Padajícím letadlem do bájného údolí Šangri-La

Padajícím letadlem do bájného údolí Šangri-La
3 / 8 / 2021 Pavel Zvolánek

Zatímco američtí vojáci, bojující v šedesátých letech minulého století ve Vietnamu, nalézali únik z válečného pekla v barech a nočních klubech sousedního Thajska,  jejich předchůdci, umístění za druhé světové války na Nové Guineji, hledali rozptýlení ve vyhlídkových letech nad neprozkoumaným vnitrozemím osídleným neznámými etniky.

Dne 13. května 1945 odstartoval z letiště Sentani na severním pobřeží ostrova letoun pilotovaný plukovníkem Prossenem a zamířil k údolí Šangri-La. Na palubě se nacházela pětičlenná posádka a devatenáct cestujících, včetně devíti žen. Na svoji základnu se tento letoun již nikdy nevrátil. Téměř nemožná mise na vyproštění malé skupinky, která přežila havárii v nepřístupném vnitrozemí, obklopená domorodci, považovanými za kanibaly, se proměnila v jednu z nejpozoruhodnějších záchranných operací vůbec.

 

Neprobádaná Nová Guinea

Nová Guinea zůstávala na konci druhé světové války převážně neprobádaným územím a v některých částech je tomu tak i dodnes. Podle japonských plánů se ostrov měl stát nástupištěm k invazi do Austrálie, v dubnu 1944 se však americkým jednotkám podařilo obsadit severní pobřeží a z Hollandie (dnešní Jayapura) učinit významnou základnu, odkud chtěl generál MacArthur podniknout útok na Filipíny. V novoguinejské džungli se však nadále skrývaly tisíce Japonců, a tak stany ženského tábora obepínal ostnatý drát a důstojnice usínaly s pistolemi pod polštářem, s rozkazem v případě přepadu zastřelit své spolubojovnice a nakonec i sebe. Bezpečnostní opatření pro ženský sbor pamatovala i na detaily, jako zákaz nosit bílé spodní prádlo, které by mohlo při sušení v džungli přitáhnout pozornost nepřítele. Bezprostřední nebezpečí však v Hollandii nehrozilo, a tak ženy považovaly eskortu, která je doprovázela, za ochranu spíše před tisícovkami osamělých spolubojovníků. Až do 13. května 1945 tamní americký sbor ztratil pouze jednu ženu, která utonula při koupání v moři.

 

Desátnice Margaret Hastingsová patřila k první generaci, mimo zdravotní sestry, která byla za druhé světové války poslána na bojiště po celém světě. Do armády Hastingsová vstoupila v lednu 1944 a na konci roku byla převelena na Novou Guineu. Ve svých třiceti letech zůstávala stále svobodná a oproti svým, zpravidla již provdaným vrstevnicím tak měla přibližně devítileté zpoždění. Považovala se za ženu, která si sice občas dá skleničku, ale nikoliv příliš a stejně tak se jí líbí muži, ale také ne příliš.

 

Na zájem opačného pohlaví si však štíhlá desátnice s dlouhými hnědými vlasy a modrýma očima nemohla stěžovat. V armádě Hastingsová převzala nebojovou sekretářskou roli, kterou znala již z civilu, ale ani v kanceláři neunikla podmínkám, které ze zdravotního hlediska vystavovaly ženy v uniformě skutečné zkoušce. Dívky sice žertovaly, že je poslaly na ostrov zhubnout, ale džungle plná hniloby představovala možná vůbec nejhorší místo, kde se během války mohly ocitnout.

 

Lékem na stres a vyčerpání měly být pravidelně ordinované dny volna a aktivity, jejichž náplň se neustále hledala. Jednou z nich se staly vyhlídkové lety. Podobné, jako pro své podřízené připravil plukovník Prossen na neděli 13. května 1945. Namísto obvyklého obdivování pobřeží měli tentokrát zamířit do legendami opředeného údolí Šangri-La.

 

Legendární Šangri-La

Podle šeptandy toto místo objevil pilot, který pospíchal do Austrálie na schůzku se svou dívkou, a tak namísto předepsaného bezpečného kopírování pobřeží zamířil zkratkou přes nezmapované vnitrozemí. Ve skutečnosti se major Grimes nacházel na plánované misi s cílem nalézt vhodnou lokalitu pro stavbu nové přistávací dráhy. Se svým objevem se Grimes pochlubil plukovníku Rayi Elsmorovi, kterému také ukázal bezpečnou cestu vedoucí mezi kopci sevřeným kaňonem, na jehož konci se otevřelo údolí s vlnící se řekou. „Bylo to jedno z nejpůsobivějších panoramat, jaké jsem kdy viděl,“ napsal později Elsmore.

 

Místo však jejich záměrům pro stavbu letiště nevyhovovalo, do údolí vedl obtížný přístup a nebylo jisté, jak by se vůči návštěvníkům zvenčí zachovali domorodci. I z kokpitu letadla bylo možné zaznamenat pobíhající nahé muže a a ženy oděné pouze v sukýnkách. Zdálo se, že jejich čas se zastavil v době kamenné.

 

Elsmore netušil, že skryté údolí objevil již v roce 1938 Richard Archbold. Teprve několik měsíců po válce se srovnáním fotografií potvrdilo, že Archboldovo údolí Baliem, pojmenované podle stejnojmenné řeky, a Elsmorovo Šangri-La, opatřené názvem z románu Jamese Hiltona Ztracený obzor, jsou totožnou lokalitou. Pro válečné armádní mapy však údolí neexistovalo a vnitrozemí ostrova nezaznamenávalo víc než horskou oblast s hřebeny porostlými džunglí.

 

Pro piloty představoval let v podobném terénu noční můru. Baliemské údolí leží v nadmořské výšce 1600 metrů a obklopují ho hory, přesahující tři kilometry. V proměnlivém počasí zde horské štíty halí mraky připomínající velkou bílou zeď, ze které se kdykoliv může vynořit skalnatá stěna. Lety nad tímto koutem světa nejsou jednoduchým úkolem ani dnes. V roce 2011 právě v této oblasti zahynul mladý slovenský pilot se svým kolegou, kteří převáželi náklady rýže do okolních vesnic. Jejich letoun byl bez jejich vědomí při nakládce přetížen o téměř tři sta kilogramů a piloti se s ním nedokázali vyšplhat přes horské masívy.

Zpráva o Elsmorově údolí se šířila Hollandií a naplno pracující fantazie jí přidávala na síle popisující Šangri-La jako domov neznámé rasy, dvoumetrových supermanů, lovců lebek a kanibalů, kteří přinášejí oběti na kamenných oltářích. Podobné pověsti nikdo nemohl konfrontovat s realitou, terén v údolí nevyhovoval jako přistávací plocha pro letadla a vydat se do místa pěšky znamenalo projít více než dvě stě kilometrů džunglí, osídlenou neznámými domorodci a ukrývajícími se Japonci.

 

Plukovník Elsmore si užíval roli autority experta na údolí a převzal všechnu průkopnickou slávu, zatímco Grimes byl odsunut do podřadnější úlohy spoluobjevitele. Pohled na exotickou divočinu měla dalším vojákům zprostředkovat Elsmorova Shangri-La Society. Každý z účastníků vyhlídkového letu obdržel certifikát s plukovníkovým podpisem, datem letu a zeměpisnými souřadnicemi, aby se mohl do magického místa vrátit. Podobný diplom čekal i na pasažéry, které 13. května shromáždil na letišti Sentani plukovník Peter Prossen.

 

Pro oficiální účely byl jejich let zanesen jako navigační trénink, ale ve skutečnosti se mělo jednat o zábavu a rozptýlení a utužování vzájemných vztahů. Let měl trvat tři hodiny a desátnice Hastingsová si byla jistá, že stihne i plánované rande. Poobědvala kuře s vanilkovou zmrzlinou a vydala se na letiště.

 

Letadlo se smolným názvem

Všichni cestující si měli proslulé údolí prohlédnout z paluby letadla Douglas DC-3. Jednalo se o nepříliš rychlý, ale spolehlivý a dostatečně stabilní stroj opatřený válečnou kamufláží, aby nepřátelským letounům při pohledu shora splýval s horskou džunglí. V rádiovém kontaktu byl letoun identifikovaný číslicemi 952, v leteckém slangu pak přezdívkou Gremlin Special.

 

Jednalo se o poněkud s osudem si zahrávající označení, neboť gremlinové, zpopularizovaní v prvotině pozdějšího světoznámého spisovatele Roalda Dahla, byli bájné bytosti, kterým piloti připisovali podíl na poškozování svých strojů. Desátnice Hastingsová se usadila co nejblíže kokpitu, ale záhy zjistila, že výhled nesplňuje její očekávání, a tak zabrala úplně poslední místo na levé straně poblíž dveří, naproti ní seděla její kamarádka Laura Besleyová. Nikdo v tu chvíli netušil, že rozesazení na palubě rozhodne o jejich osudu.

 

Zatímco Hastingsové se podařilo z havarovaného letounu uniknout, Besleyová sice přežila, ale svým zraněním brzy podlehla. Podobně si osud zahrál i s nadporučíkem Johnem McCollomem, který se již nestihnul posadit vedle svého bratra Roberta. Zatímco John přežil, jeho dvojče v letadle uhořelo. Dalším zachránilo život to, že svůj vstup do klubu Šangri-La kvůli pracovnímu vytížení na poslední chvíli odložili.

 

Jeden z členů posádky za sebe poslal jako náhradu svého nejlepšího kamaráda, protože se nesnášel s Prossenem a plukovník byl posledním, s kým by toužil utužovat vzájemné vztahy. Prossen se usadil v kokpitu společně s majorem Georgem Nicholsonem. Pro oba piloty šlo o první cestu do Šangri-La a veškeré jejich informace o vstupu do zrádného údolí pocházely od kolegů.

 

Havárie v nezmapované oblasti

Ve 14:15 Gremlin Special za krásného jasného počasí odstartoval z letiště Sentani, před sebou měl pětačtyřicet minut letu, než se objeví údolí a jeho exotičtí obyvatelé. Plukovník Prossen si odemknul pásy, předal řízení svému méně zkušenému kopilotovi a zamířil do kabiny ke svému týmu. V nejobtížnější části letu tak nebyl Prossen na svém místě a do nezmapované oblasti s rychle se měnícím počasím vedl letoun Nicholson.

 

Gremlin Special klesal ke svému cíli, mraky však zakrývaly pilotovi výhled a Nicholson se musel spoléhat pouze na přístroje a svůj instinkt. V nízké výšce však pilot ztratil orientaci. Okolní terén nedával šanci k obrátce, a tak zbývala jediná možnost – pokusit se blížící se hory přeletět. Nicholson se snažil nabrat výšku, ale zároveň zápasil s downdraftem (padavý vítr). Krátce po třetí hodině se Gremlin Special propadl mezi stromy a narazil do džunglí porostlé skály. Obě křídla se odtrhla, ocas odpadnul a trosky se ocitly v plamenech.

 

Nicholson se ještě na poslední chvíli pokusil letadlo zvednout přes horský hřeben a Gremlin tak nenarazil do kopce přímo a neproměnil se okamžitě ve velkou ohnivou kouli. To dávalo malou šanci alespoň těm, kteří nezahynuli hned při dopadu. Johnu McCollomovi se podařilo vylézt zadní částí trupu, stejnou cestou se z trosek dostala i seržantka Hastingsová. McCollom ještě dokázal z vraku vyprostit dvě další ženy – Lauru Besleyovou a těžce popálenou Elenor Hannaovou. Obě však svým zraněním do druhého dne podlehly.

 

Jako poslední se na scéně objevila postava seržanta Kennetha Deckera s hlubokými krvavými šrámy na hlavě, jehož vrávoravá chůze připomínala chodící zombie. „To je pekelný způsob, jak strávit narozeniny,“ opakoval Decker, který právě slavil své čtyřiatřicátiny. Z 13. května si však již nikdy nic nepamatoval, z jeho paměti zmizelo vše, co se odehrálo od chvíle, kdy nastoupil v Sentani až po pád letadla. Plameny šlehající z vraku, provázené výbuchy, nedávaly šanci, že přežil ještě někdo jiný.

 

Nadporučík McCollom, který utrpěl nejmenší zranění a zastával nejvyšší hodnost, se ujal velení a snažil se z hořících trosek zachránit alespoň něco užitečného. Většinu nákladu spolykaly plameny, jenom v ocasní části trupu letadla nalezl několik základních potřeb a signální pistoli. Obvyklá poučka zdržovat se poblíž místa havárie, než dorazí záchranné týmy, v novoguinejské džungli neplatila. V hustém porostu pod korunami stromů se vrak zcela ztrácel a kamufláž ho činila neviditelným pro záchranné týmy, snažící se najít místo, kde se Gremlin zřítil.

 

Podle letového plánu směřoval do Šangri-La, ale ke katastrofě došlo ještě několik kilometrů před vstupem do údolí, pilot nestačil vyslat žádné tísňové volání a po startu ze Sentani se neodehrála žádná komunikace se základnou. Trojici přeživších nezbývalo nic jiného, než se pokusit najít nějakou mýtinu, odkud by mohli dát signál pátrajícím letadlům. To znamenalo prodírat se hustou džunglí se zraněními, která v případě Deckera mohla ohrozit jeho život a v případě Hastingsové vést kvůli popáleným nohám až k jejich amputaci. McCollom vyšplhal na strom a objevil vhodné místo ve vzdálenosti několika kilometrů. Nebylo jisté, zda jim přesun pomůže k záchraně, ale zůstat u vraku se rovnalo jisté smrti.

 

Hřbitov letadel

Během druhé světové války se Nová Guinea proměnila ve hřbitov letadel. V žádném jiném místě na zeměkouli se jich neztratilo víc. Počasí, nezmapovaný terén, hory zakryté mraky i pilotní chyby způsobily větší ztráty než samotné boje. Američané zde přišli o více než šest stovek letounů, další stovky pohřešovali Japonci, Britové, Australané a Nizozemci. Velkou část strojů se nepodařilo nalézt.

 

V listopadu 1942 za podobných okolností jako Gremlin Special havarovalo ve východní části ostrova letadlo Flying Dutchman, převážející třiadvacet vojáků z Port Moresby. Z šestnácti mužů, kteří přežili náraz, se polovina vydala vyhledat pomoc. Dva z vojáků utonuli při překračování řeky, ostatním se po měsíci trvajícím utrpení podařilo dorazit na základnu. Po marném pátrání byla za nalezení zbývajících osmi mužů vypsána odměna. Teprve po dvou měsících domorodci narazili na rozkládající se ostatky, poslední ze skupiny, kaplan, který přežíval díky konzumaci horského mechu, v důsledku těžké podvýživy zemřel v jejich náručí.

 

Papuánci poté jako důkaz donesli na základnu jeho bibli. Stránky z nalezeného deníku popisují marné čekání na pomoc zvenčí a zoufalý nedostatek potravin. Jako zásadní událost je zaznamenán nález jedné tabulky čokolády i poslední třetinka plechovky rajčatového džusu, který došel dvanáct dní po havárii.

 

„Začínáme slábnout, ale stále máme naději,“ nevzdávají se muži o týden později. Poslední dny těžce podvyživení vojáci přežívají již pouze na imaginárním jídle a představách oslav Vánoc. Závěrečný zápis nese datum 1. ledna 1943, dvaapadesát dní po havárii. Skupince přeživších z Gremlinu hrozilo, že jejich příběh dojde podobného konce.

 

Dalším osudům ztroskotanců se budeme věnovat v následujících článcích. 

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii