Největší porážka v britských dějinách: pád Singapuru

Největší porážka v britských dějinách: pád Singapuru
7 / 3 / 2022 Pavel Zvolánek

Měla to být nedobytná pevnost, ale namísto toho se její obrana proměnila v největší porážku v dějinách britského impéria. Před osmdesáti lety japonská invazní armáda obsadila Singapur a nalomila koloniální mýtus o neporazitelné nadřazenosti Evropanů. V zajetí se ocitlo na 140 000 britských, australských a indických vojáků, zaskočených rychlým postupem nepřítele ke strategickému přístavu na samé špici Malajského poloostrova.

Dějiny Singapuru neodmyslitelně provázejí dvě jména – Stamford Raffles z něho na začátku 19. století učinil britskou obchodní baštu a Lee Kuan Yew 李光耀 mu o sto padesát let později vtiskl podobu moderního rozvinutého státu. Ale historie Singapuru se začala psát dávno předtím, než se oba muži objevili na scéně.

 

První záznamy o osídlení dnešního městského státu pocházejí již ze 2. století našeho letopočtu. Jako významný předsunutý post sumatránské říše Sriwijaya byl nejjižnější cíp Malajského poloostrova znám pod názvem Temasek, mořské město. Od konce 13. století se vyskytuje pod jménem Singapura, Lví město. Podle legendy ho tak nazval Sang Nila Utama, který místo navštívil v roce 1299 a uviděl zvíře, o kterém se mylně domníval, že jde o lva, přestože tento živočišný druh se v tomto regionu nikdy nevyskytoval. Význam Singapury upadl ve 14. století, v období od 16. do 19. století tvořil součást sultanátu z Johoru.

 

Strategická poloha řídce osídleného ostrova, obývaného převážně rybáři, padla na začátku 19. století do oka zmíněnému Rafflesovi a přivedla ho až k uzavření dohody s malajským sultánem Husajnem Shahem. V roce 1824 Britové oficiálně převzali vládu a vybudovali zde prosperující přístav volného obchodu. V oddělených etnických enklávách se tady začali usazovat Číňané, Indové, Malajci i Evropané. Přes počáteční problémy s rozšířeným pirátstvím a dodržováním zákonů zde v sedmdesátých letech 19. století žilo již sto tisíc lidí. Singapur se stal klenotem v koruně britského imperia, umožňujícímu kontrolovat důležité lodní linky vedoucí Malackým průlivem.

 

Rozvoj Singapuru přerušila druhá světová válka a japonský vpád na Malajský poloostrov. Téměř souběžně s útokem na Pearl Harbour se Japonci 8. prosince roku 1941, pětadvacet minut po půlnoci, vylodili na severovýchodním pobřeží v Kota Bharu a zahájili rychlý postup k jihu. Obě znepřátelené strany na svého protivníka nahlížely s despektem, Britové ho považovali za technicky slabě vybaveného a s chabými dovednostmi ve střelbě, Japonci své nepřátele označovali za slabochy, bojící se vstoupit do džungle.

 

Britské sebevědomí podporoval údajně nedobytný Singapur, střežený dělostřeleckými bateriemi. Japonsko sice mohlo nasadit početně slabší síly, ale opíralo se o pečlivý průzkum a infiltraci agentů, kteří se v teritoriu pohybovali již před válkou, maskovaní jako obchodníci, disponovali skrytými sklady bicyklů pro pěšáky i znalostí bojů v džungli. Výsadkům sloužily džunky nebo rybářské čluny, které vplouvaly do řek a zátok.

 

Hned na samém počátku války Japonci zničili třetinu britského letectva a 10. prosince 1941 potopili moderní bitevní loď Prince of Wales a křižník Repulse. Při katastrofě zahynulo osm stovek námořníků, včetně velitele svazu admirála Toma Phillipse. Podle britského premiéra Winstona Churchilla měla obě plavidla „uplatňovat onu vágní hrozbu, jakou mohou těžké lodě nejvyšší kvality, jejichž místo zůstává neznámé, ovlivnit všechny nepřátelské kalkulace.“ (Citáty z pamětí W.S.Churchila: Druhá světová válka. LNL 1994. III. a IV. Díl.)

 

Prince of Wales a Repulse dorazily do Singapuru 2. prosince, admirál Phillips o pět dní později. Po zprávách o japonském vylodění se Phillips rozhodl udeřit na invazní vojska nepřítele. Zpráva, že se bude muset obejít bez letecké podpory, k němu dorazila až v době, kdy již směřoval ke Kota Bharu. Admirál ztratil moment překvapení a rozhodl se vrátit na základnu. Jeho další postup však ovlivnilo hlášení, že nepřítel se vyloďuje také jižně od Kota Bharu v Kuantanu. Tato nepravdivá informace rozhodla o budoucí tragédii. Britské lodě byly náhodou objeveny japonskými letouny, které na ně začaly v opakovaných vlnách útočit. Jejich zkáza Churchilla hluboce zasáhla a jak uvádí ve svých válečných pamětech, „za celou válku jsem neprožil otřes, který by se mne osobně více dotkl.“

 

Obsah dalších hlášení ilustruje název kapitoly, kterou britský premiér v knize následujícím událostem věnoval - Výprask v Malajsku.

 

Japonský postup nezpomalila ani dodávka stíhaček Hurricane. Piloti, kteří s nimi dorazili, nebyli zvyklí na místní podmínky a nedokázali čelit převaze nepřítele. Nezbývalo než ustupovat k Singapuru. Bitva o tento strategický bod však neměla být vybojována na samotném ostrově, nýbrž v Johoru, na druhé straně úzkého průlivu, který ho dělí od Malajského poloostrova. Stahování do těchto pozic provázely neustálé boje, takže po přesunu k Johoru již britská armáda ztratila sílu a ocitla se v rozkladu ještě dříve, než začal samotný útok.

 

Dne 19. ledna Churchill obdržel zprávu, která ho bolestně překvapila. Plán obrany Singapuru spočíval v odražení útoku vedeného z moře. Tímto směrem byly orientovány i dělostřelecké baterie, jejichž síla mohla podle propočtů odolávat půl roku. Pozemní jednotky nepřítele měly být zadrženy již na Malajském poloostrově v Johoru. Nikdo však nepočítal, že by protivník mohl vstoupit až na samotný ostrov, a tak jeho severní pobřeží zůstávalo zcela bezbranné.

 

„Nikdo z velitelů si tuto potřebu neuvědomil, možnost, že by Singapur neměl tato opevnění obrácená k pevnině, mi přišla na mysl se stejnou pravděpodobností, jako že by nějaká bitevní loď mohla být spuštěna na vodu bez dna,“ napsal ve svých vzpomínkách Churchill. Čas pracoval proti obráncům, kteří se na poslední chvíli snažili tato pochybení napravit a zajistit ochranu linie o délce padesáti kilometrů. Pohyb nepřítele, krytého na malajské straně průlivu hustou vegetací, mohli jen tušit a za zády měli milion obyvatel Singapuru, kteří sledovali blížící se katastrofu.

 

„Očekávám, že každá píď půdy bude bráněna a o kapitulaci nepadne zmínka, dokud neproběhnou dlouhodobé boje ve zříceninách města Singapuru,“ naléhal ve své depeši Churchill. V další zprávě na konci ledna však již nařídil zajistit, aby nepříteli nepadlo do rukou nic, co by mohl použít. Přesto porovnáním sil na obou stranách situace nevypadala zcela beznadějně. Britové stále měli velkou převahu a proti 30 000 Japonců mohli nasadit 85 000 vojáků. „Pochybuji, že Japonci mají tolik mužů na celém Malajském poloostrově. Měli bychom je v řádné bitvě zničit,“ píše britský premiér ve svých válečných vzpomínkách. Ve prospěch protivníka však hrála jeho vzdušná převaha o síle 500 letadel a zprávy přicházející z bojiště, které hovořily o nevysoké morálce britského vojska, jeho nedostatečnému výcviku i těžkých podmínkách pro obranu. 

 

Po pochodu dlouhém 1100 kilometrů dorazili Japonci k Singapuru a na začátku února stáli před jeho branami. Vážnost situace vyplývá i z dalších Churchillových depeší, zasílaných do Asie: „Bitva musí být vybojována do konce. Máte šanci se zapsat do historie a velitelé a vyšší důstojníci by měli padnout se svými podřízenými. V sázce je čest britského impéria a britské armády. Když Rusové bojují tak statečně a Američané se tak houževnatě brání na Luzonu, jde o celou reputaci naší země i našeho plemene.“

 

Isabel Lee: Kranji War Memorial, Singapore (Unsplash)

 

 

Nicméně 8. února 1942 ve 22.45 hodin japonské výsadkové čluny zahájily útok na Singapur, brzy se jim podařilo obsadit místa považovaná za nedobytná a získat kontrolu nad letištěm a vodojemy. O rozdílu v odhodlání obou stran svědčí i okolnosti, provázející tropickou bouři, která se strhla 10. února. Zatímco vyčerpaní obránci hledali úkryt před průtrží mračen, Japonci vyrazili vpřed i bez podpory dělostřelectva.

 

Ve stále se zhoršující situaci bylo z ostrova evakuováno tři tisíce vybraných lidí, mezi nimi velitelé leteckých a námořních sil.  Viceadmirál Pulford a kontradmirál Spooner se vydali na svoji poslední cestu. Během plavby je napadly nepřátelské  torpédoborce. Oběma velitelům se sice podařilo s dalšími muži dostat na malý ostrov, ale tady po několika dnech v důsledku nemocí a vyčerpání zemřeli.

 

Zprávy přicházející ze Singapuru popisovaly otřesné podmínky, ničení děl a dokumentů, mrtvoly ležící na ulicích, které nebylo možné pohřbít, i akutní nebezpečí, že se milion lidí ocitne bez vody. Po zhroucení poslední linie obrany vojáci alespoň vyhodili do povětří dvě mohutná děla otočená směrem k moři. Během bitvy o Singapur nevystřelila ani jednou.

 

Nepatrné světýlko naděje blikalo v možnosti, že by se někomu mohlo podařit uniknout na malých lodích a dostat se na Sumatru. Nicméně 13. února velitel britských sil v Singapuru generál Arthur Percival ohlásil, že nemá žádné jednotky schopné provést protiútok, ale tlak na pokračování v obraně města neustával: „Musíte i nadále nepříteli působit maximální škody, způsobené ztráty mohou mít rozhodující vliv na jiných bojištích.“

 

Velitelé singapurských jednotek se však shodovali, že získaný čas nestojí za rozsáhlé škody, které město postihnou. A tak 14. února obdržel vrchní velitel spojeneckých sil v jihovýchodní Asii Archibald Wavell depeši: „Jste jediný, kdo posoudí okamžik, v němž už v Singapuru nebude možné dosáhnout další výsledek.“  O den později dostal Percival zprávu, že jakmile bude naprosto přesvědčen, že nepříteli nebude možné působit ztráty, má povolení ukončit podle vlastního uvážení další odpor.

 

Zásoby vody se ztenčily na jediný den, nedostávalo se munice, zbývaly pouze dvě možnosti – protiútok, nebo kapitulace. Na odpor však již scházela síla. V neděli 15. února 1942 ve 20.30 hodin Singapur složil zbraně. Kapitulaci podepsal Percival v Bukit Timahu, hlavním stanu Tomojukiho Jamašity, velitele 25. armády.

 

Podle japonských údajů v malajském tažení padlo 15 000 australských, britských a indických vojáků, do zajetí se dostalo 95 000 mužů (z toho 73 000 v Singapuru). Vlastní ztráty dosáhly 3507 mrtvých, z toho 1714 v bitvě o Singapur. Britové uvedli, že zahynulo 2446 mužů a v zajetí se ocitlo 127 800 vojáků.

 

Pro Singapur tím válečné hrůzy zdaleka neskončily, Jamašita nedodržel svůj slib daný Percivalovi, že s válečnými zajatci bude slušně zacházeno a svoji nadvládu nad ostrovem zahájil popravami tisíce Číňanů. Podle různých odhadů Japonci během okupace Malajska a Singapuru povraždili od 25 000 do 50 000 Číňanů.

 

Vítězové začali systematicky zabíjet i těžce raněné na lůžkách a nemocniční personál. V Britské vojenské nemocnici ubodali desítky pacientů a zdravotníků. Dalších dvě stě nahnali do ubytovny, kde se část z nich přes noc udusila, ostatní začali vraždit druhý den. Obětí těchto masakrů se stal i Silvestr Němec, jeden z dvanácti Čechoslováků, kteří se přímo zapojili do bojů.

 

Singapur byl přejmenován na Syonan 昭南, Světlo jihu, a obávanou součástí života místních obyvatel se stala japonská tajná policie Kempeitai 憲兵隊. Britský premiér Winston Churchill označil pád Singapuru za největší porážku v dějinách britského impéria a netajil se s obavami, jakou reakci v Asii vyvolá japonské vítězství.

 

Japonci nadvládu nad ostrovem udrželi až do 12. září 1945, kdy správa přešla zpět do britských rukou. Dny koloniálního impéria se však ve Lvím městě nezadržitelně blížily ke svému konci. V prvních všeobecných volbách v roce 1955 zvítězil kandidát prosazující myšlenku samostatnosti. V roce 1963 Singapur vyhlásil nezávislost a připojil se k Malajsiské federaci. O dva roky později došlo k roztržce, která 9. srpna 1965 vyústila v úplnou suverenitu Singapuru.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii

 

Zdroj foto: Unsplash.com