Nešťastný Balúčistán ve stínu pakistánsko-íránského konfliktu
Írán minulý týden prohlásil, že „nepřátelům nedovolí poškodit jeho vztahy s Pákistánem", a to ani po výměně raketových úderů. Obavy v mezinárodním prostoru, že eskalace konfliktu může přerůst do další války, zastínily původce a současně i oběť střetu, balúcké separatisty. Pojďme se proto podívat, oč vlastně běží v Balúčtistánu, jednom z prastarých center lidské civilizace.
Když íránské rakety minulý týden udeřily na údajné separatistické, teroristické a sionistické cíle v Sýrii, Iráku a Pákistánu, a Pákistán údery opětoval, vypukla mezinárodní diskuse o Íránu jako vojenské velmoci, o brutalitě Izraele v Pásmu Gazy, burcující islámský svět, včetně jemenských Hútíů, atakujících zase v odvetě hlavní obchodní trasu Starého světa, a to nejspíše za podpory Íránu. Nejvíc se však po pakistánské odvetě z 18. ledna zvažovala hrozba další vojenské eskalace, protože střelbou na íránské území Pákistán překročil pomyslnou linii, za níž se drží dokonce i USA a Izrael.
Čína, Turecko, Rusko i Afghánistán jako první vyzvaly Pákistán s Íránem ke zdrženlivosti a diplomatickému řešení. V přehršli projevů, komentářů a analýz se ale trochu vytratil jeden podstatný fakt, totiž že Írán i Pákistán oba odstřelovali Balúčistán. Avšak každý tu část, kterou drží ten druhý. Balúčistán, tradiční kmenové území západoiránského etnika Balúčů, je rozděleno mezi Pákistán (70%), Írán (20%) a Afghánistán. Balúčové jsou dalším z nešťastných národů, které nechal rozpad britské koloniální říše bez vlastního národního státu. Balúčistán je navíc nejzaostalejší částí Pákistánu, kde jej tvoří hlavně hory a poušť, i Íránu, kde jej osm měsíců sužují vedra a pak přijdou nárazové lijáky s povodněmi a silnou půdní erozí.
Dobrou zprávou mezinárodnímu společenství je, že eskalace íránsko-pákistánského konfliktu nejspíše nehrozí. Íránské ministerstvo zahraničí pákistánské nálety sice odsoudilo, ale hned smírně prohlásilo, že nedovolí „nepřátelům a jejich teroristickým spojencům“, čímž zpravidla myslí Spojené státy a Izrael, poškozovat vztahy s Pákistánem, „zvláště v době, kdy (izraelská) genocida a zločiny (v Pásmu Gazy) jsou islámským problémem číslo jedna“.
Ministerstvo dále uvedlo, že Írán se zavázal k dobrým sousedským vztahům, ale že „od přátelské a bratrské vlády Pákistánu očekává“, že zabrání teroristickým skupinám nacházet útočiště na pákistánském území. Obhajovalo íránské údery jako „preventivní“ operaci proti odhalené teroristické skupině, připravující útok z Pákistánu. Údajně šlo o základnu „Armády spravedlnosti“, Džajš al-Adl (Jaish al-Adl), sunnitské muslimské militantní skupiny, stojící proti Teheránu.
Pákistán také odsoudil íránské útoky, při nichž zahynuly děti, a odvolal velvyslance z Íránu. Ovšem i při pákistánských útocích na íránskou provincii Sístán-Balúčistán, pákistánskou armádou charakterizovanými jako „vysoce koordinované a cílené údery“ proti úkrytům teroristů z Balúčistánské osvobozenecké fronty (BLF) a přidružené Balúčistánské osvobozenecké armády, nejspíše zahynuly ženy a děti.
Jak se útoky na íránské a pákistánské bezpečnostní síly v posledních letech množí, obě země se navzájem obviňují z pasivity a zavírání očí před přítomností teroristů. Pakistánská vláda trvá na tom, že skupina Džajš al-Adl není na jeho území organizována, jen uznává, že v odlehlých oblastech Balúčistánu se mohou skrývat militantní buňky. Situaci ještě komplikují střety s pašeráky drog.
Co je „Armáda spravedlnosti“ Džajš al-Adl?
Armáda spravedlnosti poprvé veřejně vystoupila v roce 2012, kdy ji tvořili hlavně zbylí členové sunnitské militantní skupiny Džundalláh (Jundallah, Boží bojovníci), kteří přečkali likvidaci skupiny po íránském zatýkání. Džundalláh se původně organizoval v nejchudší íránské provincii Sístán a Balúčistán, kde kromě Balúčů a Sistánů žijí také menší komunity Kurdů a dokonce Romů v celkovém počtu dvou milionů duší. Cílem „Armády spravedlnosti“ je nezávislost provincie a více práv pro Balúče. Pro Írán jsou dvojitým nepřítelem, protože navíc spolupracují i s kurdskými separatisty v Íránu.
Členové „Armády spravedlnosti“ se rekrutují zejména mezi Balúči, žijícími na obou stranách pakistánsko-íránské hranice, v Afghánistánu a v menších komunitách i na Arabském poloostrově. Jejich hlavním střediskem je provincie Balúčistán v západním Pákistánu. Je to rozlehlé pouštní a hornaté území o 350 tisících km2, pouze s 10 miliony obyvatel, původně pastevectvů ovcí, koz a zejména velbloudů, nyní i pěstitelů pšenice, čiroku a rýže.
Balúčů je celkově asi 10 milionů, 7 milionů jich žije v Pákistánu, dva v Íránu a půl milionu je jich v Afghánistánu a Ománu. Nábožensky v Balúčistánu převládají sunnité se specifickými formami vyznání, silný je zde deobandismus, hnutí Balervi, zikristická škola islámu, věřící v příchod Mesiáše - Máhdího Nur Paka (Jasné světlo) a také obrodní ahmadíjští muslimové, akceptovaní Západem, jejichž hlava Mirza Masrúr Ahmad musel z Pákistánu emigrovat do Londýna.
Většinově šíitský Írán s perskou většinou sunnitské Balúče přirozeně vytlačuje na okraj. Místní separatistické skupiny chtějí nezávislost pro íránský východní Sístán - Balúčistán a jihozápadní pákistánskou provincii Balúčistán, což z nich činí společný cíl pro vládu Íránu i Pákistánu. Možnost jednání komplikuje mezinárodní napětí zejména Íránu a Spojených států a jeho spojenců. Proto pákistánské úřady přisuzují odpor Balúčů často aktivitám třetích stran, zejména Spojených států a jejich spojenecké Indie, hlavního pákistánského rivala. Tato podezření dál znesnadňují možný dialog o autonomii, který se převrací do represí, terorismu a násilí.
Zaostalý Balúčistán byl dlouho považován za chudé a nehostinné území, postupně se však vedle nálezů ropy přichází i na zdroje dalších surovin. Hlubokomořský přístav Gwadár se stal velkoryse financovaným strategickým centrem Nové Hedvábné cesty a Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru. Čína tu zahájila těžební projekty a u Gwadáru vybudovala mezinárodní letiště a rozšířila přístav.
V posledních dvou letech upoutal i potenciálně jeden z největších světových dolů na měď a zlato Reko Diq, na který podepsala smlouvu kanadská těžební firma Barrick Gold rodiny maďarských rabínů, vlastnící podíl 50 %, zbytek má stát a poslední díl provincie. Barrick Gold, dlouho vedený známým maďarsko-kanadským podnikatelem a filantropem Peterem Muskem, se nebojí sebenáročnějšího politického prostředí, protože s mírou rizika roste i zisk. S těžbou se začne v roce 2028.
Avšak i pro nastavení podílů z dolů Reko Diq (10-15% pro provincii) si patrioti z Balúčistánu přirozeně stěžují na diskriminaci a chtějí spravedlivější podíl na zdrojích a bohatství své provincie. Začarovaný kruh je drží negramotné, s omezenými příjmy, v nezaměstnanosti, takže nemohou financovat vzdělání svých dětí, které tím ztrácí budoucí šance na limitovaném pracovním trhu.
Přitom je Balúčistán prastarým kulturním centrem, neolitická civilizace v Mehrgarhu, stará až 9 tisíc let, je nyní považována za předchůdce slavné harappské kultury v povodí Indu, i samotné Harappo dosahovalo až do Balúčistánu. Potenciál pobřeží Arabského moře, těžby a zpracování nerostů a nakonec jednou i turistiky, je tu značný.
V pákistánském hlavním městě Islámábádu v posledních týdnech protestovaly stovky balúčských demonstrantů, včetně žen, a obviňovaly státní ozbrojené složky z hrubého zacházení s lidmi v provincii, včetně mizení nepohodlných a mimosoudních poprav. Na to teroristé odpovídají útoky a tragické kolo osudu se dál roztáčí. A už nyní je zřejmé, že 8. února všeobecné volby do pákistánského 336členého parlamentu a 4 provinčních legislativ, které zvolí premiéra pro dalších 5 let, problémy země nevyřeší. Žádná ze tří hlavních politických stran zatím ozdravný program pro skomírající ekonomiku nenastínila, a i když je bezpečnost jedním z hlavních témat, ani řešení pro Balúčistán není v dohledu.
Vít Vojta, etnolog, sinolog a právník
titulní fotografie: asergeev.com