Promarněná příležitost světových velmocí v Tibetu

Promarněná příležitost světových velmocí v Tibetu
10 / 3 / 2020 Ivana Bakešová

V těchto dnech si připomínáme tibetské povstání, zahájené 10. března 1959 ve Lhase. Pojďme se podívat na tehdejší historický kontext a hlavně na postoje velmocí, které Tibet v dějinný okamžik nezajímal.

Když se řekne „Tibet“, představí si většina z nás Tibetskou autonomní oblast ČLR. To je hledisko, které dnes v důsledku politického vývoje posledních desetiletí převládá. Historicky má „Tibet“ i mnoho jiných významů: geograficky zahrnuje náhorní planinu mezi Himálají a pouští Gobi nazývanou Střechou světa, etnicky je to domov lidu, který se živí převážně vysokohorským pastevectvím, hovoří tibetskými jazyky a má společnou kulturní tradici založenou na specifické formě buddhismu. Centrem je území při horním toku řeky Brahmaputry s městy Lhasa a Žikace, historicky Ücang.

 

O velikosti celého historického Tibetu si uděláme představu, pokusíme-li se najít na mapě některé ze známých tibetských klášterů: na příklad rodiště myslitele Congkhapy, klášter Kumbun, najdeme daleko na severovýchodě v provincii Čching-chaj, klášter Labrank v provincii Kan-su, zatímco klášter Tawang naopak daleko na jihu v dnešním indickém státě Arunáčalpradéš. Mimo centrální Tibet se nacházejí i natolik významné lokality, jako je rodiště současného 14. dalajlamy nebo největší tradiční tibetská tiskárna ve městě Derge. Z toho důvodu mnozí Tibeťané považují za svou vlast velký Tibet zhruba v rozsahu, v jakém ho zanechal pátý dalajlama v 17. století.

 

Byl Tibet součástí Číny?

Oficiální čínská propaganda tvrdí, že Tibet byl od nepaměti nedílnou součástí Číny. S tímto názorem nemůžeme souhlasit již z toho důvodu, že instituci státu s legislativně vymezenými hranicemi zavedly ve východní Asii až evropské mocnosti, když potřebovaly definovat území svých asijských kolonií.

 

Je ale nesporné, že Čína, Tibet a Mongolsko tvořily jeden celek v době mongolské dynastie Jüan a mandžuské dynastie Čching, tedy v době, kdy vládnoucí dvory spojovala náboženská soustava tibetského buddhismu. Až do konce 19. století demonstrovali dalajlamové i mnozí další představitelé tibetského buddhismu vztah k mandžuskému dvoru pravidelnými poutěmi do Pekingu, Wu-tchaj-šanu a do dalších duchovních míst v Číně, zatímco ve Lhase úřadovali dva ambani – místodržící mandžuského dvora. Ale hranice této říše nebyly nikdy pevně stanovené. Rozpínaly se a ustupovaly v závislosti na slabosti či síle vládnoucí dynastie.

 

Na konci 19. století, které nás v tomto článku prioritně zajímá, se mandžuská dynastie Čching nacházela daleko za svým zenitem. V letech 1839-1842 utrpěla první porážku ve válce s Velkou Británii a v následujících letech ztrácela kontrolu nad životně důležitým východním pobřežím. Vzdálené vysokohorské prostory obývané nechanskými etniky se ocitly mimo zájem pekingského dvora a Velká Británie, která naopak prožívala období vrcholné slávy svého impéria, toho s úspěchem využívala. Posouvala severní hranici Indie směrem k nejvyššímu hřebenu Himálaje a tím si zajišťovala kontrolu i nad územím tradičně obývaným tibetskými etniky. V letech 1814-1816 vedla válku s Nepálem a později s ním uzavřela dohody o hranicích, v důsledku kterých se součástí Nepálského království staly i etnicky tibetské oblasti na jižních svazích Himálaje. V roce 1846 si Velká Británie zajistila kontrolu nad Ladakem (dodnes nazývaným Malý Tibet), v roce 1861 nad Sikkimem a v roce 1910 nad Bhútánem.

 

„Velká hra“ o Tibet

O další postup do nitra Asie sváděla Velká Británie ve druhé polovině 19. století diplomatickou válku s carským Ruskem. Rusko-britské soupeření o sféry vlivu v centrální Asii vstoupilo do dějin pod názvem „Velká hra“. Hrálo se i o Tibet, neboť tehdejší 13. dalajlama pod vlivem burjatského lamy Dordžijeva považoval cara za ochránce buddhistů a neskrýval sympatie k Rusku. Z obavy, že vliv Ruska na dalajlamu převáží, zorganizovali Britové v roce 1904 ozbrojenou invazi do Lhasy, do které se bezohledně prostřílel podplukovník Francis Younghusband, jinak cestovatel a přírodovědec, ovšem s přezíravým vztahem k domácímu obyvatelstvu. Dalajlama utekl hledat pomoc v Urze (dnes Ulánbátar) a v Pekingu, ale neuspěl. Vrátil se do Lhasy, přijal pozvání k návštěvě Indie, nadchl se pro technické vymoženosti a uvědomil si zranitelnost své země a nutnost reforem. Za pomoci Britů přijal program rozvoje zemědělství, souhlasil se zřízením poštovního a telegrafního spojení a s výcvikem a vyzbrojením armády. Skupinu nadějných mladíků vyslal na studium do Velké Británie.

 

Kontrolu nad centrálním Tibetem měla Velké Británii zajistit konference svolaná počátkem roku 1914 do severoindického města Simla. Velká Británie se v Simla pokusila o podobnou akci, jaká se nedávno vyplatila carskému Rusku v Mongolsku – Rusko v roce 1911 využilo agonie mandžuské dynastie Čching a vnutilo jí dvojznačné smlouvy, které ve svém důsledku vedly k osamostatnění Vnějšího Mongolska. Velká Británie proto v Simla navrhla rozdělit tibetské území na sever od Himálaje na dvě zóny, přičemž ta část Tibetu, která přímo sousedila s indickou hranicí (s korekcemi dnešní Tibetská autonomní oblast ČLR), měla být spravována „nezávisle, ovšem pod čínskou svrchovaností“ a fungovat jako nárazníková zóna chránící britskou kolonii před nežádoucím vlivem jiné velmoci.

 

Kromě rozdělení tibetského území měla konference v Simla posunout čínsko-indickou hranici mezi Bhútánem a Barmou, kudy vedla strategicky důležitá cesta do Lhasy, z podhůří na nejvyšší hřeben Himálají.

 

Na konferenci v Simla byli pozváni zástupci Čínské republiky, vzniklé k 1. lednu 1912, a zástupci vlády ve Lhase. Jednání byla složitá. Čínská strana měla námitky především proti samostatné účasti vlády ve Lhase a proti navrhované hranici mezi oběma částmi Tibetu.

 

Do června 1914, kdy vypukla válka v Evropě, se postoje jednotlivých aktérů konference nepodařilo sjednotit. Konference v Simla byla předčasně ukončena a čínská strana odmítla nejednoznačně formulované závěrečné dokumenty podepsat. Vláda v Dillí prohlásila dokumenty ze Simla za nerealizovatelné, dokud Čína a Tibet neuzavřou dodatečnou dohodu. K tomu, ovšem, nikdy nedošlo. Přesto dnes Indie z dokumentů ze Simla odvozuje právo na téměř 130 000 km² čínského území a aktivisté za nezávislý Tibet spatřují ve skutečnosti, že vláda ve Lhase vystupovala v Simla jako samostatný subjekt, jeden z důkazů tibetské nezávislosti.

 

Není bez zajímavosti, že autor sporné čínsko-indické hranice z roku 1914, plukovník McMahon, je i autorem jiných podobně sporných hranic: afghánsko-balúčské z roku 1911 a hranice původního britského mandátního územní na Středním východě, kterou po skončení 1. světové války vytyčoval z titulu vrchního správce v Káhiře.

 

Tibet a Kuomintang

Pokud jsou zastánci nezávislého Tibetu přesvědčeni, že se po roce 1912 Tibet vyvíjel na čínské vládě nezávisle a mají na mysli území dnešní Tibetské autonomní oblasti, mají bezpochyby pravdu. Problém je ale v tom, že v letech 1912-1928 stála mimo kontrolu pekingské vlády většina čínských provincií. Pekingská vláda byla sice jedinou mezinárodně uznávanou vládou celé Číny, ale v praxi se její jurisdikce omezovala na hlavní město a jeho okolí. Situace se změnila až po roce 1928, kdy se politické straně Kuomintang podařilo zemi znovu sjednotit.

 

Nová čínská vláda se sídlem v Nankingu založila Výbor pro záležitosti Mongolska a Tibetu a jeho prostřednictvím se snažila obnovit vazby na správní úřady ve Lhase. Aktivně se na příklad účastnila výběru reinkarnace 13. dalajlamy. Během intronizace současného 14. dalajlamy Tändzin Gjamccho v polovině února 1940 vlály ve Lhase kuomintangské vlajky a visely portréty „otce čínské revoluce“ Sunjatsena. V těchto akcích podporovaly Kuomintang Spojené státy, které v době války s Japonskem potřebovaly, aby strategicky významné území Střechy světa zůstalo pod kontrolou jejich čínského spojence.

 

O skutečnosti, že mezinárodní diplomacie považovala v období mezi dvěma světovými válkami vnější Tibet za součást Čínské republiky svědčí četné výroky amerických diplomatů, stejně jako dokumenty československé zahraniční politiky, podle kterých mělo vyslanectví v Šanghaji sledovat situaci „v celé Číně, včetně Mandžuska a Tibetu“.

 

Situace ve Lhase nebyla v této době ani zdaleka bezkonfliktní. Reformy prosazované 13. dalajlamou narážely na odpor konzervativních klášterů i pančhenlamy. Pančhenlama dokonce na protest proti dalajlamovým reformám opustil svůj klášter Tašilhümpo a žil až do roku 1937 v Číně. Poté, co vypukla čínsko-japonská válka, se rozhodl do Tašilhümpa vrátit, ale na cestě za nevyjasněných okolností zahynul.

 

Třináctý dalajláma zemřel, aniž vychoval osobnost, která by důstojně plnila úlohu regenta. Regent Radeng se věnoval více obchodu, než kultivaci ducha a odpor proti jeho autokratickým praktikám vyvrcholil bratrovražednou válkou mezi kláštery. Nepokoje utichly až v roce 1947, kdy se podařilo Radenga uvěznit. Zemřel za nevyjasněných okolností v podzemí Potaly. Kláštery, které ho podporovaly, byly vypleněny a zbourány a stovky jejich poddaných uprchly do Indie.

 

Promarněný rok 1945

Vraťme se k paralele mezi Tibetem a Mongolskem: Až do roku 1945 zůstal statut Vnějšího Mongolska nedořešený. Rusko a po něm SSSR ho od roku 1911 považovaly za samostatný stát, zatímco všechny čínské vlády trvaly na stanovisku, že i podle dokumentů podepsaných v roce 1911 je celé Mongolsko nedílnou součástí Čínské republiky.

 

V roce 1945 podmínil Stalin účast SSSR na definitivní porážce Japonska mimo jiné legislativním uznáním na Číně nezávislého mongolského státu a americká administrativa na nátlak Stalina donutila Čankajška s touto podmínkou souhlasit. Akta o definitivním odtržení Vnějšího Mongolska od Číny podepsal kuomintangský ministr zahraničí v Moskvě v den kapitulace Japonska. Mongolský národ od té doby žije ve dvou státech: v samostatné Mongolské republice a v tzv. Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, která je součástí ČLR.

 

Nabízí se otázka, zda bylo v roce 1945 možné využít situace a spolu s nezávislostí Vnějšího Mongolska přimět vládu Čínské republiky, aby legislativně závazným dokumentem potvrdila nezávislost vnějšího Tibetu. Pravděpodobně by to možné bylo, ale nebyl zájem. Velké Británii, oslabené válkou, se rozpadalo impérium a osamostatnění Indie bylo otázkou několika příštích měsíců. Bez Indie byl pro Velkou Británii Tibet bezcenný.

 

V Číně se po porážce Japonska schylovalo k občanské válce, ve které se Spojené státy angažovaly na straně Kuomintangu. Nebylo třeba zatěžovat složité čínsko-americké vztahy problémem, který v té době nebyl aktuální. Takže i když existuje několik smluv podepsaných vládou ve Lhase, které opravňují k názoru, že se centrální Tibet po roce 1912 vyvíjel na Číně nezávisle, žádný legislativně platný dokument potvrzující nezávislost podepsán nebyl.

 

„Osvobození“ Tibetu

Když v roce 1950 pekingská vláda deklarovala, že považuje celý Tibet na sever od Himálaje za součást ČLR, obrátili se někteří představitelé vlády ve Lhase o pomoc k OSN. Bylo to v době nanejvýš nepříhodné. Velká Británie už opustila Indii a potřebovala si naklonit novou vládu v Pekingu alespoň do té míry, aby zachránila výnosnou kolonii Hongkong. Ve vyjádření pro Radu bezpečnosti OSN Velká Británie uvedla, že otázka Tibetu je vnitřní záležitostí Číny.

 

Spojené státy, které v době války na Korejském poloostrově používaly ostrov Tchaj-wan jako zázemí pro svou armádu, nemohly zatížit vztahy s vládou Čínské republiky na Tchaj-wanu souhlasem s nezávislostí Tibetu. Bez mezinárodní podpory Tibeťanům nezbylo, než přistoupit na podmínky pekingské vlády a 23. května 1951 podepsat „dohodu o mírovém osvobození Tibetu“.

 

Dokud byla pekingská vláda zaneprázdněná válkou v Koreji a hospodářskými problémy na východě země, do života okrajových oblastí včetně centrálního Tibetu nezasahovala. A tak dalajlama, pančhenlama i část tibetského duchovenstva podlehli iluzi, že nový sociální řád může být slučitelný s etickým zájmem buddhismu o všeobecné blaho. V roce 1954 byli dalajlama i pančhenlama pozváni na zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců (VSLZ) do Pekingu a dalajlama byl Mao Ce-tungem pohnut natolik, že na něj dokonce složil oslavnou báseň.

 

Ztráta iluzí

Naděje Tibeťanů na šťastný život v rámci ČLR se začaly hroutit ve druhé polovině 50. let. Důvody byly jak vnitročínské, tak mezinárodní. Když ve vedení KS Číny získala převahu skupina politiků, kteří věřili, že je možné hospodářskou i společenskou transformaci urychlit, zasáhly změny nejdříve východní Tibet – Kham. Khampové se bránili a nepokoje se v roce 1956 začaly šířit i do centrálního Tibetu.

 

V rámci politiky zadržování komunismu živily USA v Tibeťanech myšlenku na povstání od roku 1951, ale intenzívně od roku 1956, kdy využily povstání v Khamu. Na hranicích Tibetu vybudovaly vojenské základny, ve kterých cvičily a vyzbrojovaly bojovníky Tibetské dobrovolnické armády. Shazovaly tibetským partyzánům materiál, včetně zbraní a vybrané schopné jedince odvezly na Tchaj-wan, kde je cvičily v používání moderních zbraní a telekomunikační technologie. Za pomoci USA se na jihu Tibetu zformovala dobře vyzbrojená armáda.

 

Situace se vyhrotila v březnu 1959 povstáním ve Lhase. Povstání vypuklo v době, kdy byla čínská vláda zaneprázdněná řešením naléhavých problémů souvisejících s neúspěchy Velkého skoku a s napjatou situací v Tchajwanské úžině. Tibetští povstalci i jejich podporovatelé zřejmě počítali, že hospodářským deficitem oslabená a na východním pobřeží angažovaná armáda nedokáže zorganizovat přesun většího počtu vojsk a vojenské techniky z centrální Číny do vzdáleného Tibetu. Ale stalo se a povstání bylo potlačeno.

 

Po likvidaci povstání a po odchodu dalajlamy do exilu nastolila pekingská vláda v centrálním Tibetu režim, který se, jak v roce 1989 přiznal generální tajemník Chu Jao-pang, ničím nelišil od koloniálního režimu. Velký skok a později Kulturní revoluce a další nesmyslné kampaně, které od konce 50. let až do smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 bránily smysluplnému rozvoji celé Číny, devastovaly tradiční tibetské duchovní hodnoty i křehkou ekonomiku.

 

Americká vojenská a materiální podpora tibetským partyzánům pokračovala do konce 60. let, ale nedosáhla rozměrů, které by Tibeťanům umožnily nad čínskou armádou zvítězit. Definitivně skončila v roce 1971, kdy se prezident Nixon rozhodl normalizovat vztahy s ČLR.

 

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička