Nechtěný letecký výsadek mezi kanibaly doby kamenné

Nechtěný letecký výsadek mezi kanibaly doby kamenné
4 / 8 / 2021 Pavel Zvolánek

Na konci druhé světové války se do neprobádané oblasti Nové Guineje, mezi nahé lovce lebek, zřítilo vojenské letadlo s 24 pasažéry, včetně devíti žen. Horečnatá snaha zachránit přeživší vedla k parašutistickým seskokům do nehostinného terénu a k nejpozoruhodnější záchranné operaci vůbec.

Zmizení letounu Gremlin Special, kterému jsme se věnovali v předešlém článku, vyvolalo na základně v Hollandii horečnou aktivitu násobenou faktem, že na jeho palubě se nacházela skupinka žen. Během druhé světové války zahynulo v americké armádě několik set převážně zdravotních sester. Každá taková událost přitahovala pozornost, i když se jednalo jen o jednotlivce, nyní se uprostřed téměř nezmapovaného ostrova ztratilo hned devět žen. Do hledání Gremlinu se zapojilo čtyřiadvacet letounů, osobní dohled nad celou pátrací akcí převzal plukovník Elsmore. Konečně kapitán Baker z paluby bombardéru B-17 zahlédnul oblečenou skupinku, kterou nebylo možné zaměnit za domorodce. Tři lidé na zemi roztáhli záchrannou plachtu vytaženou ze ztroskotaného letounu a Baker zamával křídly letadla na znamení, že je vidí a zaznamenal si jejich polohu.

 

Na území lovců lebek

McCollom a jeho skupina uléhali s nadějí, že záchrana je na dosah, a přesto s obavami. Mýtina, na kterou se vyškrábali, nebyla dílem přírody, nýbrž zahradou se stromy vykácenými lidskou rukou. Bylo jen otázkou času, kdy se vrátí domorodci, kteří tato místa obhospodařovali. Nezbývalo však než čekat tam, kde je spatřil záchranný tým. Skupina z Gremlin Special sice nyní mohla doufat v zásobování ze vzduchu, ale jejich zranění se zhoršovala. K tomu všemu se nacházeli na území kmenů považovaných za lovce lebek, bez léků, bez přístřešku a beze zbraní, které by jim stejně nebyly vůči mnohonásobné přesile platné.

 

Přímo v Šangri-La žilo asi šedesát tisíc lidí, další desetitisíce osídlily vesničky rozeseté v okolních horách. Místní obyvatelé sami sebe nazývali lidé, Ahkuni, etnicky patřili ke kmenům Dani a Yali a vytvářeli několikatisícové aliance, které mezi sebou vedly pravidelné války. V některých aspektech divoké pověsti, které kolovaly v Hollandii, nepřeháněly.

Svět duchů

Někteří domorodci jedli těla zabitých protivníků, jiní konzumovali pouze jejich uvařené ruce. Přátelství stvrzovala podivně znějící věta: "Nech mě sníst tvé výkaly". Jako upomínku na zemřelé příbuzné byly dívkám usekávány prsty. Nebe klenoucí se nad jejich domovem patřilo duchům, mogat. Oba světy kdysi spojovala vinná réva, kterou však lidé z údolí přesekli, protože duchové ukradli jejich ženy a prasátka, považovaná za členy rodiny. Podle legendy měli duchové jednoho dne toto spojení obnovit a vrátit se. Nyní se zdálo, že tento čas nastal. Podle pověsti měli mít duchové světlou kůži, dlouhé vlasy a zakryté ruce, stejně jako postavy na mýtině. Domorodcům se nabízela možnost duchy přivítat, i když to bude znamenat konec jejich světa, nebo je zabít.

 

„Snad nám dají najíst, než nás sní,“ poznamenal Decker, když se na obzoru začaly zjevovat postavy s kamennými sekyrami. Proti desetinásobné přesile neměli jinou šanci, než se usmívat a modlit. „Usmívali jsme se jako o život, nabízeli jsme sladkosti a čekali,“ popsala celou situaci Hastingsová. McCollom sebral odvahu a vydal se přes kládu, která ležela přes strouhu, vstříc staršímu muži, blížícímu se z druhé strany. Zástupci obou světů se potkali uprostřed. Nadporučík uchopil náčelníkovu ruku a potřásl jí. Napětí povolilo. Domorodci nevěděli, co návštěvníci přinášejí, ale viděli příležitost, která snad bude znamenat něco dobrého.

 

V Hollandii vzbudil objev skupinky velkou naději, pokud přežili tři, možná se zachránili i ostatní. Na základně připravili potraviny a vybavení, které by vystačilo pro zařízení menšího obchodu. Zásobování vzduchem se však neobešlo zcela bez komplikací. Jeden ze shazovaných balíků se zřítil na volně pobíhající prasátko a rozdrtil ho na kaši. Jeho majitelka na ztrátu s hořkostí vzpomínala ještě po pětašedesáti letech. Ale ani potraviny proudící vzdušným mostem neřešily otázku, jak se ke zachráněným dostat a zejména, jak je z jejich dočasného kempu vyzvednout. Skupinka urychleně potřebovala zdravotní péči a také ochranu před potenciálně nebezpečnými domorodci. Obojí jí měl poskytnout tým parašutistů, ochotných podstoupit riskantní misi. Vojáci, kteří se nebudou bát výsadku mezi mnohonásobnou přesilu možných „kanibalských divochů”. Shodou okolností se muž pro takovou práci v Hollandii nacházel a měl kolem sebe i odvážné dobrovolníky.

 

Výsadek amerických Filipínců

Čtyřiadvacetiletý C. Earl Walter Jr. většinu dětství strávil na Filipínách na ostrově Mindanao, kde jeho otec vedl dřevařskou firmu. Sotva Earl dorostl a začal projevovat až přílišný zájem o místní dívky, Walter senior ho raději poslal zpět do Spojených států, kde měl nabrat vzdělání a ve vojenské škole i trochu disciplíny. Namísto toho však Earl svým spolužákům prodával se slevou sešity, aby měl peníze na návštěvu striptýzových klubů, kde trávil víc času než ve škole, odkud ho nakonec jako potížistu vyhodili.

 

Měl však za sebou parašutistický trénink a otcův příklad ho vedl k tomu, aby se přihlásil ke speciální jednotce, tvořené americkými Filipínci, se kterými se počítalo pro vysazení na Filipínách, kde by snadněji splynuli s místním obyvatelstvem. Díky svému dětství byl C. Earl Walter Jr. ideálním mužem pro takový oddíl. Namísto bojového nasazení však celá skupina trčela v Hollandii, kde trávila čas utužováním kondice běžeckým tréninkem. Zatímco Walterův otec vedl gerilové skupiny na Filipínách, jeho syn se kousal nudou v závětří.

 

Bahala na!

Nabídka na záchrannou misi do divokého vnitrozemí tak přišla v pravý čas. Nejednalo se sice o bojové nasazení, ale podstoupená rizika nebyla o nic menší. Žádné mapy, žádná bezpečná přistávací zóna, nepředvídatelní domorodci a žádný plán návratu. Když se však Walter zeptal svých mužů, kdo je ochotný se akce s takto rozdanými kartami zúčastnit, všechny ruce vystřelily nahoru. Pokud něco chlapíkům s filipínskou krví v žilách opravdu nescházelo, byla to kuráž.

 

Amerika pro ně nebyla tím úplně vysněným rájem, trpěli rasovými předsudky, omezenými pracovními možnostmi i i diskriminačními zákony. Teprve po přepadení Pearl Harboru prezident Roosevelt vydal dekret umožňující osobám filipínského původu vstoupit do americké armády a zformovat první filipínský prapor. Odpovědí na překážky kladené mužům z Walterova týmu byla houževnatost a také heslo z jejich mateřského tagalogu Bahala na! Ať se děje, co se děje.

 

Walter a osm jeho mužů měli být vysazeni přímo do údolí, připravit tábor a doprovodit do něj zachráněné i dvojici mediků, Benjamina Bulataa a Camila Ramireze, na které čekal nejtěžší úkol – seskočit co nejblíže trojici z Gremlinu do nejhorší přistávací zóny, jakou si bylo možné představit, plnou ostrých kamenů, pařezů i stromů po nedávném požáru. Přitom ideální místo pro výsadek se nachází v měkké otevřené rovině, pokud možno za klidného bezvětrného počasí, úplný opak podmínek, které čekaly na filipínský tým.

 

Během výcviku se Filipínci potýkali s nečekaným problémem, na velké americké padáky byli příliš lehcí, a tak jim musela být dodávána zátěž, aby k zemi klesali rychleji, nyní to však byla právě rychlost, která vzbuzovala obavy. Jejich letadlo musí sestoupit co nejníže, navíc v řídkém vzduchu se výsadkáři k zemi dostanou během třiceti sekund, to znamenalo, že pokud se jim neotevře hlavní padák, nebudou mít šanci použít záložní. Pokud by však zdravotní pomoc nedorazila včas, Decker by pravděpodobně zemřel a Hastingsová by kvůli gangréně přišla o nohy. Oba medici však svůj úkol nijak nezpochybňovali a obrátili se na svého velitele se slovy: „Jestli chcete, abychom šli, tak půjdeme.“ Šest dní po havárii Gremlin Special odstartovalo ze Sentani letadlo se záchranným týmem. Bahala na!

 

Seskok do bojiště nepřátelských klanů

Nebylo to poprvé, kdy dvojice mediků měla čelit možné smrti. Ramirez během japonské invaze na Filipíny upadl v roce 1942 do zajetí, přežil pochod smrti a podařilo se mu uprchnout ze zajateckého tábora a dostat se na evakuační loď do Austrálie. Štěstěna stála na jeho straně i tentokrát. Výsadek, završený pouhým podvrtnutým kotníkem, se rovnal zázraku. Zatímco zdravotnímu týmu se podařilo seskočit do místa osídleného vstřícnými domorodci, druhá skupina přistála v údolí obývaného jiným klanem. Během krátké doby se devět parašutistů ocitlo v obklíčení několika set domorodců. Jeden z členů týmu přirovnal jejich postavení k situaci, ve které se nalézal generál Custer u Little Big Hornu. Palebná převaha sice hrála ve prospěch ozbrojených cizinců, ale parašutisté sem přišli zachraňovat, nikoliv bojovat. Jejich úkolem bylo vyzvednout trojici z Gremlinu a oba mediky, vrátit se s nimi do údolí a vyčkat dalších instrukcí. Nyní se ocitli mezi dvěma vesnicemi, v území nikoho, které sloužilo jako bojiště. Teď na něm proti sobě stáli moderní a prehistoričtí válečníci.

 

Walter sebral ze země větev s listím a začal jí mávat nad hlavou, neboť si vybavil, že takto se mezi domorodci údajně projevuje přátelství. Po několika hodinách mu došla komičnost jednání a větev zahodil. Napětí konečně opadlo, obě strany se usadily na zem a rozdělaly oheň. Ale zatímco McCollom prolomil ledy podáním ruky, Walterova skupina se ocitla v situaci, se kterou si nevěděla rady.

Nahota a další nedorozumění

Domorodci začali neznámé návštěvníky objímat a osahávat natolik intimně, až parašutisté nabyli dojmu, že je omylem považují za ženy. Walter neviděl jiné cesty než si rozepnout kalhoty, aby rozptýlil pochybnosti. Když ani to nepomohlo, nařídil své skupině, aby následovala jeho příkladu. Po několik následujících hodin cizinci pochodovali nazí, doprovázení domorodci, oděnými pouze do tykvovité nádoby, zakrývající jejich penis. Na rozdíl od zcela obnažených parašutistů však pro domorodce jejich výbava představovala skutečný oděv, který odkládali jenom v soukromí. Bylo to jen jedno z několika nedorozumění, kterému obě strany čelily.

Jindy záchranná skupina na poslední chvíli zabránila tragédii, když jeden z domorodců sebral jejich padák a ve snaze napodobit cizince, kteří se snesli z nebe, vylezl na vysoký strom a chystal se s ním skočit. Nečekanou kulturní překážkou se stal i zvyk domorodců potírat se vepřovým sádlem a dřevěným uhlím. „Byl to nejhorší zápach, jaký jsem kdy cítil. Jakmile jsme se dostali ven z údolí, museli jsme se s mými muži zbavit části našeho vybavení. Myli jsme ho mýdlem, ale zápach se nikdy nevytratil,“ vzpomínal později Walter.

 

Po třídenním pochodu záchranný tým dorazil do dočasného kempu a setkal se s přeživšími z Gremlinu i zdravotníky. Stále však nebylo jasné, jak celou skupinu z údolí dostat. Každý návrh na záchranu spíše vypadal jako plán, jak ještě zvýšit počet obětí a lišil se pouze různou mírou šílenosti. Na úspěšné realizaci však závisel osud patnácti lidí, čekajících v Šangri-La, pilotů, kteří je měli vyzvednout a také budoucí kariéry mužů, kteří za celou operaci převezmou odpovědnost.

 

Dalším osudům ztroskotanců se budeme věnovat v posledním článku na pokračování. 

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii