Messnerova cesta zvěčněná v projektu Muzeí hor

Messnerova cesta zvěčněná v projektu Muzeí hor
17 / 8 / 2022 Vít Vojta

Himalájista, který sledoval yettiho a slezl jako první všechny osmitisícovky. Dobrodruh, který přešel Antarktidu přes Jižní pól, Grónsko, Velkou indickou poušť, Atacamu i Poušť smrti „bez návratu“ Taklamakan v čínském Sin-ťiangu. Horal, filozof a spisovatel, to vše je Reinhold Messner. Svou neobyčejnou cestu zvěčnil v osmdesátce knih, ve filmech, ale především v projektu „Messner Mountain Museum“ (MMM) o člověku a horách. Šest expozic MMM leží u tahu ke Středozemnímu moři a to z nich dělá dobrý tip na výlet.

V Muzeích hor sdílí Messner svou životní cestu a zkušenosti. S úsměvem přijímá, že jeho horolezecká a cestovatelská vášeň jsou „neužitečné a zbytečné“, stejně jako jeho nomádské toulání, které je však pro něj ztělesněním svobody.

Tvrdohlavý a netrpělivý Messner nestudoval obor kulturní antropologie, ale prostředí jeho dětství a pochody horami a pustinami mu umožnily jej přímo žít. Jeho výpravy na všechny kontinenty, do Himalájí, Grónska, Altaje nebo na Novou Guineu vycházely ze samého základu kulturní antropologie, z terénního pozorování bez prostředníků.

 

Messner, jehož prchlivou touhu po svobodě a spravedlnosti zaznamenávala od útlého věku ručně psanými „psychogramy“ jeho matka Marie (1913-1995), svůj postoj shrnul porovnáním člověka a přírody: „Spravedlivá společnost zůstává ideálem, projektem, který patrně nebude nikdy dotažen do konce… Málo pomůže rozčilovat se nad „nespravedlností“ přírody. Příroda má vždycky pravdu, křivdy mají na svědomí vždy jen lidé.“

 

Reinhold Andreas Messner se narodil 17. září 1944 vysoko v horském údolí Villnöss, podle rodinných vzpomínek právě za náletu spojeneckých bombardérů. Byl druhým synem z devíti dětí učitele Josefa Messnera (1917-1985), prožívajícího konec války jako tlumočník wehrmachtu, ustupujícího z Itálie. Syny zasvěcoval do horolezectví ještě dřív, než uměli číst.

Devět Messnerovic dětí, druhý zprava Reinhold, uprostřed nejstarší Helmut, druhý zleva Günther

 

Pohnutý osud Jižního Tyrolska

Jihotyrolský původ dal Messnerovi první bolestivou lekci. Horalská země s kořeny v severořímské provincii Raetia, s převážně německým obyvatelstvem po šest století vedeným Habsburky, byla po první světové válce „prodána“ Itálii obchodem Trojdohody (na základě Londýnského paktu z dubna 1915 o vstupu Itálie do války) a následně Mussoliniho fašisty nuceně italizována.

 

Vrcholem devastace Jižního Tyrolska byla dohoda Mussoliniho s Hitlerem, po níž tu v roce 1939 přišli němečtí národovečtí verbíři, nutící místní k rozhodnutí „buď proti svému jazyku nebo proti své zemi“ a k vystěhování do Německa. Propagandě podlehlo 86 % německy mluvících, původně odmítavých Jihotyrolanů a paradoxně jen válka zabránila jejich úplnému kulturnímu zániku. Messner má dodnes za vlast prostě Jižní Tyrolsko: „kde jsem se narodil, kde žili mí rodiče a jejich rodiče a kde navíc žijí lidé, kterým důvěřuji“.

Horská muzea

Šest Messnerových muzeí hor, vzniklých v posledních dvaceti letech, zahrnuje MMM Corones (v ladinštině Koruna) na vrcholu Kronplatzu (2275 m), vyprávějící o 250 letech historie horolezectví. MMM Dolomites na Monte Rite (2181m), poblíž Cortiny d’Ampezzo v srdci Dolomit je, jak jinak, o poznávání Dolomit.

 

MMM Ripa na hradě Bruneck v údolí Puster představuje život lidí v horách Asie, Afriky, Jižní Ameriky a Evropy. V MMM Ortles - Světě ledu, „Na konci světa“ vypráví Messner o hrůze z ledu a tmy, o bílé tmě, o síle lavin, o Třetím pólu, Antarktidě, Arktidě, o sněžných lidech a lvech.  

 

Letní sídlo na hradě Juval

Hrad Juval ve Vinschgau prodal původní majitel Messnerovi jen za symbolický obnos, s podmínkou, že se o něj dobře postará. MMM Juval je zasvěcen mýtům a magii hor, fascinaci, s jakou některé hory působí na místní - jako Kailash v Tibetu, Fudžijama v Japonsku, Uluru nebo Ayers Rock v Austrálii. Představuje také umělecké sbírky, včetně expozice z Tibetu nebo o Milarepovi.

Ústřední Firmian u Bolzana

Jádrem Messnerových muzeí hor je MMM Firmian ve hradě Sigmundskron na kraji Bolzana, jen asi dvacet kilometrů od Messnerova rodného Villnössu (leží nad Brixenem, kam se Messnerovo rodiště formálně umisťuje). Bolzanem prochází hlavní trasa z Brennerského průsmyku ke Středozemnímu moři, takže je snadnou zastávkou.

 

Vedle sezónních výstav, jakou je letošní expozice tradičních nepálských textilií „Vlákna hor“ (Fibers of Mountains), prezentuje stálá výstava ve Firmianu hlavní Messnerovo téma - setkání člověka s horami.

Hrad, jeho věže, sály a nádvoří mění instalace a sbírky náboženských a uměleckých předmětů, včetně expozice vývoje horolezectví v pestrou cestu z tyrolských Alp až do asijských velehor. Zvenčí je hrad téměř netknutý, ale zevnitř je náročně zrekonstruován s užitím ocelových konstrukcí, skleněných stěn, vzduchotechniky, světelné a zvukové techniky.

 

Úcta k horám a civilizacím

Od krásy starého Jihotyrolska s jeho mixem jazyků a zvyků vede expozice k další Messnerově lásce - k himalájským a karákóramským osmitisícovkám v horách Číny (9), Nepálu (8), Pakistánu (4) a Indie (1). Stojí za to připomenout, že ke sportovním gigantům, kteří slezli všech 14 vrcholů „Koruny Himaláje“, se po Messnerovi (1986) a Jerzymu Kukuczkovi (1987) v roce 2008 přidal i vynikající český horolezec a spisovatel Radek Jaroš.

 

Horolezci, kteří si nejlépe uvědomují obrovskou sílu přírody, přistupují k horám s úctou a zpravidla od nich neuslyšíte „zdolal, pokořil jsem vrchol“, nýbrž mnohem pokornější „hora mi dovolila na ni vystoupit“. Úcta k přírodě se pak v oblasti Himaláje a Karákóramu, v křižovatkách starobylých učení buddhismu, hinduismu, džinismu, bönismu i nejmladšího islámu, přirozeně rozšiřuje i na úctu ke zvyklostem místních civilizací.

 

Příkladný je příběh tibetské hory Kailash poblíž hranice s Nepálem a Indií. Je vysoká „jen“ asi 6 638 metrů, ale hned čtyři věrouky ji berou za posvátnou. Proto Messner, i když dostal před více než třiceti lety čínské povolení k výstupu, na ni nevystoupil. V roce 2001 se pak vyjádřil k plánu španělské výpravy vystoupit na Kailash: „Jestliže dobudeme tuto horu, dobudeme i něco v lidských duších… Doporučil bych jim jít a vyšplhat na něco trochu těžšího.“ Španělé tehdy pochopili a šli jinam. Čínské autority pak, i na základě této diskuse, přestaly vydávat povolení k výstupu na posvátný Kailash.

Nezdary, kritika a nepřejícnost

Model asijských velehor v expozici zobrazuje i pro Messnera osudový Nanga Parbat, kde pětadvacetiletý Reinhold ztratil v červnu 1970 v lavině mladšího bratra Günthera, což dalo mnoha nepřejícím příležitost jej půlstoletí obviňovat, že bratra bezcharakterně opustil. A ani když nález Güntherova těla v roce 2005 jasně prokázal Messnerovu verzi, jeho kritici stejně neustali.  

 

Nepřejícnosti a závisti čelí Messner mlčením, ale také poukazováním, že vedle úspěchů zažil i spoustu porážek, včetně nepovedených výstupů nebo neúspěšného přechodu Arktidou do Kanady. Glorifikace Messnera jako globální celebrity chybně maskuje jeho tragédie.

 

Jednou z největších bylo, když Messnera ve dvaceti pěti letech zmrzačil na Nanga Parbatu mráz a on, dosud žijící jen pro horolezectví, přišel o sedm prstů na nohou a několik článků na rukou. Navždy tím ztratil kus jím popisovaného „fluidního stavu, kdy se jakoby zpomalí čas, kdy se pozornost, stoupání a okolí slijí v pocit, že skála a konečky prstů jedno jsou.“

Ale i depresi z vlastního zmrzačení činorodý Messner překonal prací a zakrátko zase dokázal za pouhých 35 minut zdolávat tisíc výškových metrů. Když si později po pádu z hradní zdi Juvalu rozdrtil pravou patní kost, začal hned po rekonvalescenci s tisícikilometrovými pochody divočinou.

 

Místo odsuzování porozumět?

Stejně jako Messner, i jeho Horská muzea mají nemálo kritiků, jak už je odsuzování vždy snazší než dialog. S čím ale kritika přichází? Jde o pomník Messnerova exhibicionismu a obchodnictví?

 

K podnikání výprav přece musel získat prostředky, vydávat knihy, dělat přednášky a předvádět lidem jeho svět a samozřejmě i jeho samého. To při Messnerově záběru už po třiceti letech nakumuluje obrovský materiál a nápady na vytvoření série muzeí.   

Jsou dva čínští kamenní lvi před vstupní branou hradu Sigmundskron, Ganeša na dvoře nebo další exponáty teatrální nebo nevkusné? Strážní kamenní lvi přišli do Číny z Persie (perské „šer" pro lva asi spoluvytvořilo čínské „š‘ 狮") paralelně s buddhismem. Lev (perský) se považoval i za jednu z reinkarnací Buddhy a v hinduismu je ochráncem dharmy. Příhodně tak symbolizuje kulturní výměnu jižní, střední a východní Asie se šířením véd a dharmy. Ganéša se sloní hlavou, čtyřma rukama a jen jedním celým klem (překonání dualismu) zase v hinduismu (z části i v buddhismu) znamená sílu, inteligenci a vytrvalost, což mezi horolezce přece skvěle zapadá.

 

Mohou se některé nápisy či exponáty jevit nepatřičně a expozice někomu chaotická? Kdo nepřijel do Firmianu a dalších Messnerových muzeí s pocitem porotce, ten po covidové izolaci Messnerovo hledání i tu známou „chaotickou“ atmosféru asijských kultur určitě uvítá. Dobře, že horalé z Himalájí a dalších koutů světa neví nic o našem konceptu kýče a povinného snobství. Ani jedno jim určitě nechybí.

 

Vít Vojta, sinolog a etnolog