Pekingská olympiáda v zemi změněné téměř k nepoznání
Ač se to zdá nemožné, pandemie koronaviru ještě urychlila už tak vysokou dynamiku změn v Číně. Do lunárního roku Tygra tak s počátkem února vstoupila zase trochu jiná země. U nás na „Západě“ se řadě změn preventivně bráníme. Přes obavy ze ztráty dalšího kusu svobody přitom vůbec nevidíme na konec procesů a možná jdeme i proti svému vlastnímu zájmu. Východ Asie je jiný. I sporný veřejný zájem je tam prioritou a povinností. A co je veřejný zájem, to určí stát. Lidem stačí, že se jejich životy „zlepšují“, což stát dokazuje jim srozumitelnou veřejnou komunikací. Jaké tedy jsou ony čínské proměny?
Čínu, mou práci i radost, hojně navštěvuji přes 30 let. Studuji ji na vrcholných jednáních státníků, ve fabrikách, v podnikání, ale hlavně v běžném životě mých blízkých a známých. Pandemie mé návštěvy na půldruhého roku přerušila, ale tím citelněji jsem proměny Číny vnímal na právě skončené cestě. Níže proto nabízím vlastní pohled z první ruky, který lze v případě zájmu poměřit s mediálními výstupy lidí, co dnešní Čínu sice neviděli, ale zato jsou jejími odhodlanými soudci. Jaká tedy je současná Čína?
Pouliční kuchyně jsou pryč
Bezprostředním, hned postřehnutelným rozdílem, je menší počet lidí na ulicích. Na naše poměry je to pořád dost, ale tady bolestně vnímají úbytek. Lidé jsou víc doma, k neštěstí obchodů, služeb a turistického ruchu. Celostátní televizi ovládl pořad s příznačným názvem „Vrať se na jídlo domů“, jdoucí proti trendu posledního čtvrtstoletí, kdy se jedlo venku, protože je to pohodlné a vlastně i ekonomické.
Ve velkých městech úplně zmizeli pouliční prodavači jídla. Zredukovala je už epidemie SARS v roce 2003, kdy si i restaurace musely pořídit sterilizační boxy. S jejich postupným vytlačováním ale města ztrácí tu fantastickou atmosféru osvícených večerních trhů, obdivovanou už před stoletím našimi legionáři.
Všemocný telefon
I barevné bankovky s předsedou Maem se přestávají užívat. Někde už hotovost neberou vůbec, klasické peníze vytlačují aplikace Alipay a WeChatpay. „Stojuanovku jsem nedržel v ruce rok,“ řekl mi při placení překvapený řidič šanghajské Tesly, který si po práci ve Starbucksu přivydělává v místním „Ubru“ na platformě Gaode.
Ani volné taxi už nezastaví na mávnutí z ulice. Je nejspíš už zadané a míří jinam. Auto si tak objednáte zase jen online. Dříve dominantní platforma Didi si řidičům říkala o 30 % jízdného, o veškerá osobní data a pomalu i o otisky prstů. Teď však ztrácí ve prospěch nových konkurentů, jako třeba zmíněné Gaode, kterým stačí 20 % a méně údajů. Do sdílení aut samozřejmě mluví stát, v největších městech vás tak smí vozit jen nová auta do tří let stáří.
Spanilá jízda čínských elektromobilů
Vozový park se během pár let změnil k nepoznání. Drtivému nástupu čínských značek, inspirovaných příběhem Tesly a podpořených dostupností špičkových technologií, už odolává jen pár gigantů z Japonska, Německa a USA. Dříve dominantní Volkswagen řeší strategii a kanibalismus vlastních značek. Elektrická auta tu vyrábí kdekdo, vedle bateriového lídra BYD třeba výrobce telefonů Xiaomi, telekomunikační gigant Huawei, ale zejména luxusní šanghajský NIO, o kterém určitě ještě uslyšíme a to nejen v souvislosti s autonomními vozidly.
Ve městě „první kategorie“ Šen-čenu, v sídle bateriového inovátora BYD, smí už roky jezdit jen elektrické taxi. Námezdný řidič z „chudší“ provincie Ťiang-si mi cestou na letiště nadšeně vypočítával, kolik ušetří oproti benzínu nebo plynu. Kilometr vyjde v přepočtu na korunu, s dojezdem necelých 400 km po nabití baterie. Místní taxikáři v bohatých velkoměstech už sami nejezdí, ale nakupují auta, zaměstnávají přespolní a řídí firmy.
Monitorování mraveniště
Kamerové systémy, monitorování dopravy a automatické pokuty se strháváním bodů završily „převýchovu“ řidičů. Někdejší přejíždění plné čáry, couvání po dálnici nebo rychlostní přestupky si už celkem nikdo nedovolí, a to ani v polích za vesnicí. Z chodníků se tak dost vytratil obraz hašteřících dvojic, obklopených čumily, jak halasně řeší dopravní střet. Ranní zprávy denně předvádějí čerstvé nehody a varují zejména před sledováním telefonu při řízení.
Nástup kamer vyhnal ze stanic veřejné dopravy i kapsářské gangy, které si tam ještě před pár lety štafetou předávaly lup. Lidem už také celkem není co ukrást, nosí jen telefon a pár osobních drobností. Tisíce kamer tak do temných zákoutí dopravních uzlů vnesly „nudu“ a udělaly málem ohrožený druh i z obyčejných domovních zlodějů. Většině dotazovaných kamery moc nevadí, vždyť sami nic špatného nedělají a v případě nehody či incidentu jim prý dohled či záznam může pomoci.
Během pandemie se na mobilních aplikacích Wechat a Alipay začaly povinně užívat zdravotní a pohybové kódy. Prohloubily tak kontrolu pohybu jednotlivce. Je nutné se jimi prokazovat před vstupem do všech veřejných prostor, zejména nádraží, letišť, obchodních domů či knihoven, kde musí být nasazena i rouška. Menší soukromé podniky na kódech ani rouškách netrvají.
Často bývá nutné si rezervovat i návštěvu sportoviště či muzea, pokud je počet návštěvníků omezen. Jinak už tam nepochodíte.
Méně cizinců
Ubylo cizinců, protože získání pracovních nebo obchodních víz je náročné a třítýdenní karanténa po příjezdu je dlouhá a dost stresující. V izolaci karanténního hotýlku se toho moc dělat nedá, pokud tedy neholdujete meditacím či chůzi kolem zdí pokoje za zvukového záznamu buddhistické mše.
Růst nákladů
Zvedla se cena spotřebního koše a souběžně i pracovní síly. Výrobcům to ke zdražení vstupů přineslo i nedostatek dělníků, nezaměstnanost je podobná té naší, tedy asi jen 3 až 5 %. Potřeby infrastrukturních projektů a rychle rostoucích firem totiž dříve zajišťovaly desetimiliony migrujících dělníků z venkova, tzv. min-kung. Přesun obyvatel z venkova do měst, pokles porodnosti a stárnutí populace však snížily jejich počet, nárůst jejich platů zase začal překračovat možnosti zaměstnavatelů.
Z novoročního „Jarního svátku“, kdy si výrobci k oficiálnímu týdenními volnu přidají ještě dva týdny, se tak každoročně zpět vrací stále méně migrujících dělníků. Bez navýšení odměn odmítají nadále pracovat přesčas či o víkendech, což je nakonec i proti pracovnímu právu.
Nedostatek pracovních sil a modernizace
Nedostatek levné námezdné síly, spolutvůrce čínského ekonomického zázraku, tak nejspíše povede k další dramatické společenské změně, totiž k příchodu imigrantů z chudších asijských zemí – Vietnamu, Indonésie, Filipín a podobně. Přestože to čínská vláda zatím oddaluje a pracovní povolení podmiňuje vysokoškolským vzděláním a praxí v oboru, nová realita je už na spadnutí.
Zatím se zdá, že leccos vyřeší automatizace, i venkovské závody už nasadily CNC stroje a robotické ruce, movitější se chlubí stanovišti autonomních robotů, jejichž cena pak přirozeně rozsahem výroby klesá. Vedle efektivity řeší technologické inovace i zpřísněné ekologické požadavky, jako třeba vakuové PVD chromování dílů, které je skokem vpřed.
Novou realitou je však i drtivá síla blockchainů a bigtechů, které čínští regulátoři brzdí v jejich monopolizujícím tlaku a trestají za podnikání mimo meze jejich oprávnění. Právě oni a nekonečný příval velkých dat dál proměňují Čínu, jejíž vláda začíná namísto podnikatelských gigantů, jejich dřívějších partnerů, upřednostňovat inovativní mini a mikro firmy.
Jistota duální cirkulace a vzájemná nedůvěra
Letitá obchodní válka s USA obrátila Čínu hodně do sebe. Do prezidenta Obamy tu byla, přes všechny vzájemné třenice, silná víra ve Spojené státy, v zemi, která si v minulém století uměla poradit se vším. Ale s nástupem Trumpa, obchodní války a „nepřátelského hejtování Číny“, které pokračuje i za Bidenovy administrativy, roste v Číně nedůvěra vůči USA a Západu vůbec.
Koncept duální cirkulace vystihuje čínský postoj: dál být aktivní v mezinárodní ekonomické spolupráci, ale současně se jistit „domácí cirkulací“. S tím souvisí i rychlá asijská ekonomická integrace, kde stojí za zmínku především Dohoda RCEP, která odstartovala vznik největší zóny volného obchodu na světě k 1. lednu 2022.
V tomto kontextu se oboustranná výchova k „nedůvěře k těm druhým“ a budování „antagonistických táborů“ jeví zvlášť nebezpečně a krátkozrace.
Mezi intelektuály
V pekingské umělecké čtvrti na mě působil jako zjevení úspěšný umělecký kritik, ani ne šedesátník. Umně, ale přitom s jistou naivitou přednesl úvahu o přednostech Západu a o všemocné svobodě slova, která může spasit i Čínu. Jako by mě vrátil do minulosti, neboť přesně tohle jsme si mysleli v 80. letech i u nás. Ovšem třicet let po „revoluci svobody slova“ mám často dojem, že svazáci pouze převlékli kabáty, kádrování se vrátilo do akademického i mediálního prostředí a kdekdo si může beztrestně urážet ostatní. Ideály zkrátka zase nahradila neúprosná realita.
Nadějněji působí generace čtyřicátníků, široce a „celogeneračně“ se hlásící ke zdravému životnímu stylu. Pravidelně cvičí, učí se být pozitivní a konzumují nejen to, co jim chutná, ale i co je „zdravé a udržitelné“.
Olympijská příležitost
Hned po čínském Novém roce, 4. února 2022, začínají v Pekingu Zimní olympijské hry, které mohou čínské střední třídě odhalit zatím neznámé kouzlo zimních sportů. V zemi s nulovou tolerancí ke Covidu to budou, po letním japonském experimentu, velmi zvláštní hry. Ale nezbývá než doufat, že po jejich skončení už bude pandemie jen ustupovat a alespoň v tomto ohledu budou věci jako dřív.
Co bych si však přál do nového roku Tygra, je více praktických kroků k usnadnění vstupu evropských hráčů do čínského a asijského prostoru. Bohužel, bez dojednání reciprocity v rámci investiční dohody mezi EU a Čínou hraje čas tvrdě proti nám. Evropské lamentování a především nechuť (či neschopnost?) vytrvale prosazovat svébytnou evropskou obchodní politiku nás postupně přesouvá na druhou geopolitickou kolej. A až se výhybka uzavře, nebude nadlouho cesta vpřed, ani vzad.
Vít Vojta, sinolog
Článek byl publikován jako komentář v deníku Mladá fronta DNES 29.1.2022