Nástrahy a důsledky digitální demence

Nástrahy a důsledky digitální demence
9 / 11 / 2020 Ivo Procházka

I když technologický pokrok uhání vpřed, zdá se, že se samotné lidstvo pohybuje po zcela opačné trajektorii. Větší část populace po celé zeměkouli chudne a ztrácí přístup k mnoha technologickým vymoženostem. Ta menší bohatší část, ačkoliv by z pokroku měla těžit, je pronásledovaná různými neduhy, které nezřízený pokrok provází. K chronické přepracovanosti, která je typickým znakem movitější části, se může přidat i tzv. digitální demence.

Digitální demencí se označují stavy, které jsou na české Wikipedii popisovány jako „…poruchy v poznávání a snížení mentálních schopností, způsobené dlouhodobou závislostí na digitálních médiích, zejména na počítačích, tabletech a chytrých mobilních telefonech“.

 

Diskusi o digitální demenci rozvířil svou knihou „Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum“ německý neurolog a psychiatr Manfred Spitzer. Volně přeloženo: digitální demencí myslel stav, ve kterém závislost na digitálních médiích vede k ochabování duševní výkonnosti člověka. Mezi digitální média je zahrnována i televize, kterou však nastupující generace, která zcela propadla streamování a mobilním telefonům, moc nesleduje. Mladší generace vyměnily televizi za YouTube, Instagram, Facebook a jiné sociální sítě.

 

Mobilní sítě a jejich souputníci, mobilní telefony, na počátku své kariéry zprostředkovávaly obyčejnou konektivitu, tj. spojovaly jednotlivé účastníky. Většinou šlo o telefonní hovory, kdy si lidé staromódně povídali. Datové přenosy byly pomalé a závislost na posílání SMS zpráv se díky vysokým tarifům a placením za jednotlivé odeslané SMS zprávy paradoxně netvořila.

 

Otevřená stavidla

Průšvih nastal až s příchodem onoho symbolu technologického pokroku, chytrého dotykového mobilního telefonu s velkým displejem (popřípadě tabletu), v kombinaci s rychlými mobilními sítěmi a levnými datovými tarify, po kterých v Česku tak voláme. Stavidla neomezeného přístupu k obsahu na internetu byla najednou naplno otevřena. Od nástupu mobilních sítí 4G je vcelku jedno, jestli je za dveřmi 5G nebo 6G, protože nároky malého displeje mobilního telefonu zvládne hravě uspokojit i stávající přenosová kapacita sítí 4G.

 

Skrz otevřená stavidla internetu se k lidem začal dostávat obsah různé kvality. Člověk přestal tříbit své názory společenskou konverzací nebo čtením novin a jal se bezuzdně, bez kritického přístupu konzumovat jakýkoliv obsah, který mu sociální sítě nabízejí. Jenže člověk je tvor společenský, digitální komunikace se v žádném případě nedá srovnat s přímým fyzickým kontaktem.

 

Digitální vztahy, v kombinaci s častou anonymitou sociálních sítí, v lidech probouzí spíše to horší. V digitálním světě si také vždy najdete svoji virtuální digitální bublinu, ve které je vám dobře, která ukojuje vaši závislost na gratifikaci, a která vás nenutí z bubliny vystoupit a kriticky myslet. V digitálním světe nemusíte konverzovat, o věcech přemýšlet a hloubat. V digitálním světě marně utíkáte před lavinou často banálního obsahu, povrchních zpráv, manipulací a upadáte do stavu bezmocnosti, ve kterém nemáte čas na nic jiného než na svoji sociální bublinu.

 

Upadá tříbení názorů a kritické myšlení, a jak tvrdí Manfred Spitzer, strádá tím i procvičování našeho mozku. Klouzání po povrchu událostí vede k ochabování mozkových synapsí, což vyvolává onu zmíněnou demenci, tj. degenerativní změnu mozkové tkáně. Digitální demence může být doprovázena poruchami pozornosti a čtení, úzkostí a otupělostí, poruchami spánku, depresí a nadváhou.

Šlechtické manýry

Movitější část populace, která si může dovolit „chytré hračky“ a neomezené datové tarify tak paradoxně může začít hloupnout. Chudší část si digitální demenci s trochou nadsázky nemůže dovolit. Místo pilotovaných meziplanetárních letů bude nastupující generace možná jen pilotovat virtuální kosmické lodě v jedné z mnoha banálních mobilních her. Hvězdné brány tak lidstvu mohou zůstat zavřeny. Vzdáleně mi to připomíná srovnání dnešní zámožnější části populace, která do úmoru pracuje, s anglickou šlechtou 18. a 19. století, která se mimo jiné vyznačovala tím, že nepracovala.

 

Zdali a jak se digitální demence podepíše na kvalitě nastupující generace se teprve uvidí. Jisté je, že nadměrné používání lákadel technologického pokroku vede k narůstající sobeckosti, malé vůli se obětovat, k udržování povrchních vztahů a úpadku kritického myšlení.

 

Ve jménu pokroku jsme možná obětovali několik generací. Je to chyba západní civilizace, nadnárodních korporací honících se za ziskem, rodičů nebo vzdělávacího systému, že se dorůstající generace uchylují k instantnímu uspokojení v podobě různých náhražek a šidítek sociálních sítí a digitálních vztahů místo toho, aby vyhledávaly nemoderní společenské konverzace? Kdo může za to, že si děti přestaly hrát venku, přestaly přespávat u kamarádů nebo kamarádek, a tříbily tak svoje sociální dovednosti, čímž zároveň posilovaly své mozkové synapse?

 

Člověk je tvor společenský, který největších výsledků dosahuje v kooperaci s jinými lidmi. Kooperaci se však v prostředí závislosti na digitálních médiích nedaří. Upadá i kreativní prokrastinace, protože digitální zábava je v dosahu ukazováčku 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

 

Možná ale ještě nejsou nastupující generace zcela ztraceny, když se dětem po zavření škol za koronavirové krize začalo stýskat po reálných kamarádech, přestože vztahy na dálku mohly bez přerušení udržovat.

 

Ivo Procházka, expert na internet věcí a digitální dodavatelský řetězec