O Han Kang, ženském psaní a korejských emocích
V posledních dnech se mnoho lidí, včetně těch ne právě povolaných, snaží oslavit čerstvou korejskou nobelistku Han Kang. Analýzy více méně rozvádějí zdůvodnění doprovázející vyhlášení ceny, jsou poměrně monotónní, bez pokusu o hlubší kontext. Výsledkem je portrét mravně konsistentní ženy, oslovující svět jedinečnými tématy, ženy angažované, se smyslem pro spravedlnost, mimořádně emočně vybavené a mimořádně otevřené, tvořící s maximálním nasazením a minimalistickým jazykem. V každém výroku je kus pravdy. Za opakováním klíčových myšlenek a hlásáním podobných obecností se ovšem skrývají rozpaky ohledně nečekaného výběru. Uvedené fráze se totiž dají použít na téměř každého spisovatele.
Radost v Koreji je autentická. Na Nobelovu cenu za literaturu tu veřejnost čekala dlouhá desetiletí, všemožné instituce podporují vývoz literatury a překlady s obrovským úsilím i částkami. Radost běžného Korejce je nicméně abstraktní, je to úspěch, který si přivlastňují jako občané své země podobně jako každou olympijskou medaili. Společně s ní se (téměř stejně často) objevují úvahy, proč právě Han Kang, a kdo všechno si Nobelovku zasloužil více.
Domácí i světové komentáře pomíjejí, že se jedná o souhru několika okolností. Za prvé je Han Kang žena a Korea je považovaná přes nepochybný pokrok stále za patriarchální. Za druhé pochází ze země s komplikovanou minulostí, kterou je možné vztáhnout na obecně lidské otázky. Za třetí je ve svém psaní nadmíru emotivní, otevřená a přesvědčivá. To by samozřejmě platilo i pro další, a nejen Korejky. Že Nobelovu cenu za literaturu dostala Han Kang, může být oceněním jí podobných. Korea pozoruhodné autorky má. A protože významné ceny bývají politické, výběr lze vnímat jako světový hlas pro korejskou spisovatelku.
K činnostem korejských žen v historii psaní nepatřilo. Mohly být shodou okolností vzdělané, mohly psát a také psaly, zejména básně, před smrtí ale měly svou tvorbu spálit, také ji příbuzní pohřbívali spolu s nimi. I proto se v posledním půlstoletí projevy ženské literatury zoufale hledají a oslavuje se třeba i nález kuchařky nebo příručky o těhotenství, lístku či dopisu. Stále je to jen minimální množství na to, abychom se cokoliv komplexního dozvěděli o jejich světě, o tom, co vlastně dělaly kromě předepsaného, o čem snily, co si zpívaly, a o čem si povídaly. Bez oněch útržků bychom nevěděli vůbec nic, protože tvorba – ať už bilanční (vzpomínková) nebo sporadická poezie (tu psaly hlavně kiseng, ženy z nižších vrstev) – je vysoce stylizovaná.
Memoárům dominuje tragický tón (proč také psát o radostech?), znovu a znovu se vyvolávají drásavé prožitky. Ty nesdělují vůbec nic kromě toho, že takto si ženy představovaly téma a styl ženského psaní. Vypjaté emoce dostaly na konci 20. století pojmenování a povýšily na typicky národní. Ukotvily se termíny čong (připravenost k emocím) a han (korejská hořkost a vzdorovitost pramenící z historie) s různými doprovodnými charakteristikami. V posledních desetiletích je Korejci vkládají zvláště do vývozních seriálů, radostně konzumovaných bez ohledu na jejich formální stereotypnost, unylost a nesnesitelné bolestínství protagonistů. Jsou ale součástí toho, co se považuje za korejský styl.
City a intenzivní prožívání ovšem žádal už otec-zakladatel moderní literatury I Kwangsu ve své eseji z roku 1916. Sice nepodává návod, jak na to, ale vyjadřování emocí je podle jeho názoru znakem moderní literatury (oproti na děj zaměřenému staršímu písemnictví). Prožívání hrdinů a hrdinek se od té doby vine všemi žánry, včetně nově vzniklých i úpadkových. V prožívání jsou korejští spisovatelé poněkud femininní, velká tragická gesta sluší i těm nejhrdinštějším postavám. Nedá se prohlásit, že by emoce byly samoúčelné nebo umělé, pro naše lehce skeptické evropské vnímání bývají poněkud za hranicemi vkusu. Boří se také představy o hranicích zobrazovaného, tedy, že ne všechno je vhodné na sebe či hrdiny prozradit a ne všechna přání a myšlenky jsou publikovatelné. Stejně jako drastické okamžiky. Toto je ovšem přítomné v korejské literatuře už od dob modifikace evropského naturalismu před sto lety.
Odmítnutí decentnosti a rezervovanosti v kombinaci s bezbřehou emotivností jako znakem opravdovosti v literatuře je možné ve větší či menší míře přisoudit všem korejským spisovatelům, hlásícím se po válce k národní literatuře a jejím charakteristikám. Ženám ve vyšší míře. Ať už píší o konkrétní historické události, domácím násilí, fiktivní vraždě nebo nenaplněné lásce, jejich metodou zobrazení je naturalismus. Hrdinové jsou zároveň nekonečně emotivní ve svých činech, myšlenkách i slovech. Rozdíly lze zaznamenat spíš jen v převaze jednoho či druhého. S odstraněním větších i marginálních tabu se od začátku 21. století navíc píše bez cenzury a autocenzury, což znamená i varietu možných témat.
Předpokladem pro úspěch je odhalená minulost, sex, vražda, Severní Korea, nejlépe všechno. Ženy se ničemu z vyjmenovaného nevyhýbají, v popisech jsou ke svému obecenstvu mimořádně kruté a bezohledné. S tím, že jejich hrdinové či hrdinky bývají ve svých emocích natolik intenzivní, že je čtenář nedobrovolně zatažený do fikčního stylizovaného světa a nucený ke spoluúčasti na ději i emocích. A to platí i o Han Kang.
Připravenost k emocím, onen pověstný čong, má prý v Koreji každý. Také han, který může mít jen genetický Korejec. K tomu schopnost vyprávět, vizualizovat děj, vystavit ho, zainteresovat čtenáře. To pro oslovení světového publika samozřejmě nestačí, o tom se korejská literatura ve svém čekání na světové uznání přesvědčila. Han Kang mohla nabídnout kromě naturalismu a emocí také důležitá nadnárodní témata, bez ohledu na posuny v interpretaci.
Miriam Löwensteinová, koreanistka, překladatelka a pedagožka
Titulní snímek: Wikimedia.commons