Nejdelší suchozemská hranice a spory kolem ní
Suchozemská hranice Číny se táhne od břehů Tichého oceánu přes stepi a pouště do centra Střední Asie a po hřebenech nejvyšších světových pohoří zpět na pobřeží. Před příchodem Evropanů nebyla přesně vymezená. Posouvala se v závislosti na síle či slabosti vládnoucích dynastií a pokud byla vyznačena, tak jen v průsmycích, kterými procházely karavanní cesty.
Od okolního světa oddělovala prostor, který se „pod dohledem císaře řídil vlastními statuty pro mír, obchod, zákonitost moci. Čína byla středem jí známého světa, přirozeným zákonodárcem. Byly tu státy poplatné Číně a na okraji tohoto světa další státy poplatné těm druhým. Tato představa není důkazem čínské nadřazenosti. Je klíčem k pochopení hlubokého odporu Číňanů vůči ztrátě vlastního území a vůči urážkám, které jim způsobilo století slabosti. V tom není nic komunistického. Stejný názor zastávali i ideologové čínských revolucí, kteří neměli s komunismem nic společného, Sunjatsen i Čankajšek.“ (Richard Harris, The Times 14.3.1969).
Situace se změnila v průběhu 19. století, kdy si evropské mocnosti začaly v okolí Číny budovat svá koloniální impéria: na jih od Číny Francie a Velká Británie, ve Střední Asii Velká Británie a carské Rusko a na severu carské Rusko.
Hranice kontinentální Číny, jak ji vidíme na mapách dnes, není výsledkem přirozeného vývoje, ale důsledkem koloniální politiky evropských mocností.
Byly hraniční smlouvy rovnoprávné?
Čína jako celek se kolonií nestala, ale mandžuský císařský dvůr, který ji v kritické době ovládal, byl během druhé poloviny 19. století donucen podepsat celou sérii tzv. nerovnoprávných neboli kapitulačních smluv. Podle západní interpretace byly později za nerovnoprávné považovány pouze smlouvy o exteritorialitě a nerovných obchodních podmínkách a ty byly během první poloviny 20. století postupně anulovány. Podle čínské interpretace byly naopak nerovnoprávnými všechny smlouvy, které evropské mocnosti Číně (přesněji mandžuské dynastii Čching) ve 2. polovině 19. století vnutily, tedy i smlouvy hraniční.
Rozdílný názor na funkci hranic a rozdílné pojetí charakteru starých hraničních smluv se v 60. letech minulého století staly jedním z nástrojů čínské zahraniční politiky a municí v ideologických sporech, ve kterých o hranice primárně vůbec nešlo.
Proč se problém starých hraničních smluv neřešil dřív?
Po vzniku republiky v roce 1912 byla vláda v Pekingu příliš slabá a příliš ve vleku mocností, které umožnily její existenci, než aby problém hraničních smluv řešila. Pokud ji státní hranice zajímala, tedy jen v souvislosti s přístavy na východním pobřeží.
Slabost a nezájem ústřední vlády povzbuzovaly separatistické tendence nechanských národů žijících ve vzdáleném příhraničí a správci sousedících evropských kolonií tyto tendence ve vlastním zájmu štědře podporovaly. Tím vzniká otázka, zda skutečnost, že se po vzniku republiky vyvíjela některá okrajová území na ústřední vládě fakticky nezávisle nezakládá právní nárok těchto území na samostatný stát? Hledání odpovědi na tuto otázku není tématem našeho článku. Pro nás je podstatné, že problém hranic a hraničních smluv neřešila vláda pekingská v letech 1912-1928, ani vláda kuomintangská v letech 1928-1949. Také ČLR po roce 1949 nepovažovala vyřešení nejasností kolem hranic státu za prioritu. Potřeba upřesnit státní hranici se stala aktuální v roce 1959 po povstání ve Lhase a po odchodu dalajlámy do exilu.
Usilovala ČLR o znovuovládnutí ztraceného území?
Na počátku 60. let minulého století navrhla vláda ČLR všem sousedním státům jednání o upřesnění hraničních linií a o podpisu nových hraničních smluv. Existující hraniční linie nezpochybnila, vycházela ze stavu platného v roce 1912, ale měla výhrady k řadě úseků, které byly podle jejího názoru vytyčeny nepřesně. Vstup do jednání podmínila uznáním starých hraničních smluv za nerovnoprávné.
