Před sto lety zemřel Jaroslav Hašek, mýty opředený autor Švejka

Haškův skon zachytil skicou „mrtvý Hašek“ malíř Jaroslav Panuška, věrný přítel, který Haška do Lipnice v létě 1921 odvezl a který mu lidsky i finančně pomáhal. Hašek zemřel na selhání srdce v pouhých 39 letech. Vedle vrozené neduživosti a sebevražedného životního stylu byly příčinou předčasné smrti i prožité válečné útrapy. V Rusku prodělal tyfus, jehož častým následkem bývá právě zánět srdečního svalu.

 

Záhady a mýty

Za necelých čtyřicet let života toho nadaný publicista a vypravěč stihl opravdu hodně. Typicky haškovské je, že dodnes nevíme, co vykonal opravdu a co jen na papíře. Přátelství se Lvem Trockým, vytvoření burjatského písma, studium čínštiny a japonštiny nebo mongolské tažení, vnášející zmatek do japonské a čínské zahraniční politiky, to jsou všechno Haškovy kousky, na kterých nejspíše zrnko pravdy bude. Avšak zcela v duchu asijských příběhů ze stepí pod nekonečným modrým nebem se tu realita prolíná s fantazií v neznámém poměru. A přesně tak to asi Hašek chtěl.

 

Vedle záhad haškologie, desítky let odkrývaných historikem Radko Pytlíkem, v Německu žijícím Pavlem Ganem nebo také Jindřichem Chaloupeckým, byl Hašek inspirací Bertoldu Brechtovi či Josephu Hellerovi a v zahraničí je velmi ceněn.

 

Doma je to bohužel už horší. Nešťastná česká móda vymezovat se proti vlastním kulturním velikánům zasáhla i Haška. Leckdo se nadřazeně staví k Haškově „oslavě hlouposti a švejkování“, přestože zná Haška jen velmi povrchně ze zkreslující Steklého filmové adaptace Švejka. Ještě škodlivějším mýtem je odsuzování Haška jako komunisty nebo dokonce komunistického politruka, zodpovědného za popravy.

 

Chudý původ a slabé sociální zázemí (otec mu zemřel ve třinácti letech) mu vedle komunikačních schopností a laskavého humanismu daly celkem přirozeně i levicové smýšlení. Do Haškem založené Strany mírného pokroku v mezích zákona (1911) vstoupil i předseda sociální demokracie a pozdější zakladatel KSČ Bohumír Šmeral a jeho bratr Theodor, který přeložil Marxův Kapitál. Hašek tak poznal dělnické hnutí a marxismus z první ruky.

 

Skutečně vlastní mu ale celý život bylo umění a mystifikace, přátelil se s řadou novinářů a umělců, včetně Egona Erwina Kische a Maxe Broda, účastnil se různých divadelních projektů, a Haškovy „politické přednášky“ před válkou bavily hlavně vzdělanou mládež, ještě netušící, co ji už za pár let čeká.

 

Haškova předválečná tvorba byla satirou měšťáctví a provinčního politikaření, ke které patřilo i jeho anarchistické zlehčování c. k. režimu. Po zajetí v září 1915 u ukrajinského Dubna se následně v zajateckém táboře nechal v roce 1916 naverbovat do československých legií a začal publikoval v legionářském časopise Čechoslovan, kde protirakouskou satiru citelněji přiostřil. Sdílel panslovanské nadšení, naději v Rusko a v aktivity Tomáše Garrigue Masaryka. Jako písař a dopisovatel Čechoslovanu se proměnil z někdejšího bohéma na zodpovědného autora. Protichůdné postoje mu však zůstaly. Články v Čechoslovanu nesly témata „vládnoucí třídy“ a „dělnického hnutí“, ale současně psal i protibolševicky.

 

Změna životní role

Zvrat v Haškově životě přineslo, když na postoje Ruska vůči Dohodě, na ruskou revoluci a separátní mír s Německem reagoval Masaryk podřízením československé legie Francii a plánem přesunout legionáře přes Vladivostok po moři do bojů na západní frontu. Hašek s tím nesouhlasil a opustil legie. Odbočce Československé národní rady napsal v dopise: „Oznamuji tímto, že nesouhlasím s politikou Odbočky Československé Národní Rady a s odjezdem našeho vojska do Francie. Proto prohlašuji, že vystupuji z českého vojska do té doby, pokud nezavládne v něm a v celém vedení Národní Rady jiný směr.“

 

V březnu 1918 odešel do Moskvy a vstoupil tam do komunistické strany. Po návratu do Povolží přesvědčoval legionáře, aby odešli s ním. Vojenský tribunál čs legií jej v létě 1918 šmahem odsoudil k smrti. Hašek se po letním skrývání přidal k rudým a vstoupil do revoluční mašinérie, kde právě bolševici získávali navrch nad dalšími socialistickými stranami a válčili s „bílými“.

 

Z tygra je však těžké slézt, a tak byl Hašek nucen prokráčet rozvráceným Ruskem až na Sibiř do Irkutska a možná i do Mongolska. On sám to později přiléhavě nazval svým „výletem do historie“.

 

Záběr Haška byl v Rusku a Asii velmi široký. Roli legionářského vlastence vystřídal revolucionář internacionalista. Z Povolží postupoval dál na východ, z baškirského Simbirska do tatarské Bugulmy, kde se stal důstojníkem vedení města. V Ufě vedl tiskárnu a získal pozici sekretáře tzv. Zahraniční komunistické strany, vydával noviny v zauralském Čeljabinsku i sibiřském Krasnojarsku a poslední stanicí mu byl sibiřský Irkutsk. Jeho politické funkce se však týkaly hlavně zpracování textů, tiskovin a komunikace s neruskými národy. Často diskutovaná Haškova účast na popravách se nikdy nepotvrdila a měla by být brána jen jako pomluva, ke které se Hašek stavěl pro něj typicky – nepopíral, naopak tyto báchorky ještě zveličoval do absurdních rozměrů.

 

Nakolik mohl být nihilistický Hašek opravdu příznivcem bolševiků, to není jasné. Literární vědec a haškolog Pavel Gan jej za bolševika rozhodně nepovažuje. Uznávaný literární kritik Jindřich Chaloupecký píše o Haškově střídání životních rolí a hodnot, které mu však nepomáhají, protože na život nestačí. Píše, že „Haškův svět zůstával světem fikce. Jeho humor se pohybuje ve světě hry – ve světě neskutečném, pomíjivém, zdánlivém. Ale fiktivní se ukazuje i ten vážný svět okolo něho. Je to také jen divadlo, a za jeho rolemi a kulisami skutečnost chybí. Všechen svět je proměněn v zdání bez podstaty. … Hašek je tragickým bardem evropského nihilismu 20. století.“

 

Označovat jej za komunistu je nepochopením Haška i poválečných let 1918–1920. Co známe jako komunismus, přichází až po roce 1921. Kdo četl alespoň několik Haškových textů, musí pochopit, že komunistou nikdy nebyl. Službu v tatarské Bugulmě, kde byl v říjnu 1919 důstojníkem, zpracoval do slavné povídky „Velitelem města Bugulmy“. Vystihl v ní revoluční absurditu, její hrůzu zprostředkoval vraždící revoluční tribun Agapov, zahořklý bývalý písař, náhle obdařený mocí, který se mstí celému světu za někdejší křivdy: „…z celého pohledu bylo vidět, že vše to, co předcházelo pádu carismu, učinilo z něho krutého člověka, neúprosného, tvrdého a hrozného, který dávno vyúčtoval s těmi, kteří mu platili těch bídných 15 rublů, a který zápasí s těmi stíny minulosti všude, kam přijde, a který přenáší svá podezření na okolí a stále myslí na nějaké neznámé zrádce…“

 

Nekrolog zaživa

Dvouletý Haškův výlet do historie ruské revoluce skončil v říjnu 1920, kdy se Hašek s jeho druhou ženou Šurou vypravil z Irkutska přes Moskvu a Estonsko do karanténního tábora v Pardubicích (12. prosince) a konečně do Prahy, které dosáhl 19. prosince 1920.

 

Spíše než s pomocí dělnickému hnutí, zadaného mu Kominternou, souvisel Haškův návrat z asijské anabáze s narůstajícími hrozbami a s celkově se měnící atmosférou rudého Ruska. Hašek ve své povídce nakonec příslovím nejspíše postihl i tehdejší duševní hnutí jeho samotného: „jak vlka nekrmíš, hned k lesu hledí“.

 

Po návratu do Prahy byl Hašek velkou částí české veřejnosti dost nenávistně osočován a antikomunisty, avšak i komunisty brán jako zrádce. Vyšly o něm nepřátelské články, na které nereagoval. Povídkou se však vrátil k nelichotivému nekrologu, který o něm napsal jeho „přítel Kolman“ už 19. ledna 1920: „Zrádce. Hašek byl šašek, který svému umění obětoval život…“.

 

V povídce Hašek vysvětluje autorovi nekrologu jeho omyl tak, že jej právě o půlnoci dovleče na Strašnický hřbitov k hrobu muže, který byl namísto Haška opravdu „probodnut v divoké hádce s opilými námořníky v jedné z oděských krčem“.

 

A tak by pošetilce, kteří Haška dodnes odsuzují jako komunistu nebo autora „přiblblého švejkování“, snad pomohlo po haškovsku dovléci v pravé poledne do čítárny Městské knihovny a posadit je tam k některému z Haškových textů. Třeba k tomu nejslavnějšímu, aby si od něj konečně něco přečetli…

Vít Vojta, sinolog a etnolog

 

Zdroj úvodní foto: Repro: Ivo Havlík