Opožděné přání orientalistce a sinoložce Ľubice Obuchové

Opožděné přání orientalistce a sinoložce Ľubice Obuchové
22 / 12 / 2020 David Uher

Odbornou veřejností nepovšimnuta oslavila v loňském roce významné životní jubileum orientalistka a sinoložka PhDr. Ľubica Obuchová. Se značným zpožděním bych jí chtěl proto alespoň touto cestou popřát hodně zdraví, štěstí, a hlavně sil v její další badatelské, respektive pedagogické práci. Právě proto, že je – domnívám se – odbornou veřejností nespravedlivě přehlížena, bych nejprve oslavenkyni stručně představil.

Po absolutoriu studijního oboru orientalistika-sinologie na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 1983 začala pracovat jako asistentka na katedře věd o zemích Asie a Afriky ff UK a již o rok později získala doktorát z oboru „jazyky a literatury Asie a Afriky“. Mezi léty 1984–1985 a 1989–1990 absolvovala tři semestry postgraduálního studia současné čínštiny, respektive klasické čínštiny a literatury na Pekingském jazykovém institutu, který v roce 1996 změnil název na Univerzitu jazyka a kultury v Pekingu – „Mekku“ studentů čínštiny jako cizího jazyka.

 

Paní doktorku jsem poprvé potkal v roce 1988, kdy jsem jako student prvního ročníku oboru orientalistika-sinologie na katedře docházel na její kursy Úvodu do studia sinologie. Byl bych ji potkal již o prázdninách na chmelu, ale studijní oddělení mě z dodnes neznámých důvodů poslalo místo k orientalistům k historikům. Už na první hodině mě zaujal její aktivní postoj ke studované problematice, její ochota studenta motivovat, povzbudit jeho zájem o obor a o akademickou práci vůbec. Erudice, se kterou nás trpělivě zasvěcovala do úskalí přepisu z pchin-jinu do české standardní transkripce a naopak, který tvoří absolutní základ naší každodenní práce, mě fascinovala.

 

Později si vzpomínám na její Četbu textů: ačkoliv jsme do kursu docházeli jen dva, systematicky se nám věnovala. Z této její hodiny jsem si odnesl mj. zjištění, že „závod na výrobu švestek“ je filipínský premiér…

 

S pochopením sledovala náš často marný zápas s čínským znakovým písmem, kterým nutně musí projít každý student sinologie, a snažila se nám v něm pomoci. Když jsme se dožadovali doučování, nikdy nás, na rozdíl od jiných asistentek na katedře, neodmítla. Velikou inspirací pro mě byla její znalost čínského jazyka a ostatně i skutečnost, že u zkoušky z čínštiny jako cizího jazyka (HSK) přišla o jediný bod (sic!) – já byl rád, že jsem po deseti letech studia s odřenýma ušima „prolezl osmičkou.“ Velikou péči věnovala mezi roky 1987–1992 a 2000–2004 také studentům čínštiny, respektive čínské historie na Vysoké škole ekonomické v Praze.

 

Přes hory poslední ptáků tah. Nevidět stop už po cestách.

Z básně Sníh nad řekou v překladu Bohumila Mathesia

 

Po svém návratu z ročního studijního pobytu v Čínské lidové republice v roce 1991 jsem byl nemile překvapen, když jsem ji na katedře, která se mezitím transformovala do Ústavu Dálného východu, již nezastihl. Na druhou stranu jsem ji ale šestnáct let potkával v oddělení východní Asie Orientálního ústavu Akademie věd ČSFR, který se mezitím přesunul z ulice Lázeňská na Malé Straně kousek od Karlova mostu – takže to zvídavý student měl z katedry v Celetné blízko, blizoučko – do Ládví – kam to má dnes zvídavý student mnohem dál a méně zvídavý student tam nikdy nedojde… Stará budova ústavu pak připadla Řádu maltézských rytířů, aby v ní záhy zřídila své sídlo jedna z pražských amerických soukromých univerzit.

 

Často o ní s velikým profesionálním obdivem mluvil profesor Josef Kolmaš, náš přední sinolog, první československý tibetolog a tehdejší ředitel Orientálního ústavu. Domnívám se, že zejména jejím přispěním se z Archivu orientálního, jehož byla po šest let mezi roky 1997 a 2003 šéfredaktorkou, stalo opět světově uznávané periodikum: jen člověk, který je v podobné pozici ví, jak tvrdá a nevděčná dřina redakční práce je.

 

Byla rovněž vedoucí autorského kolektivu, který připravil a v roce 1996 publikoval rejstřík jeho článků mezi roky 1929–1992. Zpětně jí chci i za tuto její práci poděkovat, protože dobrá bibliografická příručka přes odmítavý postoj některých akademiků ušetří badateli mnoho cenného času. Významným způsobem se účastnila také přípravy časopisu Nového Orientu, který ovšem tehdy ještě vycházel desetkrát ročně.

 

Ačkoliv na univerzitě již nepracovala, věnovala se i nadále také novým studentům sinologie, respektive čínštiny: jejími nejlepšími žáky jsou bezpochyby Jakub Hrubý (Orientální ústav AV ČR v Praze) a Jarmila Horňáková-Fiurášková (katedra asijských studií filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci). Externě působila na katedře kulturologie ff UK (1997–1999), na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze (1999–2000) a na ekonomické fakultě Západočeské univerzity v Chebu (1999–2008).

 

Od roku 2001 pracuje také na katedře religionistiky husitské teologické fakulty UK. Odborně se orientuje na výzkum jihočínských menšinových národností, li­dovou slovesnost a současnou čínskou společnost, její kulturu, náboženské cítění a socioekonomické vztahy. Druhý okruh jejího odborného zájmu představuje studium dějin československo-čínských vztahů a problematiky zahraničních Číňanů.

 

Když jsem začal v roce 1994 pracovat v Olomouci, setkávali jsme se zřídka: přece jen to tehdy bylo vlakem do Prahy docela daleko, jízdné také už nebylo zadarmo, zatímco platy vysokoškolských učitelů setrvávaly na bodu mrazu, který uhodil patrně ještě před rokem 1989. Také vzhledem k tomu, že já jsem jazykovědec a ona se zaměřuje na etnologii a religionistiku, vyhledával jsem tak při svých návštěvách Prahy spíše přítomnost profesora Oldřicha Švarného, který o ní mimochodem také mluvil jen v superlativech.

 

Ačkoliv jsme se tehdy příliš často nevídali, sledoval jsem s velikým zájmem zejména její publikační aktivity. Na tomto místě bych připomněl alespoň její monografie Číňané 21. století. Dějiny, tradice, obchod (Academia 1999) a Čínské symboly (Grada Publishing 2000, 2. vyd. 2002) – obě knížky mají výsadní postavení v mé knihovně, když první z nich je prací, kterou bez váhání doporučuji všem zájemcům o Čínu jako prolegomena našeho oboru; druhá je mi pak nekonečnou pokladnicí nápadů, jak na problematiku zatuchlou v sinologických foliantech pohlédnou nově a svěže. Neméně zásadní je pro mě její velice živý zájem o slavného tchangského literáta Liou Cung-jüana. Poslední dobou jsou naše setkávání bohužel spíše smutná v tom smyslu, jak pomalu odchází „ke žlutým pramenům“ první generace českých sinologů…

 

Ľubica Obuchová je milý člověk, který to v životě nemá lehké. Přesto nezahořkla a ze všech sil stále posouvá náš obor kupředu. Vzhledem k jejím zásluhám o budování československé sinologie se redakční rada časopisu Dálný východ rozhodla věnovat oslavenkyni blahopřejné, jmenovitě druhé číslo loňského ročníku, které ale zejména z finančních důvodů vychází až letos. Budu se proto opakovat, když své „laudatio“ ukončím stejně jako v úvodu k tomuto číslu: paní učitelko, děkuji Vám, že září svého života projasňujete naši vlastní cestu, za což jsem Vám s ostatními Vašimi žáky vděčný, a přeji Vám vše nejlepší!

 

David Uhersinolog, lingvista a pedagog