Otevřená města ve válce: fenomén bez pravidel, na který doplatila i Manila

Po mnoho tisíciletí nebraly války humanitu nikterak v potaz. Vítěz bral poraženému nejen život, ale i majetek, jeho ženy, děti i domácí zvířata. Na zajatce čekala smrt, nebo zotročení. Přesto i v dávných dobách se objevovaly pokusy o zavedení určitých pravidel. První stopy válečného práva pocházejí již z Chammurapiho zákoníku, sepsaného téměř dva tisíce let před naším letopočtem. Ze zvyklostí a praxe vycházelo rytířské právo, pravidla pro zacházení s válečnými zajatci obsahoval i samurajský kodex bušido. Prvním pokusem o zavedení válečného práva se však stal až takzvaný Lieberův kodex, vypracovaný profesorem Francisem Lieberem, který podepsal a vydal prezident Abraham Lincoln pro síly Unie během americké občanské války v roce 1863. V 19.století šlo o nejlepší shrnutí válečných zvyklostí, které sloužilo jako inspirace pro další úmluvy předložené na bruselské konferenci v roce 1874 a dvou pozdějších haagských konferencích.

První z nich se konala na návrh ruského cara Mikuláše II. a byla zahájena 18. května 1899, v den jeho narozenin. Druhá, původně svolaná na návrh amerického prezidenta Theodora Roosevelta v roce 1904, byla kvůli rusko-japonské válce o tři roky odložena. Haagská úmluva zahrnovala zacházení s válečnými zajatci a raněnými a zakazovala používání jedů, zabíjení nepřátelských bojovníků, kteří se vzdali, plenění měst nebo bombardování nebráněných sídel. První pokus o kodifikaci pravidla o otevřených městech byl učiněn již v Bruselu, jeho závěry však nikdy nevstoupily v platnost. V Haagské úmluvě z roku 1907 byl pak termín „otevřené město“ nahrazen výrazem „města, která nejsou bráněna“:

Za otevřené je považováno takové město nebo sídlo, které není bráněno a tedy nesmí být bombardováno nebo na něj být útočeno. Většinou je vyhlášeno vládou, popřípadě nižším orgánem nebo vojenským velením, v případě akutně hrozícího napadení místa, do kterého pak nepřítel bez odporu vstoupí. Smyslem tohoto opatření je snaha o ochranu historických památek a také obyvatel před zbytečnými strastmi války.

Obecně se uznává, že pravidlo otevřeného města se vztahuje pouze na sídla v oblasti kontaktu mezi nepřáteli, která jsou otevřená k obsazení. Během druhé světové války byla za otevřená města prohlášeny například v roce 1940 Paříž a Brusel, nebo na sklonku války Athény či Hamburk. Filmoví fanoušci tento pojem znají z názvu filmu Roberta Rosseliniho Řím, otevřené město, které bylo natáčeno těsně po válce ještě v troskách rozbombardované metropole. Řím byl za otevřené město prohlášen dokonce dvakrát, nejdříve v roce 1943, kdy byl následně obsazen německými jednotkami, a o rok později, kdy do jeho ulic vstoupila vojska spojenecká.

Do otevřeného města Batávie, dnešní Jakarty, napochodovala v roce 1942 japonská vojska po evakuaci nizozemské armády. V konečném důsledku však respektování pravidla o otevřeném městě záleží na postupujícím nepříteli. A tak se této ochrany nedostalo například Bělehradu, který 6. dubna 1941 těžce bombardovala luftwaffe. Podobně tento status nebyl respektován v případě Jeruzaléma v roce 1967 nebo Sarajeva v roce 1993 a neuznala ho ani japonská císařská armáda, když v prosinci 1941 generál Douglas MacArthur prohlásil za otevřené město Manilu. Filipínská metropole tak byla vystavena japonskému náletu, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, čím si prošla v samém závěru války.

Dne 20. října 1944 se Američané vylodili na ostrově Leyte a generál MacArthur tak konečně mohl splnit svůj slib, že se na Filipíny vrátí. Jeho protivník generál Tomojuki Jamašita se rozhodl soustředit svoji obranu na největším filipínském ostrově Luzon, kde hodlal využít příznivého horského terénu s cílem zpomalit americký postup, a tak co nejvíce oddálit útok na samotné Japonsko.

Jamašita, jemuž jsme se věnovali v předchozích článcích zde a zde, si uvědomoval převahu amerického letectva a námořnictva a také palebnou sílu pozemních sil nepřítele. Jeho plán vzdát se bitvy o filipínské hlavní město vycházel ze skutečnosti, že obyvatelstvo milionové metropole bylo jen těžké uživit, většina tamních budov byla postavena z hořlavých materiálů a v rovinatém terénu japonská vojska nemohla dlouho odolávat. Jamašita navrhl náčelníkovi štábu císařského velitelství prohlásit Manilu za otevřené město. K tomu však nikdy nedošlo. Japonci později uvedli, že důvodem byla neschopnost odvézt zásoby z hlavního města před příchodem amerických sil, což by podle slov generálporučíka Akiry Muta „udělalo z Japonska v očích světa lháře“.

V Manile se nacházelo obrovské množství vojenského materiálu, neboť po tři roky zde sídlila hlavní japonská základna. Tyto zásoby nebylo možné vzhledem k nedostatku dopravních prostředků odvézt, a tak se Jamašita rozhodl Manilu takticky evakuovat, učinit z ní v podstatě nechráněné město a pokusit se udržet boje mimo něj. V metropoli však zůstalo velké množství vojáků letectva a námořnictva, kteří nepodléhali Jamašitově velení. Tyto jednotky využily čas do příchodu americké armády 3. února 1945 k budování opevnění, kladení min a příprav na obléhání.

Následná bitva o Manilu, trvající až do 3. března 1945, se ukázala být bojem, který během války v Pacifiku neměl obdoby. Americké jednotky musely postupovat dům od domu a dokonce i místnost po místnosti. Konečným výsledkem bylo katastrofální zničení města a řádění japonských vojsk uchylujících se k masakrům, které svým rozsahem připomínaly hrůzy odehrávající se v čínském Nankingu na konci roku 1937.

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii

Úvodní foto: By United States Navy - United States Navy National Museum of Naval Aviation, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=108892016