Přelomová dohoda Vatikánu s pevninskou Čínou zatím budí spíše dohady

Přelomová dohoda Vatikánu s pevninskou Čínou zatím budí spíše dohady
9 / 9 / 2020 Martin Kváča

Jsou tomu již dva roky od chvíle, kdy Vatikán a Čínská lidová republika podepsaly v září 2018 historickou dohodu o jmenování římskokatolických biskupů, která by měla papeži umožnit jmenovat a vetovat biskupy schválené Komunistickou stranou Číny. Smlouva byla podepsána, ohlasy katolické obce na ní však nejsou jen pozitivní. Právě v těchto dnech by se mělo rozhodovat o tom, zda se smlouva prodlouží a s jakým obsahem…

Od roku 1951 neexistovaly mezi Čínou a Svatým stolcem oficiální vztahy, i když například koncem roku 2004 byla ve Vatikánu přijata polooficiální čínská delegace a jednání obou stran pak pomalu pokračovalo. V září 2018 Čína a Svatý stolec dospěly až k podpisu prozatímní dohody, která fakticky uznává papeže i za hlavu čínských katolíků a měla by mu umožnit jmenovat nebo vetovat biskupy schválené Komunistickou stranou Číny. Vzhledem k tomu, že dohoda nebyla zveřejněna a neznáme její obsah, tak konstatování, že „papeži umožňuje jmenovat a vetovat biskupy…“ je nutno nahradit formulací: „by měla umožnit...“

 

Čínské ministerstvo zahraničí tehdy uvedlo, že dohoda usiluje o zachování komunikace a zlepšení vztahů mezi oběma stranami. Nedošlo však k navázání diplomatických vztahů, neboť Vatikán již udržuje diplomatické vztahy s Čínskou republikou na Tchaj-wanu, kterou Čínská lidová republika neuznává.

 

Prozatímní dohodu, kterou v Pekingu podepsali náměstci ministrů zahraničí obou stran, Vatikán označil za „plod postupného a vzájemného sbližování“, po dlouhém procesu pečlivého vyjednávání a pravidelného přezkumu.

 

„Jedná se o jmenování biskupů, což je otázka velkého významu pro život církve, a vytváří podmínky pro větší spolupráci,“ sdělil Vatikán. V Pekingu vydalo ministerstvo zahraničí prohlášení, že „Čína a Vatikán budou i nadále udržovat komunikaci a prosazovat proces zlepšování vztahů mezi oběma stranami.“ V roce 2019 se dokonce proslýchalo, že by papež mohl následující rok uskutečnit první historickou návštěvu Číny.

 

Papežova možnost vetovat čínské biskupské kandidáty

Agentura Reuters po podpisu dohody informovala, že jí Vatikán získal možnost vyjadřovat se ke jmenování biskupů a papeži tak udělila veto nad kandidáty. Dohoda však byla již tehdy odsuzována některými kritiky jako „zaprodání se komunistické vládě“. „Posílají stádo oveček do úst vlků. Je to neuvěřitelná zrada,“ vyjádřil se ke krokům papežského stolce největší kritik, kardinál Joseph Zen, bývalý hongkongský arcibiskup. „Důsledky budou tragické a dlouhodobé, a to nejen pro církev v Číně, ale pro celou církev, protože to poškozuje její důvěryhodnost,“ dodal.

 

Vatikán tehdy prohlásil, že v rámci této dohody papež uzná sedm čínských biskupů, kteří byli před tím bez souhlasu Vatikánu jmenováni Pekingem – a byli tak podle církevního práva exkomunikováni jako nelegitimní. Peking po uznání asi osmi čínských biskupů Vatikánem později recipročně uznal i několik biskupů z „podzemní církve“, uznávaných Vatikánem.

 

Církevní právo totiž rozlišuje dva typy vyloučení: exkomunikaci „latae sententiae“ a „ferendae sententiae“. První z nich je samočinná a aktivuje se samotným deliktem bez potřeby, aby byla vynesena (ale může být i vynesena). Druhou je třeba vynést. Na biskupské svěcení bez papežského mandátu se vztahuje exkomunikace latae sententiae. Jejich svěcení tak bylo exkomunikací postiženo, což bylo všeobecně známo; tedy jim, místním úřadům, místní církvi a těm, kdo situaci sledují zblízka.

 

„Podzemní a pozemní“ čínská katolická církev

Abychom pochopili souvislosti, budeme muset zabrousit do historie a oprášit si reálie ohledně čínských katolíků. Ti jsou rozděleni mezi „podzemní církev“, která přísahá věrnost Vatikánu, a Čínskou katolickou vlasteneckou asociaci (Zhongguo tianzhujiao aiguo hui 中国天主教爱国会, CCPA), která je regulována státem.

 

Po skončení druhé světové války, v roce 1946, se k římsko-katolické církvi hlásilo 3 270 000 věřících. Do té doby byla Čína Vatikánem pokládána za tzv. misijní území a podle toho také spravována. V roce 1946 byla rozdělena podle obvyklého systému na 20 církevních provincií a 143 diecézí.

 

Po vzniku ČLR se však začal připravovat vznik čínské katolické organizace, nezávislé na univerzální církvi s centrem ve Vatikánu. Tento rozkol vyvrcholil v roce 1957, kdy byla založena Čínská vlastenecká katolická asociace, která spravuje všechny záležitosti nezávisle na zahraničním subjektu – Vatikánu. Mnoho věřících v Číně však tuto organizaci neuznává právě kvůli její nezávislosti na Svatém stolci, a dávají přednost „členství“ v tzv. „podzemní církvi“ (dixia jiaohui 地下教会), která byla a stále je věrná papežskému úřadu. Odhaduje se, že „podzemní církev“ dosahuje v porovnání s „pozemní církví“ (dishang jiaohui 地上教会, CCPA) také významného počtu členů. Aktuální počty katolických věřících v Číně jsou však i proto dost nepřehledné, katolickou obec lze dnes odhadovat na deset až dvacet milionů věřících.

 

Tehdejší ředitel Tiskové kanceláře Svatého stolce Gregory „Greg“ Burke, uklidňoval ty, kteří zmiňovanou dohodu neshledali jako nejšťastnější řešení: „To není konec procesu. To je začátek. Jedná se o dialog, trpělivé naslouchání na obou stranách. Cíl dohody není politický, ale pastorační…“

 

Experiment v diecézi Mindong

Diecéze Mindong (Mindong jiaoqu 闽东教区) v provincii Fujian (福建) měla být pilotním projektem, který měl ukázat světu plody této dohody. Pozorovatelé se však shodují, že tato diecéze spíše poukázala na nedořešený problém.

 

Prezident Xi Jinping totiž prohlásil, že nezávislá církev – Čínská vlastenecká katolická asociace, podléhající Komunistické straně Číny, je podmínkou pro to, aby čínští katolíci mohli praktikovat svou víru. Pro podzemní katolíky – kteří naopak uznávají svrchovanost Vatikánu a Svatého stolce, je ale nezávislá církev nepřijatelná.

 

Aplikace mezinárodních dohod do vnitročínských předpisů relativně autonomních správních celků, a ještě v několika hierarchických úrovních, je složitá a prováděcí normy tak obvykle bývají v různých částech Číny trochu odlišné. V našem případě utajovaného obsahu smlouvy to musí být o to složitější. Fujianské úřady v diecézi Mindong tak, zřejmě na základě svého výkladu směrnic, měsíce vyvíjely tlak a údajně i vyhrožovaly kněžím, aby je přinutily podepsat nezávislost na papeži výměnou za vládní uznání, bez něhož je jejich služba zakázána. Kritici pak začali upozorňovat na skutečnost, že přestože není znám obsah dohody mezi Vatikánem a Pekingem, známe asi již jeho „ovoce“.

 

V době podepsání dohody měla diecéze Mindong více než 90 tisíc registrovaných katolíků. Z toho nejméně 80 tisíc patřilo neoficiální církvi, ve které sloužilo 57 kněží, 200 řeholnic, 300 zasvěcených panen a stovky laických katechetů. Kněží oficiální komunity naopak bylo pouze 12.

Legitimní biskup Vincent Guo Xijin musel ustoupit schizmatickému a sám se stal pomocným. Stát ho ale ani v této funkci tehdy neuznal, protože odmítal podepsat nezávislost katolické církve na papeži. Na jeho místo byl ustanoven ještě do nedávné doby exkomunikovaný biskup Vincenzo Zhan Siluo, kandidát Pekingu.

 

Situace v diecézi pak byla údajně plná zmatku a utrpení: několik desítek podzemních kněží, kteří se poddali tlaku nebo lásce ke službě, souhlasilo s podpisem k přestupu k nezávislé církviČínské vlastenecké katolické asociaci, podléhající vnitrostátní struktuře Číny. Následně však byli kritizováni věřícími, kteří zachovávají věrnost a svrchovanost Svatému stolci.

 

Někteří odborníci pak varovně zdvihají prst, že takovéto kroky, podnikané Svatým stolcem, mohou vést ke schizmatu. Zprávy o zbořených kostelech, biskupech vyhnaných na ulici, kněžích a věřících nucených vstoupit do vlastenecké asociace řízené směrnicemi Státního úřadu pro náboženské věci (Guojia zongjiao shiwu ju 国家宗教事务局, NRAA), vedeného komunistickou stranou, ze své podstaty ateistickou a materialistickou, ukazují na nízkou toleranci státem neuznané katolické církve.

 

To by mělo vést i druhou stranu k zamyšlení, zda je prospěšná dohoda, nezajišťující minimální požadavky náboženské svobody. Není divu, že od začátků červencových jednání až do nynějška, krátce před vypršením účinnosti původní prozatímní dohody, si mnozí kladou otázku, zda je vhodné tuto smlouvu vůbec prodlužovat nebo raději postupovat zcela jinak.

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog