Novodobí legionáři v americko-čínském sporu
Ve škole se učíme dlouhé ose dějepisných událostí s přesnými daty a jasným dopadem na naše dějiny. V pozdějším životě nás ale může překvapit, jak odlišně stejné dějiny vykládají jiné země a jak zkreslené bývají naše jednoznačné definice ze školních lavic.
Kupříkladu druhá světová válka reálně skončila 2. září 1945 kapitulací Japonska na americké lodi Missouri. U nás však konec stejné války slavíme 8. května, v Rusku 9. května a Čína slaví Den vítězství zase až 3. září, protože tak v roce 1949 rozhodla vláda ČLR.
Ani počátkem druhé světové války není pro Čínu německý útok na Polsko 1. září 1939, nýbrž japonsko-čínský incident na Mostě Marka Pola ze dne 7. července 1937. Nepřekvapí, že v Číně se onen most rozhodně nenazývá po evropském cestovateli.
Právě u příležitosti čínských oslav konce války se před pěti lety vydal prezident Miloš Zeman podruhé do Pekingu. Česko-čínské vztahy se po „restartu“ na jaře 2014 dále zlepšovaly, a přestože političtí odpůrci a část médií prezidenta Zemana tradičně kritizovali, celková atmosféra českého veřejného prostoru nebyla vůbec tak protičínská jako dnes.
Bod zlomu
Tím zlomem byla asi až návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze na jaře 2016. Tehdy došlo k několika incidentům, nadlouho devastujícím čínské renomé u nás. Nápad vyzdobit Prahu 6 českými a čínskými vlaječkami, nejspíše iniciativa Jaroslava Tvrdíka, byl v daném místě a čase naprosto nevhodný. V Pekingu, a dokonce i v Londýně či Paříži, je sice naprosto běžné, že státní návštěvy obvykle na hlavní třídě a na hlavním náměstí spokojeně sledují vlaječkovou pozornost hostitele. Co však funguje jinde, působí u nás opačně a evokuje nucené „bratrství na věčné časy“ se Sovětským svazem. Toto historické trauma zkrátka jen tak nesmažeme…
Policií nařízené sundávání tibetské vlajky z okna, které měl míjet čínský prezident, pak už bylo jen vrcholným číslem programu. V něčem mohlo připomenout Cimrmanovy jednorázové sádrové zubní protézy pro železničáře, salutující průjezdu vlaku stařičkého mocnáře. I čínští „vítači“ tenkrát vstupovali zbytečně aktivně mezi protestující demonstranty a olej do ohně přilil i jakýsi strkající se čínský diplomat.
Je již starou nemocí čínské veřejné komunikace, že neumí vážná témata odlehčit, převést je v happening, jak se to dělá u nás a dramaticky pak ztrácí body. Svůj díl práce odvedla a stále odvádí i plíživá protičínská kampaň některých pražských sinofobů, kteří dokáží hrát na emoce široké veřejnosti. Kromě zášti sice nenabízejí žádná konstruktivní řešení, ale zatím to stačí...
Při ohlédnutí se za šesti lety čínských aktivit prezidenta Zemana, jehož první návštěva Číny proběhla již v říjnu 2014, nelze výsledek určitě označit za úspěšný. Čínští investoři mají o Českou republiku jen malý zájem, úměrný nevelkému potenciálu místního zisku. Zbytečné sblížení s nečitelnou čínskou korporací CEFC, která se předlužila megalomanskými energetickými investicemi z úvěrů čínských státních bank, vrhlo na čínské investice těžko opomenutelný stín. Porušení principu zachování „střední míry“ a příliš usilovné „zlepšování“ česko-čínských vztahů pak přivedlo k odporu i část českých politiků, kterým „čínská hrozba“ dala nosné téma.
Cizí válka
A tak jsme dospěli do situace, kdy i přesto, že americko-čínská obchodní a studená válka nejsou českými ani evropskými válkami, angažují se tu někteří čeští politici jako nějací novodobí legionáři. Přitom se opomíjí naše hlavní téma, totiž vztah Evropské unie a Číny a zejména nadcházející summit v Německu, kde se sedmadvacítka pod tlakem německých průmyslníků pokusí přenastavit podmínky evropských podnikatelů v Číně. Je to i naše téma, protože Čína je největší partner Německa a německý trh je pro nás zcela klíčový. Ale to jako by u nás zajímalo jen pár puntičkářů.
Právě ukončená a nyní hodnocená cesta předsedy českého Senátu na Tchaj-wan tak ventilovala naše domácí politické spory v zahraničí, přitom ignorovala doporučení českého ministerstva zahraničí i vlády a nad rámec svých pravomocí se vyjadřovala k politickým tématům. Ostrá a bezesporu přehnaná reakce Číny, včetně doporučení Miloši Vystrčilovi, aby se doučil tamní historii, na sebe nedaly dlouho čekat, stejně jako následné odmítavé reakce české veřejnosti. Ani pražský primátor si na tiskové prezentaci cesty neodpustil nesmyslnou ideologickou poznámku, že výuku čínštiny bude (či budou?) podporovat jen na Tchaj-wanu, nikoliv v Čínské lidové republice. To je s trochou nadsázky jako studovat češtinu v Bratislavě, protože základem ortoepické normy standardní čínštiny jsou dialekty severočínské a pekingský. Další prohlubování příkopů česko-čínských vztahů tak pokračuje, a je paradoxní, že nejvíc do hloubky kopou ti, kteří mají o Číně nejmenší povědomí.
Těžko říct, co se o této éře naší rozpolcené zahraniční politiky budou učit budoucí generace a jak ji budou žákům vykládat – pokud vůbec – učitelé v jiných částech světa. I dnes už jen málokoho zajímá, že druhá světová válka formálně skončila až Sanfranciskou mírovou smlouvou Japonska se Spojenci, účinnou teprve od 28. dubna 1952. Japonsko se v ní mimo jiné vzdalo práva na svou bývalou kolonii Tchaj-wan (1895-1945). Tchaj-wan byl již dříve přislíben Číně Káhirskou deklarací (1943), podepsanou Spojenými státy, Velkou Británií a Čínou, protože na jeho samostatnosti neměli Spojenci tehdy zájem. Japonsko se tenkrát také vzdalo nároků na diskutované Spratlyho a Paracelské ostrovy, kde před desíti dny kolem amerického špionážního letadla výstražně přelétly čínské rakety.
Zkrátka historie bývá složitější, než se učíme ve škole a státy se na ni dívají hlavně z úhlu svých vlastních zájmů. I proto si musíme připomínat, že nejednotnost a zbytečně konfliktní vystupování v zahraničních vztazích nás ještě nikdy nedovedly k úspěchu.
Vít Vojta, Sinoskop – Institut pro současnou Čínu