Smrt čínského expremiéra Li Kche-čchianga není pohádka

Premiéra Li Kche-čchianga jsem potkal při jednáních několikrát. Měl příjemné vystupování, působil soustředěně, možná i trochu zdrženlivě. Ten lehký odstup mohl dělat dojem introverta, tím spíš však vypadal jako člověk s dobrým pozorovacím talentem. U politických jednání byl, jako všichni vrcholní čínští státníci, velký profesionál. Týmová hra, dopředu zpracovaná agenda, slovo od slova připravené projevy, dobrá orientace i v otázkách relativně malých a bezvýznamných zemí.

Není divu, vedení čínských státních úřadů se nemění po každých volbách a na vrchol politici vystoupají až po letech práce v suitách generačně starších lídrů. A když pak přijde řada na ně, dostávají zpravidla dvě funkční období, celých deset let, aby odpracovali svůj kus historie. Model zcela odlišný od Západu, má přirozeně mnohé nedostatky, ale nezpochybnitelnou předností je stabilita a připravenost.

Premiér Li se dříve pohyboval i v akademickém světě, na Pekingské univerzitě se podílel i na tvorbě čínsko-anglického slovníku, i proto měl výbornou angličtinu, do které přecházel hned, jak to umožnil protokol. To na zahraniční politiky působilo pozitivně, najednou padala jazyková a zdálo se, že i kulturní bariéra. Odtud ty trochu nečekané pozitivní ohlasy z amerických nebo australských médií, obratem přežvýkané u nás.

Ale nenechme se mýlit. Čínský vládní program je vlak rozjetý po trati s minimem výhybek. Premiér Li se mohl cizincům přiblížit, ale jak moc byl liberálem západního ražení? I manévrovací prostor čínské dvojky je nevelký a jasně vymezený. Funguje tu kolektivní vláda se systémem mnoha pojistek, sice jiných, než jsou naše oddělené komory parlamentu a nezávislé ústavní instituce, ale pravděpodobně jsou stejně funkční.

Význam jedničky – generálního tajemníka a prezidenta – je veliký, politické lokomotivě přidává a ubírá páru, ale i on je pod stálým dohledem vlaku plného vysokých hodnostářů. Když vývoj Číny narazí na problém – jako je konec éry enormního růstu realit, pramenící z dovršené urbanizace obyvatelstva, která už přesáhla 65 %, nebo nástup deflace, jako součásti postpandemické recese – nastupují obrovské poradní týmy čínské vlády s analýzou a návrhy řešení – a to jsou zmíněné „výhybky“, před kterými musí čínské vedení dosáhnout konsensu a rozhodnutí jak dál.

V zásadních otázkách má hlavní slovo právě „jednička“, v běžné domácí agendě hlavně „dvojka“ – předseda vlády. Ale ani jeden z nich si nemůže dovolit hrát na Pánaboha, už proto, že experty nedoporučené řešení, prosazené jen politickou silou, je v případě neúspěchu v asijských hierarchických systémech počátkem vladařova pádu. Vládce, který hrubě chybuje, dostává se mimo realitu a tím škodí zemi, musí být nahrazen. Slovy Konfucia „ztrácí nebeský mandát vládnout“. 

Líčit proto zemřelého premiéra jako liberála a hrdinu mimo čínský vládní model, jako protiklad prezidenta Si, a stavět tím romantický duel prozápadního, vzdělaného liberála ve střetu s lidovým a silovým politikem, uzurpujícím si stále větší moc, je ohromně dětinské. Je to typické západní nepochopení civilizačního rozdílu nejen v Číně, ale v celém východním pásu Asie.

Oba nejvyšší politici byli určitě osobnostně velmi odlišní, což ukázal rozdíl jejich stylu zejména po tom, co si v roce 2013 rozdělili dvě nejvyšší státní funkce. Premiér Li, o kterém se také chvíli spekulovalo jako o možné jedničce a nástupci předešlého prezidenta, vlastně hodně postrádal onen „důraz hegemona“ pa-čchi (baqi 霸气), kterého má Si Ťin-pching na rozdávání a který je v obrovské a křehké Číně nezbytný.

Dá se sice namítnout, že od roku 2013 už měl každý svou předepsanou roli a čínská dvojka rozhodně nemůže hrát politického hegemona. Když se však podíváme do historie na konec milénia, tak premiér Ču Žung-ťi (1998-2003) v tandemu s prezidentem Ťiang Ce-minem (1993-2003) v sobě „důraz hegemona“ rozhodně měl. Jen jej jako fiskál směřoval hlavně do hospodářství a financí.  

Takže zápletka „mrtvý dobrý proti živému zlému“ patří do říše pohádek, nikoliv do reálné vnitřní politiky velmocí. Podobně dětinské byly před rokem náhlé sympatie k bývalému prezidentu Chu Ťin-tchaovi, když asi nedobrovolně a předčasně odcházel z komunistického sjezdu. Důvody jeho „vyprovození“ byly tehdy nejasné. „Kritizoval, stavěl se proti“, psala zahraniční média. Stejně tak to však mohla být jen dezorientace bývalého prezidenta.

A tak smutný a velmi předčasný odchod premiéra Li Kche-čchianga, čínského státníka, který měl ještě zdání o tom, co je Česká republika, dává jiný důležitý signál. Signál o racionálnosti systému „odchodu do politického důchodu“ po sedmdesátce, který si Čína nastavila před třiceti lety v reakci na předešlou generaci „nesmrtelných“ a ani v osmdesátce neodcházejících politiků.

Tento systém prezident Si Ťin-pching (1953) narušil prodloužením mandátu pro sebe a další členy politbyra, např. ministra zahraničí Wang Iho (1953). Určitě jej v tom utvrdila dlouhověkost někdejších čínských vůdců, prezidenta Ťiang Ce-mina (1926-2022), premiéra Ču Žung-ťi (1928), prezidenta Chu Ťin Tchaa (1942) a premiéra Wen Ťia-paa (1942). Náhlá smrt premiéra Liho tak sedmdesátníkům v politbyru natvrdo připomněla, že „už se kácí v jejich lese“ a generační obměnu není radno odkládat donekonečna.   

Vít Vojta, sinolog a právník