Spící filipínský atomový gigant čeká na své probuzení

Elektrárna se zrodila v časech filipínského diktátora Ferdinanda Marcose. V době, kdy se mluví o jejím možném zprovoznění, stojí v čele země jeho syn Ferdinand Bongbong jr. Ten by tak mohl dotáhnout do konce sen svého otce, který se v polovině sedmdesátých let minulého století, kdy se světová ekonomika vzpamatovávala z ropného šoku, rozhodl otevřít Filipíny jaderné energii. Země se tím měla zařadit po boku Japonska a Jižní Koreje mezi průkopníky jaderné energetiky v Asii.

Samotný atomový sen se však rozplynul již na začátku roku 1986, kdy se po první v řadě sametových revolucí Marcosové museli pakovat do americko-havajského exilu. Jenom o dva měsíce později víra v bezpečnost atomové energie utržila těžký úder v podobě výbuchu v Černobylu. Nová filipínská vláda Corazon Aquinové poté projekt vůbec první jaderné elektrárny v jihovýchodní Asii odepsala jako bezpečnostní hrozbu a jako další z řady Marcosova korupčního dědictví.

Zakonzervovaná elektrárna i nadále každoročně polyká téměř milion dolarů, její zpřístupnění veřejnosti tak alespoň částečně umořuje náklady na údržbu a zároveň udržuje šanci na její návrat. Se stoupajícími cenami elektrické energie se tato možnost vrací do hry. Válka na Ukrajině vyvolala cenový šok po celém světě, který silně zasáhl i Filipíny. Polovinu energetických zdrojů země tvoří uhlí, z nichž devadesát procent se dováží z Indonésie. Domácí ložisko zemního plynu se rychle vyčerpává, a tak Filipíny jsou na importu fosilních paliv závislé více než kdy jindy. Přitom elektřina zde patří k nejdražším v Asii. Celý trh s energiemi přitom z osmdesáti procent ovládá jediná společnost (Meralco).

Filipíny mají značný potenciál větrné energie na pevnině i na moři, který však zatím zůstává z velké části nevyužit. Největší současné kapacity pocházejí z ostrova Luzon. Větrná farma Burgos byla uvedena do provozu v roce 2014, jejích 50 turbín má kapacitu 150 MW, v době dokončení šlo o největší farmu větrné energie v jihovýchodní Asii, přesto svým výkonem ve světovém měřítku zaostává. Stoupající počet obyvatel a trvalý tlak na růst cen tak stále vyvolávají potřebu dalších staveb na zelené louce. Zvláště když mezi potenciální hrozby v blízké budoucnosti patří rostoucí ceny ropy a plynu, narušené dodavatelského řetězce a znehodnocení filipínské měny.

Energie z Bataanu by se tak mohla hodit. Podle odpůrců projektu však tato elektrárna situaci většinové populace nijak nevyřeší a vláda by se měla zaměřit na investice do solárních a větrných projektů. Nescházejí ani argumenty srovnávající Bataan s japonskou elektrárnou ve Fukušimě zasaženou tsunami v roce 2011. Obě země totiž leží v oblasti takzvaného pacifického ohnivého kruhu. Na Filipínách se nacházejí dvě desítky aktivních sopek, pravidelně je zasahují zemětřesení a jsou také zranitelné vůči tsunami. Zastánci projektu však namítají, že bataanská elektrárna stojí osmnáct metrů nad hladinou moře, což vylučuje fukušimský scénář.

Otázkou však zůstává, jak oživit osmatřicet let starou elektrárnu, která nebyla nikdy používána a pro turisty představuje její návštěva výpravu proti toku času. Řešení v podobě uvedení do stavu odpovídajícímu současným podmínkám nabídla největší jihokorejská elektrárenská společnost KEPCO, která provozuje identickou jadernou elektrárnu v Pusanu. Bataan by nebyl první jadernou elektrárnou, která by byla po přestávce opět uvedena do chodu. K podobnému scénáři již došlo v americkém Tennessee. Práce na elektrárně Watts Bar Unit 2 zde začaly v roce 1973, tedy ještě před Bataanem, poté byla stavba na desítky let zakonzervována a rozhodnutí o jejím dokončení padlo v roce 2009. O sedm let později se pak stala nejnovější americkou jadernou elektrárnou.

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii