Olympijský odkaz beskydského himálajisty Jurka Kukuczky

Olympijský odkaz beskydského himálajisty Jurka Kukuczky
18 / 2 / 2022 Vít Vojta

Jen kousek od Lysé hory, nejvyššího vrcholu Moravskoslezských Beskyd, leží obec Jistebná. Na jejím konci, ve vesničce Wilcze, je v rodinné chatě malé muzeum pravděpodobně největšího himálajisty 20. století, Jurka Kukuczky, nositele stříbrné olympijské medaile.

Celý svět zná rakouského Itala Reinholda Messnera (1944), fenomenálního horolezce, který se již během svého aktivního lezení stal jak legendou, tak i předmětem anekdot. Jeden příklad za všechny: Mladý yetti říká staršímu: „Včera jsem támhle zahlédl Messnera“. A ten starší ho pokárá: „Copak ty věříš na Messnera?“.

 

Historicky druhý pokořitel všech čtrnácti osmitisícovek a držitel „Koruny Himálaje“ Jurek Kukuczka žil v jiných podmínkách. Zamilovat se do výškového horolezectví v době socialismu bylo samozřejmě těžší, než to měl Messner v mnohem svobodnější Itálii. Kukuczkův památník v Jistebné vystavuje jeho podomácku vyrobenou výstroj, doplněnou o tehdejší pracovní pomůcky, protože k ničemu jinému se „socialističtí horolezci“ nemohli v 70. letech dostat.

V knize „Můj vertikální svět“ Kukuczka vypráví, jak jako vlasatý mladík, s podobně podezřelým kamarádem, přesvědčoval ředitele velkého státního podniku, že mu natřou tovární komín, a to bez lešení, jen tak z lana. Tím pádem to bude ještě rychleji, než by se postavilo samotné lešení a také mnohonásobně levnější.

 

Každá výprava čtyř až šesti horolezců tehdy potřebovala shromáždit 200 průměrných měsíčních platů, peníze navíc mohly státní podniky převést zase jen veřejným organizacím, které je byrokraticky schůdnou cestou dál vyplatily horolezcům. Až pak se dalo vyrazit do Himalájí.

 

Nejdřív se letělo třeba do Mumbaje, tam zatím po moři dojelo vybavení i legendární minibus Nysa, kterým pak výprava projela celou Indii až do Nepálu. Spali za dva dolary v osmilůžkových pokojích a pryčny leckdy tak páchly, že Kukuczka celou noc nezamhouřil oka, a to mu za hlavou ještě běhali potkani, „šťuři“, jak se jim říká v Beskydech. Pít indickou vodu bylo nebezpečné, průjem by horolezce fyzicky odrovnal, ale rozpočet zase dovoloval jen jednu lahev limonády nebo koly na osobu denně.

 

Všechny tyto nesnáze, jako i les komínů natíraných z lan, dokázal Kukuczka překonat. Přenesl se i přes omrzliny a ztrátu prstu na noze při jedné z prvních větších výprav na záludném Mount McKinley. Stejně jako Messnera, který ztratil na Nanga Parbatu (1970) hned sedm prstů na nohou a články prstů na rukou, jej to posunulo ze zdolávání skal na velehory. Kukuczka zdolal všech 14 osmitisícovek za rekordních osm let, mnoho z nich novou cestou a tři nadto v zimě. Stejně jako Messner byl vyznavačem alpského stylu lezení bez transportování tun materiálu a „nýtování“ hor.

V jedné z knih vypráví Kukuczka, jak se s o čtyři roky starším Messnerem sblížil hned na prvním setkání v roce 1979, při Kukuczkově cestě z Lhotse. Kukuczka se mu zmínil, že před dvěma lety našel na zcela „nové“ cestě na Nanga Parbat v osmi tisících metrech svítilnu, takovou obyčejnou. Zamlklý Messner tehdy hned ožil a svítilnu chtěl vidět, protože jak tvrdil, tam ji mohl nechat jen jeho bratr Günther, než tam v červnu 1970 zahynul v lavině.

 

Když Kukuczka později získal jako druhý člověk v historii Korunu Himalájí, napsal mu Messner jeho typickým filozofickým stylem, že (Kukuczka) „není druhý, že je velký“. A mnohem později, desítky let po Kukuczkově smrti, to Messner ještě upravil v dopisu Kukuczkově ženě paní Cecylii, s tím, že Kukuczka „nebyl velký, ale největší“.

Lezení se stalo olympijským sportem hned v roce 1894, ale olympijské medaile se dávaly za boj expedice na Mount Everestu (s Mallorym a Irvinem) v roce 1924 nebo za fenomenální zdolání Matterhornu mnichovskými bratry Schmidtovými severní stěnou v roce 1931. Před ZOH v Calgary v roce 1988 byla udělena stříbrná medaile dvěma největším himálajistům 20. století, Reinholdu Messnerovi a právě Jerzymu „Jurkovi“ Kukuczkovi.

 

Tak se stali oba velikáni „olympioniky“. Vždyť kdo víc nese toho nepopsatelného ducha sportu než oni? Odevzdali se své sportovní touze s maximálním nasazením, které svět kolem často ani nechápe, ani neocení. Kukuczka k tomu jednou řekl: „Základem horolezectví a himálajismu je lezení, vůle jít nahoru. Zbytek jsou jen plané řeči a žvásty, které zastírají slabost.”

 

Jurek zemřel 24. října 1989 na Lhotse, když se mu ve výšce kolem 8200 metrů přetrhlo použité šestimilimetrové lano, zakoupené v Kathmandú a on se zřítil do dvoukilometrové propasti. Jeho tělo se nikdy nenašlo.

 

Vít Vojta, sinolog a etnolog

 

Užitečné odkazy:

Memorial Chamber Jerzy Kukuczka (Wilcze v Jistebné leží 2km od českých hranic)

Messner Mountain Museum (nejbližší jihotyrolský Bruneck je asi 400km od českých hranic)

Památník "Izba Jerzego Kukuczki" s velkým nasazením založila a vede paní Cecylia Kukuczková.