Problémy s interpretací a výkladem událostí

Problémy s interpretací a výkladem událostí
24 / 5 / 2019 Martin Kváča

Demokracie nemá pouze tři známé pilíře, tedy sbory zákonodárné, výkonné a soudní. Opírá se ještě o jeden pilíř, a tím jsou média. Často se stává, že narážíme na rozdílné interpretace jediné události. Významové posuny pak pochopitelně ovlivní naše závěry, zejména v případě, kdy se k nám dostane pouze jedna, a to ještě méně věrohodná verze. Dobrým příkladem je téma Číny, u nás často interpretované lidmi, kteří ji dost možná ani nikdy nenavštívili.

Třeba klíčová událost moderních čínských dějin, Sinchajská revoluce. Svržení císařství mandžuské dynastie Čching bylo povstání, kterým vznikla 1. ledna 1912 Čínská republika. Prozatímním prezidentem byl zvolen Sunjatsen ze strany Kuomintang, který však již v únoru rezignoval. Jeho nástupcem se stal Jüan Š'-kchaj, inklinující k vojenské diktatuře. Následně získali mnoho samostatnosti také vojenští náčelníci jednotlivých provincií.

Podívejme se na rozdílné interpretace v následujících třech citacích:

„První desetiletí 20. století znamenalo rychlý rozmach revolučních myšlenek. Revolučně demokratické hnutí je spojeno především s osobností Sunjatsena, který v roce 1894 stál u zrodu Svazu pro obrodu Číny. V roce 1905 byla v Tokiu pod Sunjatsenovým vedením založena Čínská revoluční liga. Základem programu se staly tři lidové principy: nacionalismus (svržení Mandžuů), lidová vláda (likvidace monarchie a nastolení republiky) a lidové blaho (postupné znárodnění půdy zavedením progresivní pozemkové daně). Od roku 1906 začala Liga organizovat revoluční hnutí ve vlastní Číně.
V této době císařský dvůr, ve snaze udržet situaci v rukou, slíbil zřídit parlament a zavést ústavu. Nespokojenost nejširších vrstev však nemohla být ukolébána takovýmto manévrováním. Počátkem revoluce v roce 1911, tedy revoluce sinchajské – název byl převzat z názvu roku sin-chaj podle tradičního čínského kalendáře – bylo povstání zorganizované Ligou ve Wu-čchangu 10. října. Do konce listopadu byla moc Čchingů v celé zemi, kromě tří provincií, svržena.“ Toto si čtenář může přečíst v publikaci ČLR – Zeměmi světa.

Ve skriptech napsaných nestorem české sinologie Jaroslavem Průškem se lze dozvědět následující:

„Roku 1911 vypuklo na jihu z nahodilých a ryze místních příčin povstání, které se však rychle rozšířilo na všechny končiny jihu od Dlouhé řeky. Zděšený dvůr si nevěděl jiné rady, než že svěřil veškerou vojenskou moc Jüan Š'-kchajovi. Vzbouřenci zatím vyhlásili v Nankingu republiku a prozatímním prezidentem byl zvolen Sunjatsen, který v té době prodléval v Americe.
Jüan Š'-kchaj byl příliš střízlivý realista, než aby věřil v možnost zřízení demokratické republiky v Číně. Současně však neměl chuť zachraňovat dynastii, jejíž neschopnost znal sám nejlépe. Začal jednat se vzbouřenci a výsledkem jednání bylo, že se dynastie dobrovolně vzdala vlády nad Čínou, když císaři byl vedle jiných výhod zaručen roční důchod, právo na užívání Zakázaného města v Pekingu a Letního pláce.
Jüan Š'-kchaj byl zvolen prezidentem a Sunjatsen se musel spokojit s menším úřadem. Ostatně po velmi krátké době se Jüan Š'-kchaj obrátil proti radikálním skupinám a Sunjatsen byl donucen opět prchnout za hranice.“

V další knize vydané v Hongkongu pak stojí zase něco jiného:

„Nejmocnějším mužem v té době byl Jüan Š'-kchaj, který jako jediný v té době měl po ruce moderní armádu. V roce 1911 měla centrální vláda v úmyslu ovládnout železnici a mít ji tak pod kontrolou, ale setkala se s nevolí a odporem. Byly zde nepokoje a vojenský puč ve městě Wu-čchangu odstartoval následující události. Většina zástupců a guvernérů provincií se rozešla s Pekingem. Na konci roku byl Sunjatsen zvolen prezidentem republiky v Nankingu. Nakonec nabídl post prezidenta silnějšímu Jüan Š'-kchaji za podmínky, že udrží republikové zřízení. Jüan Š'-kchaj tuto nabídku přijal, přinutil Mandžue k abdikaci a v roce 1912 se stal prvním prezidentem Čínské republiky.“

Stokrát opakované se stává pravdou

Výklad dějin a jednotlivých událostí je věcí nesmírně zodpovědnou. To je zejména patrné z druhé citace, při zpochybnění možnosti vytvoření demokratického státního zřízení na území dnešní Číny. Protože je skutečně otázkou, do jaké míry jsou dnes Čína a především pak její obyvatelé připraveni na hluboké změny vedoucí k demokratizaci společnosti. Nyní je ČLR nejspíše formální demokracií, kde se vláda jedné strany navenek tváří, že zde existují a fungují demokratické principy a orgány státní moci.
A tak to zní i v myslích všech Číňanů, kteří žijí pod vlivem sdělovacích prostředků a centrálně kontrolovaných masmédií. Stokrát opakované se stává pravdou, které pak věří nejen Číňané samotní, ale i zástupci zahraničních subjektů, včetně Olympijského výboru.
A co zní v našich myslích? Vždyť jsme také pod vlivem masmédií, jejichž moc a působení si příliš nehodláme připustit. Odpověď je jednoduchá. Právě tak, jak věří svým zprávám a svým novinám Číňané, tak i my věříme těm našim.

Oči a uši společnosti

Čtvrtý pilíř demokracie zmíněný v úvodu tohoto článku je v současné době a v našich podmínkách přinejmenším stejně důležitý jako ony tři tradiční pilíře. Zastupuje totiž oči a uši celé společnosti. Právě na základě zpráv o okolní situaci získává společnost svou náladu, vytváří své mínění a volí cesty dalšího vývoje. A právě proto vznikl i projekt Sinoskop, jehož cílem je poskytovat především i žurnalistům informace, které jim pomohou interpretovat realitu tak, aby se čtenáři a posluchači mohli rozhodovat na základě věcných argumentů.
Jsou ovšem otázky, které nelze zodpovědět jednoznačně. Tak například otázka Dr. Jaroslava Průška, kterou vložil do úst generála Jüan Š'-kchaje: „Je Čína, země bez demokratických tradic, skutečně schopna zavést reálnou demokracii? Nehrozilo by tu zřícení systému, chaos, zmatek a krveprolévání?“

Autor je sinolog a pedagog