Snahy o přepisování historie nikdy nezakryjí skutečnost

Snahy o přepisování historie nikdy nezakryjí skutečnost
14 / 10 / 2021 Martin Kváča

Zdá se, že Západ, který si neprožil komunismus, má nyní potřebu projít alespoň neomarxistickými reformami své tradiční společnosti. Čeští občané v uplynulých sněmovních volbách odmítli rudý, ale i černý neomarxismus. Jak se ale staví k české xenofobii a rasismu?

Britská média nedávno nařkla z rasismu po fotbalové Slávii také Spartu a nakonec i celou českou společnost, jejíž bučící děti jsou už prý nyní „zkaženým ovocem“ českého rasismu. Někteří Češi s kritikou souhlasí a leckdy z vlastní zkušenosti českou xenofobii a latentní rasismus potvrzují. Většinou se ale hájí: „Británie byla největší koloniální mocností,“ píše příspěvek v diskuzích, které zahltily internet: „… rozvrátili půlku Asie, zotročili polovinu Afriky a její osadníci se podíleli na likvidaci amerických indiánů. A tento národ bude moralizovat a ostatní poučovat, jak by se měli chovat? Jsou to pouze pokrytci, co se snaží svou historickou vinu přenést na všechny kolem.“

 

Děsivé historické události, ne vždy obsažené v učebnicích dějepisu, dávají tomuto přispěvateli za pravdu.

 

Za vzpoury sipáhíů, indických vojáků britské koloniální armády, nejprve vraždili v roce 1857 vzbouřenci, ale pak se hrůzně mstila anglická generalita, když byli odsouzení povstalci uvázáni k dělům a rozstříleni, načež velitel brigády v Láhauru Chamberlain s nadřazeným výsměchem sdělil, že „…byli popraveni dělem, a ne na šibenici, protože jsem je chtěl uchránit před poskvrněním dotykem kata a dokázat tak, že vláda v těchto kritických dnech nechce dělat nic, co by se mohlo třeba jen v nejmenším dotknout vašich náboženských a kastovních citů.“

 

Multikulturalismus jako kulturní marxismus

Učebnice dějepisu nás učí podvědomě se klanět akumulaci kapitálu a z něho zrozené ekonomické a politické síle. Vybití indiáni a bizoni amerických prérií, do Nového světa zavlečení afričtí otroci, zabrané kontinenty, vnucené obchodní stanice a mnoho dalšího usvědčuje z loupeží, vražd a genocidy. Přesto jde technicky o akumulaci kapitálu, kterou Marx postihuje jako hromadění majetku na úkor zbytku světa.

 

Ve Spojených státech se proto, s cílem „vyčistit“ vlastní historii, nedávno začaly bourat pomníky spojené s otrokářstvím. Ještě se neví, co Američané provedou, až zjistí, že budovy Kongresu či Bílého domu postavili otroci, jak na to upozorňuje i autor knihy Ztracený symbol. Na index se měl dostat i slavný film Forrest Gump, neboť vypravěč udělal z Forrestova pra-praděda člena Ku-klux-klanu. Jenže to je jen snaha o vytěsnění temných míst historie, snaha o popření vlastní minulosti.

 

Prokletí politické korektnosti

Vše akceleruje neurčitý, ale rozlézající se pojem „politické korektnosti“, převzatý ze Spojených států. Ale co vlastně znamená?

 

Paleokonzervativec William Lind vidí kulturní marxismus jako „větev západního marxismu, jenž se liší od sovětského marxismu-leninismu". Ztotožňuje jej dokonce s „multikulturalismem“ nebo do určité míry i se zmíněnou „politickou korektností“.

 

Také expert na křesťanství Jan Erik Sigdell považuje „politickou korektnost“ amultikulturalismus“ za určité pokračování leninismu a maoismu, který už dějiny jednou odmítly. Upozorňuje na oblíbenou hypotézu, že (současný) marxismus nějakým způsobem funguje pouze tak dlouho, dokud je v komunistickém pseudo-kapitalismu, především Číny a asijských zemí, možné masově produkovat zboží pro západní kapitalismus. Obejít se bez tohoto kapitalismu ale nakonec vždy ztroskotá na lidské povaze.

 

U zrodu hnutí „multikultury a politické korektnosti“ stáli už před sto lety sociální výzkumníci a filozofové z Frankfurtské školy. Multikulturalismu se nevyhnul ani předseda Mao, ale ani prezident Masaryk, když se pokoušel neúspěšně slepit česko-německo-slovensko-maďarsko-ukrajinsko-židovské Československo.  

 

Sigdell ve své práci upozorňuje, že „v konceptu kulturního marxismu existují pouze vertikální mocenské struktury, v nichž elita může žít v hojnosti díky principu potu a bolesti podrobeného lidstva, vše si zpachtuje pro sebe, přičemž potlačujeutlumuje vnitřní povahu člověka.“

 

A tak dupání, pokřikování a bučení během fotbalového zápasu může být nakonec zastánci politické korektnosti a multikulturalismu považováno za rasismus, přestože obdobné projevy lze vidět třeba i v Britském parlamentu, když opozice nesouhlasí s návrhem.

 

Co s přepisováním historie?

V poslední dekádě sílí snaha vytěsnit a vymazat události, které jsou dnešní optikou vnímané jako nepatřičné. Ale každý dobrý psycholog, řešící stav jednotlivce, a zrovna tak sociolog, sledující chování skupin, potvrdí, že je to cesta do pekel. Nemusíme být vědma Wendy Kennedyová, abychom věděli, že takhle to nefunguje: „Tím, že se zaměříte pouze na pozitivní stránku, abyste se vyhnuli negativnímu, vytvoříte ještě mnohem více negativního, protože to odmítáte a odsuzujete. Negativní aspekty vyžadují integraci.“ Jestliže skrýváme skutečnost, kterou chceme popřít, ona tím nezmizí.  

 

„Jen to znamená, že se na ni nezaměřujete. Otočili jste se k tomu, co ji způsobilo, zády. Ale stále to hodnotíte a odsuzujete. Je však zapotřebí to přijmout, neboť smyslem jakýchkoli zkušeností je přijetí toho, že patří k vám. Čili jejich integrace.“ Zlatá rada pro jednotlivce, společenství i celé národy.

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog