Recenze nové knihy Martina Kováře: Prezidenti rozdělené Ameriky

Recenze nové knihy Martina Kováře: Prezidenti rozdělené Ameriky
2 / 11 / 2020 Vít Vojta

Jak souvisí téma amerických prezidentů s Asií? Hodně. Protože stejně jako existuje transatlantická spolupráce USA s Evropou, jde už sto padesát let z amerického kontinentu dále na západ podobně důležité transpacifické partnerství (a také soupeření) mezi USA a zeměmi Asie.

Nejlepší přípravou na úterní americké volby, které mohou vyhrát oba z finalistů, a které se podle řady předpovědí mohou zvrhnout do vážných nepokojů, je určitě znalostní připravenost. V předstihu si to uvědomil autor svižně psané publikace „Prezidenti rozdělené Ameriky“, kterou pragmaticky vydal právě před letošními vyostřenými volbami, což je na skomírajícím českém knižním trhu rozhodně povedený prodejní krok.

 

Na první pohled zaujme střízlivá, ale přitom dostatečně bohatá grafická úprava dvě stě dvaceti tří stran publikace. Národní americké barvy v červené, bílé a modré jsou v knize doplněny zlatou a na měkké obálce je padesát reliéfních hvězd americké vlajky. Množství fotografií začíná Bílým domem a pak glosuje celé poslední století fotografiemi a hesly pro každého prezidenta. Uzavírá se obrazy současnosti, poslední volební debatou a demonstrujícími Američany.

 

Přímočará je i autorova koncepce. Nezapře pedagoga, jak jde stručně, jasně a přehledně svým sdělením. Dvacet šest amerických prezidentů od George Washingtona do počátku dvacátého století zvládne na necelých pěti stránkách, aby se mohl více věnovat těm osmnácti následujícím, kteří se proměnami amerických globálních aktivit i domácím řízením státu zapisovali do světové historie.

 

„Rozdělení“ Ameriky z názvu publikace je v každém funkčním období u všech prezidentů demonstrováno slovem i obrazem, barevná mapa ukazuje, jak v každých volbách volili stoupenci obou kandidátů (případně i třetího) v jednotlivých amerických státech. Knížka je tak velmi praktickou příručkou pro rychlou orientaci publicistům, politologům a také rostoucí armádě odborníků na mezinárodní vztahy a veřejný prostor.

 

Autor, Martin Kovář, je kromě povolání pedagoga i zkušeným publicistou a spisovatelem. Veřejnosti je znám řadou děl, samostatně psal zejména k dějinám Velké Británie, spoluautorsky pak publikoval třeba se známým archeologem a egyptologem Miroslavem Bártou texty o proměnách civilizací (Jejich kniha „Kolaps a regenerace. Cesty civilizací a kultur“ byla v roce 2012 oceněna Cenou rektora UK za tvůrčí počin roku).

 

Profesor Kovář je však také znám z aféry, kdy byl obviněn z plagiátorství a ztratil pozici prorektora Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Rok nato jej však nařčení zbavila Etická komise Vysoké školy ekonomické, na kterou pracovně přešel, a označila prohlášení Etické komise FF UK za účelovou likvidaci člověka. Když zjistíme, že tou aktivní a „likvidující“ členkou Etické komise FF UK byla také profesorka Olga Lomová, celé obvinění to poněkud zpochybňuje.

 

Komunistickým režimem – od studia až po pracovní nástup na FF UK v osmdesátých letech – protežovaná Olga Jirková-Lomová ublížila už tolika lidem, že ji nelze brát příliš vážně. Však i Martin Kovář vzal tuto skandalizaci s nadhledem, ostatně jako mnozí jiní napadení, protože dnes už není problém v profesorce Lomové, nýbrž v jejích mladších nástupcích, které vychovala ke stejné nesnášenlivosti vůči odlišnému názoru, k intrikářství a právě i k osobní likvidaci těch nepohodlných.

 

Kovářův nadhled nad nedostatky lidského ega, včetně odvěké touhy po moci, je znát i v knize. Poměrně subjektivně líčenou historií amerických prezidentů neusiluje o sterilní vědeckou korektnost. Naopak, osobitým pohledem si všímá předností i nedostatků jednotlivých prezidentů. Zvláště u osobností, které Evropa zná jen omezeně, jen z úzkého úhlu, Kovářův výklad boří zažité mýty a představy. Posuďte sami například u Woodrowa Wilsona (prezidentem byl v letech 1913-1921), který je z hlediska počátků Československé republiky vnímán především jako podporující přítel a vizionář:

 

„Tím se dostáváme k závěrečné části Wilsonova prezidenství. Americký státník přijížděl do Evropy na počátku roku 1919 jako „mesiáš“ povolaný k tomu „napravit“ ji. (…) Problém spočíval v tom, že Evropu chtěl napravovat idealistický snílek, který o ní takřka nic nevěděl a který své evropské partnery, například britského premiéra Davida Lloyda George či francouzského ministerského předsedu Georgese Clemenseaua, přiváděl svými neznalostmi, svou nezkušeností a naivitou s nadsázkou řečeno k šílenství“. (s. 34)

 

Wilson měl nepopiratelný vliv na podobu Versailleské smlouvy, a tím i na budoucí uspořádání ve světě. Dohoda s Japonskem a následné zklamání Číňanů z přístupu Západu pak jen podpořily další polarizaci čínské politické scény do extrémních poloh, do krajně levicové a krajně pravicové. Liberální střed tak v podstatě ani neměl možnost v zemi zakořenit. To pak mělo samozřejmě dopad na další dějinný vývoj Číny.

 

I glorifikovaný vítěz druhé světové války, obratný politik Franklin D. Roosvelt (1933-1945) „…až příliš podléhal kouzlu „dobrého strýčka Joea“, jak po schůzce tzv. Velké trojky v Teheránu na přelomu listopadu a prosince 1943 nazýval sovětského komunistického vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina, Roosvelt jako by naprosto nechápal, že Stalin, disponující nespornými státnickými a diplomatickými schopnostmi i svérázným šarmem, je zároveň masovým vrahem a že jeho režim zavraždil více obyvatel SSSR, než kolik jich padlo ve Velké vlastenecké válce. Dopady této Roosveltovy pošetilosti byly dalekosáhlé“… (s. 68).

 

Touhu po moci zase dokresluje zmínka, že F. D. Roosvelt jako jediný americký prezident porušil tradici samotného George Washingtona o limitu dvou funkčních období a stal se prezidentem hned čtyřikrát…

 

I John F. Kennedy (1961-1963) je tu najednou bez pozlátka. „JFK je dodnes legendou, ve skutečnosti byl ale víc globální celebritou než úspěšným prezidentem“ (s. 93). Naopak sporná postava Richarda Nixona (1969-1974) je nepochybně nedoceněná, přestože zcela přelomově navázal diplomatické vztahy s Čínou, jíž chtěl využít jako páky proti Sovětskému svazu.

 

Z celého Kovářova vyprávění je cítit velká znalost detailů, o původu prezidentů, jejich vzdělání, pracovních zkušenostech, ve výkladu jejich charakteru a temperamentu, a nakonec i ve zpodobnění štěstí nebo smůly, jak je doba přinášela. To vše lze v knize najít. Výklad je sice stručný, ale přitom dostatečně vypovídající, protože o těch osmnácti prezidentech (a třech „neúspěšných“ kandidátech, Thomasi E. Deweyovi, Robertu F. Kennedym a Hillary Clintonové) už pak pro základní orientaci nepotřebujete vědět víc.

 

Vždy je však užitečné vědět víc o historickém kontextu a o návaznostech, kterými jdou dějiny. Protože z líčení profesora historie Martina Kováře je jasné, že každá doba potřebuje svého specifického hrdinu, stejně jako Golem vyžaduje jen svůj šém. Pokud se hrdina se svou dobou nepotká, jako se to stalo vynikajícímu ministru obchodu (1921-1929) Herbertu C. Hooverovi, který se pak (prezidentem 1929-1933) naopak změnil v neúspěšný „symbol Velké hospodářské krize, krachu, úpadku a beznaděje“ (s. 59), pokud se hrdina nové době neumí přizpůsobit, jejich propojení nefunguje a úspěšný prezident z něj nikdy nebude.

 

Recenzovaná kniha: Kovář, Martin: Prezidenti rozdělené Ameriky. CMI News. Praha 2020. 223 s.

 

Vít Vojta, sinolog a právník