Zároveň zveřejnila mapy, na kterých bylo vyznačeno území, které v historických dobách kontrolovaly čínské dynastické dvory a které se ocitlo vně novodobých čínských hranic. V mnoha zemích, mimo jiné i u nás, bylo (a je) zveřejnění těchto map pochopeno jako snaha ČLR znovu ovládnout kdysi ztracená území. Komentátoři, kteří sledovali čínskou zahraniční politiku vyzbrojeni lepší znalostí čínské historie, naopak pochopili, že „...pekingská kartografická expanze rozhodně neimplikuje, že přání upřesnit hranice znamená získat vojenským násilím ztracené území. Čína nikdy neměla kolonii v západním smyslu, nýbrž svrchovanost dračího trůnu se omezovala na kulturní hegemonii při dosažení nedotknutelnosti vnitřní autonomie příslušných států... Čína nehodlá obnovovat své někdejší sféry vlivu použitím vojenských prostředků... Peking se snaží vypudit z Asie cizí mocnosti a zavázat si přátelstvím sousední národy.“ Takto čínskou iniciativu zhodnotil například komentátor listu Süddeutsche Zeitung 18.3.1969, když analyzoval výsledky jednání o hranicích, které v první polovině 60. let minulého století vedla ČLR s Barmou, Nepálem, Pákistánem, Afghánistánem a Mongolskem.
Všichni s výjimkou Sovětského svazu a Indie
Na čínské podmínky podpisu nových hraničních smluv přistoupily na počátku 60. let 20. století vlády všech sousedních zemí s výjimkou Indie a SSSR. Protože většina čínských sousedů byly zároveň zeměmi tzv. rozvojovými, stala se snaha ČLR předejít případným hraničním sporům součástí obecné snahy o navázání a posílení přátelských vztahů s co největším počtem rozvojových zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky.
Jako první zahájila jednání o redermarkaci hranic s ČLR Barma (Myanmar). Barma byla jedním ze států, které tradičně přinášely nebeskému císaři Říše středu tribut, v době dynastie Ming a Čching jednou za 10 let, a to i poté, co se v roce 1885 Barma stala britským protektorátem. Významný úsek čínsko-barmské hranice byl poprvé vymezen konvencí v Chefoo (Jen-tchaj) 烟台条约, kterou v roce 1876 podepsal za britskou stranu známý sinolog Thomas Wade.
Znovu byla hraniční linie mezi Čínskou republikou a britským protektorátem Barmou upřesněna v době protijaponské války, kdy Čína budovala tzv. Barmskou cestu, po které měl být dopravován válečný materiál do Kuomintangem kontrolovaných oblastí.
Počátkem roku 1960 přiletěl do Pekingu generál Nei Win, aby s vládou ČLR uzavřel smlouvu o přátelství a vzájemném neútočení a dohodu o redemarkaci hranic. Byla sestavena komise, která zkontrolovala hraniční linii v délce cca 2 000 km. Nová smlouva o hranici s Barmou byla podepsána v říjnu 1961.
Jak praví komuniké, byla stávající hraniční linie korigována s ohledem na zájmy obou stran a v závislosti na komplikovaném terénu. Komuniké dále uvádí, že obě strany musely v několika případech slevit ze svých požadavků, ale větší ústupnost projevila ČLR.
Krátce před tím, v červenci 1961, byla v Pekingu podepsána Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci mezi ČLR a KLDR a byly vyřešeny nepřesnosti v mapách. Čínsko – korejská hranice je dlouhá 1 300 km. Tvoří ji řeky Amnokkang (Jalu) a Tumangang (Tumen) a horský masiv s 2 742m vysokým vrcholem Pektusan (Čchang-paj-šan ).
Na čínských mapách, na rozdíl od korejských, byla hranice zakreslena na jižním úpatí hory. Během jednání v roce 1961 přistoupila čínská strana na korejskou variantu a souhlasila s posunutím hraniční čáry na nejvyšší hřeben pohoří.
Další zemí, se kterou ČLR uzavřela na začátku 60. let smlouvu o hranicích byla Mongolská lidová republika. Mongolsko bylo součástí Číny (Říše středu) ne-li dřív, tedy minimálně od dob dynastie Jüan (1271-1368), kdy mongolští chánové učinili hlavním městem své říše město Chánbalyk, nacházející se na území dnešního Pekingu.
Po rozpadu dynastie Čching v roce 1911 podpořilo Rusko separatistické tendence mongolských princů a prosadilo odtržení severního, tzv. Vnějšího Mongolska od Číny. Legislativně byl ale proces osamostatnění Vnějšího Mongolska dokončen až v roce 1945, kdy se vláda Čínské republiky, tehdy ještě kuomintangská, musela podřídit rozhodnutí, ke kterému dospěli její spojenci na konferenci v Jaltě.
Vnější Mongolsko je jedinou příhraniční oblastí, jejíž odloučení od Číny bylo dovedeno do konce a legislativně potvrzeno.
Čínsko - mongolská hranice, neboli hranice mezi Vnitřním a Vnějším Mongolskem prochází pouští Gobi a nebyla nikdy před tím pevně stanovena. ČLR se v prosinci 1962 podpisem hraniční smlouvy s Mongolskou lidovou republikou odhodlala k velkým ústupkům. Jak hlásili naši diplomaté z Pekingu, ze sporných cca 20 000 km2 jí připadlo jen 4 500 km2.
Také v případě Nepálu šlo o vůbec první vytyčení společné hranice. Nepál a ČLR se shodly, že právě nyní je vhodná doba odčinit zla, která napáchaly koloniální mocnosti. Deklarovaly připravenost k územním ústupkům, závazek nevysílat na ostrahu hranic ozbrojené hlídky a všechny případné spory řešit jednáním. Práce komisí na vytyčení čínsko - nepálské hranice skončila 15.10. 1963.
Jednání o čínsko - pákistánské hranici komplikoval územní spor mezi Pákistánem a Indií o Kašmír. ČLR původně prohlašovala, že spor o Kašmír je spor, který musí vyřešit Indie a Pákistán a podpis dohody o této části hranice by porušil princip nevměšování do cizích záležitostí, ale názor změnila poté, co v roce 1961 hlasoval Pákistán poprvé pro přijetí ČLR do OSN. Usoudila, že je možné podepsat smlouvu s tou stranou, která sporné území fakticky kontroluje. Ujednání o hranicích s Pákistánem vstoupilo v platnost 2.3.1963 s podmínkou, že přestane platit, jakmile si Indie a Pákistán vyřeší spor o Kašmír.
Komise pro redemarkaci hranic odstranila rozdíly v mapách a na západ od průsmyku Karakoram vytyčila hraniční linii historicky poprvé.
Čínská hranice s Afghánistánem je extrémně krátká, pouze 76 km. Jednání o ní bylo bezkonfliktní, skončilo 22. listopadu 1963 podpisem smlouvy.
Ve všech zmiňovaných případech se jednající strany shodly na vzájemných ústupcích a vyloučily možnost ozbrojeného konfliktu. Indie proti dohodě o hranicích s Pákistánem a Afghánistánem protestovala, ale podpisu dohod nemohla zabránit.
Hraniční spor s Indií -Aksai Čin
Zatímco výše popsaná jednání probíhala bezkonfliktně, snaha ČLR o vyřešení hraničních sporů s Indií úspěšná nebyla. Čínsko-indickou hranici dělí Nepál na dva úseky. Na západě je problematická především oblast tzv. Bělokamenné pouště Aksai Čin, na východě tzv. Jižní Tibet, neboli dnes svazový stát Arunáčalpradéš.
Aksai Čin 阿克球赛钦 je prakticky neobyvatelné území o rozloze 37 244 km2, ležící mezi Pákistánem a Tibetem ve výšce přes 5000 m. n.m. Podle Číny, ale i podle některých nestranných historiků, patřilo toto území tradičně k Chotanu 和田河, důležité stanici na jižní větvi Hedvábné cesty směřující z Číny do Indie. Proto ČLR považuje Aksai Čin za historickou součást Ujgurska, dnes Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang.
Britové až do poloviny 19. století označovali Aksai Čin jako území nikoho. Až průzkumník W.H. Johnson, který cestoval z Indie do Chotanu, zakreslil Aksai Čin jako součást Kašmíru a tento údaj publikoval v atlasu vydaném v roce 1865. Bez dalšího ověřování převzala tento údaj většina kartografů.
V roce 1899, znepokojena stále razantnějším pronikáním carského Ruska do centra Střední Asie, navrhla Velká Británie mandžuskému dvoru uzavřít smlouvu o hranicích s Ladákhem a předložila návrh, podle kterého byla planina Aksai Čin zahrnuta pod čínské území. Smyslem dohody neměly být územní zisky, ale vytvoření nárazníkového pásma proti carskému Rusku. Činovníci mandžuského císařského dvora, kteří měli na východě země akutnější starosti (v roce 1895 se k mocnostem, které s Čínou jednaly z pozice síly připojilo Japonsko), neviděli důvod, proč o svém území ve vzdáleném pohraničí s Velkou Británií vyjednávat a nabídku odmítli.
Indicko-čínská hranice v oblasti Ladákhu přišla na pořad dne znovu až v 50. letech 20. století, kdy vyšlo najevo, že Čína přes Aksai Čin postavila strategicky důležitou silnici vedoucí z ujgurského Kašgaru do Lhasy. V roce 1962 se indická armáda pokusila Aksai Čin obsadit, ale neuspěla. Tehdy dohodnutá linie příměří, která dosud supluje státní hranici, se zhruba shoduje s linií navrženou mandžuskému dvoru Velkou Británií v roce 1899.
Hraniční spor s Indií - stát Arunáčalpradéš
Druhým jablkem sváru je indický stát Arunáčalpradéš, ležící při čínsko-indické hranici na východ od Bhútanu. Stát Arunáčalpradéš vznikl až v roce 1987, do té doby bylo toto území vedeno jako Severovýchodní pohraniční oblast.
Jedná se o vysokohorskou oblast, ve které se nacházejí velké tibetské kláštery, které prokazatelně ještě v roce 1936 odváděly daně do Lhasy. Největší z klášterů na území státu Arunáčalpradéš, klášter Tawong, příslušel až do čtyřicátých let minulého století ke klášteru Däpung ve Lhase. Čínská strana nazývá tuto oblast Jižní Tibet.
O území dnešního státu Arunáčalpradéš projevili Britové zájem až po roce 1904, kdy si plukovník Younghusband prostřílel cestu do Lhasy a donutil dalajlámu hledat pomoc u tradičních spojenců v Urze (dnes Ulánbátar) a u Mandžuů v Pekingu. V Urze v té době již hospodařili Rusové a mandžuský dvůr v Pekingu prožíval agonii. Dalajláma se vrátil do Lhasy a opuštěn tradičními ochránci se rozhodl přijmout pomocnou ruku nabízenou britskými vládci Indie.
Změněná situace ve vztahu k Tibetu si vyžádala potřebu fixovat hranici mezi Čínou a Britskou Indií a zároveň konkrétně vymezit rozsah tibetského území, které se po vzoru Vnějšího Mongolska mělo postupně od Číny osamostatnit.
Konference v Simla
Dne 6. října 1913 se v severoindickém městě Simla sešli představitelé Velké Británie, vlády ve Lhase a vlády v Pekingu (již ne mandžuského dvora, ale Čínské republiky, která vznikla 1.1. 1912) na konferenci, která měla vyjednat nejen hranici mezi Britskou Indií a Čínskou republikou, ale i hranici mezi tzv. Vnějším a Vnitřním Tibetem.
Britskou delegaci vedl plukovník McMahon, který jako podklad pro jednání namaloval novou čínsko-indickou hranici, tzv. McMahonovu linii, na nejvyšších vrcholcích Asámského Himaláje. Čínská strana nesouhlasila ani s navrženou státní hranicí ani s předpokládanou hranicí mezi tzv. Vnějším a Vnitřním Tibetem a ze Simly odjela, aniž dokumenty podepsala. Dohodu o indicko-tibetské hranici a dohodu o rozdělení Tibetu na Vnější a Vnitřní podepsal vedoucí britské delegace Sir Henry McMahon s tibetským delegátem Šädou Paldžorem Dordžem. K Britské Indii připojili území o rozloze 129 500 km2. Stalo se tak pět dnů po sarajevském atentátu 3. července 1914.
Vláda v Londýně měla v té době jiné starosti, než vzdálený Tibet. Navíc si dobře uvědomovala problematičnost dokumentů ze Simla a zakázala je publikovat. Na veřejnost se dokumenty podepsané v Simla v roce 1914 dostaly zcela náhodou až po dvaceti letech. Zveřejněny byly poprvé v roce 1936, a to s upozorněním, že „je nanejvýš žádoucí vyhnout se publicitě“. Dokonce i guvernér Asámu žil až do té doby v přesvědčení, že jeho stát končí na úpatí hor. Když v roce 1938 přijel do Tawangu kapitán Lightfoot, který měl vystupovat jako legitimní britská autorita, úředníci ze Lhasy vybírali před jeho očima daně a vyzvali ho, aby klášter opustil.
Čínsko-indická jednání a „útok v zájmu sebeobrany“
V roce 1960 navrhla ČLR Indii prověřit oba úseky společné hranice a podepsat hraniční smlouvu. Během let 1960 až 1962 se ministr zahraničí Čou En-laj a ministerský předseda D. Néhrú několikrát setkali, ale ani jednou nedospěli ke stejnému názoru. „Indie přijala strategii nenápadného postupu vpřed“, napsal o tomto problému H. Kissinger ve své knize O Číně: „Dělala dojem, že nenapadá sporné území, ale posunovala své kontrolní body stále dál na sever. Mao Ce-tung, aby se vyhnul krizi, dal čínským pohraničníkům rozkaz stáhnout se 20 km na sever za linii faktické kontroly, která se nacházela na sever od McMahonovy linie, tedy na čínském území... Indie z toho učinila závěr, že Číňané se neprotiví a chápala to jako omluvu. Byla to chybná kalkulace. Mao jednal podle čínského historického kurzu: analyzovat situaci, dobře se připravit a potom učinit překvapivé rozhodnutí. Spáče v pohodlné posteli těžko probudí chrápání souseda.“
„Néhrú chce současnou situaci protahovat a využívat pro potřeby vnitřní politiky. Je podezření, že může kdykoli vyvolat provokaci v Ladákhu. Čou soustavně předkládá nové návrhy a činí ústupky. Néhrú odmítá čínské návrhy k oběma úsekům, je neústupný... někteří jeho ministři hrubí. Néhrú v parlamentu označil Čínu za agresora, snižuje význam jednání Číny s Barmou a Nepálem. Mluví o rozpínavosti Číny, o jediném správném postoji neustupovat, snaží se živit napětí pro potřeby vlastní politiky co nejdéle.“ Takto indickou pozici popsal československý diplomat působící v Dillí ve zprávě pro Prahu.
S postupem času se na společné hranici množily drobné incidenty a slovní přestřelka mezi indickým a čínským tiskem i mezi oficiálními představiteli obou zemí přiostřovala. Podle citovaného čs diplomata pohrozil Néhrú v předvečer státního svátku ČLR v září 1962, že nepřijme-li Čína indické stanovisko, podle kterého má Indie právo na všechna území, která k ní připojili Britové, Indie použije vojenskou sílu.
Nečekané rozhodnutí, o kterém psal H. Kissiger, přišlo v říjnu 1962, kdy se ČLR odhodlala k útoku v zájmu sebeobrany.
Opět podle čs diplomata: „20. října 1962 zaútočila indická vojska na západním úseku hranice. Zároveň došlo ke střetnutí na východním úseku.... čínská vojska se dala na pochod na západním i východním úseku směrem na jih od linií faktické kontroly... postoupila značně na jih. 23.10 vydalo MNO ČLR prohlášení, že Čína nikdy neuznala McMahonovu linii, ale také ji dosud nikdy nepřekročila... Až nyní. Na východě došla až na historickou hranici. Podle MNO ČLR rozprášila 7 indických brigád.“
Ještě před koncem roku se čínské jednotky na východě vrátily z obsazeného území zpět na výchozí pozice, to znamená na linii faktické kontroly z listopadu 1957.
„Mohli jsme dojít třeba až do Dillí,“ řekl na setkání s diplomaty v Pekingu náměstek MZV Jü Čang: „To by pro nás nebylo těžké, protože Indové neumějí bojovat. Ale neudělali jsme to... 43 indických opěrných bodů se nachází na našem území... Když dáme Indii kousek země, bude chtít celý Tibet. Jako Hitler chtěl Sudety a pak zabral celé Československo. Chceme žít s Indií v míru, ale Indie nechce. Chceme žít v míru i s Tchaj-wanem. Ale nezávisí to jen na nás. Indie neumí řešit ani spor s Pákistánem a není to socialistická země. ...Indie na nás útočí americkými zbraněmi. Není neutrální. ČLR žádá, aby se Néhrú vrátil k neutralitě.“
Od roku 1962 je na čínsko - indické hranici relativní klid. Hranice zůstala tam, kde byla, tedy na západě na linii faktické kontroly a na východě asi 20 km na sever od McMahonovy linie. Čas od času se obě strany sejdou a potvrdí ochotu řešit územní spor mírovou cestou.
Rusko (sovětsko) čínská hranice
Na úvod této kapitoly musíme připomenout, že první smlouvu o hranicích podepsalo Rusko s Čínou už v roce 1689. Je to tzv. smlouva něrčinská 尼布楚条约, kterou čínská strana považuje za rovnoprávnou. Tato smlouva vymezila hranici mezi carským Ruskem a mandžuskou dynastií Čching řekami Arguň a Amur a dále po pohoří Stanovoj chrebet směrem na východ.
V roce 1858 využila carská diplomacie kritické situace, do které se dostal mandžuský dvůr po porážce ve Druhé opiové válce a posunula hranici po řekách Amur a Ussuri daleko na jih. Jedná se o smlouvu aigunskou 璦珲条约 potvrzenou dodatkem ke smlouvě pekingské v roce 1860. Tyto smlouvy zařadila čínská strana mezi smlouvy nerovnoprávné.
Čínskou kartografickou iniciativu ze začátku 60. let minulého století Sovětský svaz původně neodmítl. ČLR určila jako východisko pro jednání hraniční smlouvy ze druhé poloviny 19. století, tedy hranici na Amuru a Ussuri. Sovětská vláda uznala, že byly některé úseky této hranice vyznačeny nepřesně a vyslala do Pekingu delegaci v čele s náměstkem ministra zahraničí. Jednat se mělo především o hranici na řece Ussuri, kde čínská strana trvala na respektování mezinárodního práva, podle kterého má hranice procházet středem řeky, zatímco sovětská strana se řídila dobovými mapami, kde byla hranice zakreslena podle levého břehu.
Sovětská delegace složená z odborníků byla zpočátku připravená přistoupit na čínskou verzi o nerovnoprávnosti hraničních smluv, ale zasáhli ideologové: Za nerovnoprávné je možné považovat pouze smlouvy z doby, kdy se carské Rusko nacházelo v imperialistickém stádiu svého vývoje, to znamená počínaje 90. léty 19. století. Hraniční smlouvy, které byly uzavřené v době, kdy se Rusko v imperialistickém stádiu svého vývoje dosud nenacházelo, jsou rovnoprávné.
Těžko říct, jak by se čínsko-sovětské vztahy vyvíjely, kdyby byl SSSR schopen připustit nerovnoprávnost starých hraničních smluv.
Bylo to v době narůstající čínsko-sovětské ideologické polemiky a pro obě strany bylo lákavé využít hraniční spor jako ideologický argument.
Čínsko-sovětský hraniční spor a zahraniční politika ČLR
Čínsko-sovětský hraniční spor zůstal nevyřešený celých třicet let. Ovlivňoval a byl ovlivněn složitou vnitropolitickou situací v obou zemích, především čínskou tzv. kulturní revolucí, dostal nebezpečné dimenze poté, co ČLR vyvinula vlastní atomovou zbraň a s odstupem doby je zřejmé, že jeho eskalaci do rozměrů, kterých nabyl v roce 1969 ovlivnily i události v Československu v roce 1968.
Doktrína omezené suverenity, kterou Brežněv obhajoval vstup armád Varšavské smlouvy do Československa, byla pro ČLR nepřijatelná. Poté, co ji Brežněv vyhlásil, ČLR oficiálně oznámila, že vystupuje ze svazku, který si říkal Světová socialistická soustava. Krátce na to, v březnu 1969, došlo u ostrova Damanskij 珍宝岛 na řece Ussuri k ozbrojenému střetnutí mezi sovětskou a čínskou armádami a k méně medializovanému, ale o to riskantnějšímu incidentu u Žalanaškolu 铁列克提 na hranici s dnešním Kazachstánem. Oba incidenty hrozily přerůst v ozbrojený konflikt velkých rozměrů.
Čínské rozhodnutí dovést hraniční spor s SSSR do riskantních dimenzí vyhodnotily USA jako výzvu: tři měsíce po incidentu u ostrova Damanskij pronesl prezident Nixon projev, jehož téze vstoupily do dějin pod názvem Nixonova doktrína: ČLR již pro USA nepředstavuje bezprostřední ohrožení, a proto je možné snížit stav amerických ozbrojených sil ve východní Asii, především v Tchajwanské úžině. Největší hrozba pro Západ není Čína, ale Sovětský svaz a silná Čína odpovídá strategickým zájmům Západu.
Na začátku 70. let zrušily USA některé hospodářské protičínské sankce, v roce 1971 souhlasily se vstupem ČLR do OSN a do dalších mezinárodních organizací, v lednu následujícího roku navštívil prezident Nixon ČLR a Japonsko, Francie a další důležité země světového Západu navázaly s ČLR diplomatické styky. Přehodnocení role ČLR ve světové diplomacii umožnilo americké armádě ukončit válku ve Vietnamu. Po dvaceti letech své existence protrhla ČLR mezinárodně politickou izolaci a vstoupila na mezinárodní scénu ne jako partner jedné z velmocí, ale jako suverénní země, jako třetí síla, se kterou se musí počítat.
Podle čínského scénáře
V následujícím desetiletí došlo uvnitř ČLR k radikálním změnám. Země nastoupila kurz ekonomických reforem, ideologie byla zatlačena do pozadí, země se začala chovat přísně pragmaticky. S tím souvisela i snaha vyřešit patovou situaci na čínsko-sovětských hranicích. Bylo zahájeno nové kolo rozhovorů, které s přestávkami pokračovalo až do začátku 90. let.
Čínsko-sovětský hraniční spor byl definitivně ukončen v průběhu 90. let minulého století, a to přesně podle scénáře, který v 60. letech navrhla ČLR. V té době už ne Sovětský svaz, ale Ruská federace přiznala nerovnoprávnost starých hraničních smluv a přistoupila na čínský požadavek posunout hranici z levého břehu Ussuri do středu řeky. To znamená, že ostře sledovaný ostrůvek Damanskij zůstal v držení ČLR. Čínská strana se definitivně vzdala nároku na území mezi linií něrčinskou a novou hranicí, protože toto území „již patří ruskému lidu“. Společné komise pro redemarkaci hranic projednaly všechny konkrétní sporné body a přijaly ve všech případech oboustranně akceptovatelné kompromisy. Po dokončení této práce byla podepsána nová smlouva o 4 375 km dlouhé rusko-čínské hranici.
Středoasijský úsek hranice
V západním úseku byla bývalá rusko-čínská hranice z iniciativy Velké Británie a carského Ruska, které spolu v 19. století vedly Velkou hru o Střední Asii, potvrzena smlouvami ilijskou 毅力条约, livadijskou a petrohradskou.
Postsovětské středoasijské republiky, které rusko-čínskou hranici zdědily, v 90. letech minulého století souhlasily s redemarkací hranic, s prohlášením o nerovnoprávnosti starých hraničních smluv a s podpisem smluv nových. Tím byla učiněna poslední tečka za čínsko-sovětským hraničním sporem, který byl v prvé řadě sporem o zahraničně politickou koncepci obou zúčastněných vlád a teprve potom sporem o konkrétní hranici.
Vietnam
V 60. letech se o čínsko-vietnamské hranici nejednalo z důvodů právě eskalující války severního Vietnamu s USA. Suchozemská čínsko-vietnamská hranice byla upřesněná a smlouva podepsaná až v prosinci 1999. Na rozdíl od námořní hranice, kde panují značné neshody, je suchozemská hranice stanovena v podstatě v souladu s tradicí. Složité čínsko-vietnamské vztahy, včetně válečných střetů v letech 1979-1991 a otevřených sporů na moři budou předmětem samostatné analýzy.
Co zbývá?
Do konce 20. století se podařilo nově vytyčit a nově smluvně zajistit celou suchozemskou hranici ČLR. Jediným nevyřešeným problémem jsou oba úseky hranice s Indií.
I přes nevyřízené hraniční spory udržují v současné době obě největší asijské země korektní vztahy a úspěšně ekonomicky spolupracují.
Existuje obava, že se nevyřešená příslušnost některých lokalit v čínsko-indickém příhraničí stane překážkou realizace projektů budovaných v rámci politiky „jeden pás, jedna cesta“. ČLR staví moderní komunikace směrem k Indickému oceánu a potřebuje součinnost svých sousedů. Musíme jenom doufat, že i v těchto případech bude nalezen oboustranně přijatelný kompromis.
Ivana Bakešová, sinoložka a historička