětí.

 

Až nečekaně od člověka souzeného za válečné zločiny zní slova jako: „Nestačí, aby matka myslela jen na to, jak udržet své děti při životě. Měla by je vychovávat tak, aby dokázaly žít samostatně, zvládaly různé okolnosti, milovaly mír, vážily si spolupráce s ostatními a měly silnou touhu přispět lidstvu, až vyrostou. Základní prvky budoucího vzdělání musí existovat již v zárodku v mateřském mléce. Mějte prosím toto jednoduché a obyčejné slovní spojení na paměti. Jsou to poslední slova člověka, který vás připravil o život vašich dětí.“

 

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii

 

Titulní fotografie: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/68/Japanese_War_Crimes_Trials._Manila_-_NARA_-_292609.jpg/1255px-Japanese_War_Crimes_Trials._Manila_-_NARA_-_292609.jpg