Marshall G. S. Hodgson: průkopník historie v globálních souvislostech

Není bez důležitosti, že Hodgson, podobně jako další historikové, včetně historiků tzv. chicagské školy (Louis Reichenthal Gottschalk, William H. McNeill, Leften Stavros Stavrianos), se začal zajímat o světovou historii v době 2. světové války. Ta po období konfliktních a šovinistických národních historií otevírá novou éru potřeby porozumění v globálním měřítku, vnímání světa jako celku, světoobčanství. Vzniklé důležité mezinárodní instituce (Organizace spojených národů, Mezinárodní soudní dvůr ad.) měly být platformou celosvětové spolupráce a obranou před opakováním válečných hrůz.

 

Dvě inspirace a globální náhled na dějiny

Je to i období kritického přehodnocení role Evropy a jejího vztahu k jiným civilizacím. Dvě osobnosti v tom Hodgsona ovlivnily: francouzský arabista a průkopník katolicko-islámského dialogu Louis F. J. Massignon (1883-1962) a americký kvaker John Woolman (1720-1772). Massignon inspiroval empatií a respektem k islámu, zatímco Woolman mimo jiné kritickým pohledem na eurocentrismus.

 

Charakteristické je Hodgsonovo nahlížení na civilizační celky a historické procesy v globálních souvislostech a ve vzájemných vazbách. Civilizace chápal jako trvale dynamicky proměnlivé a objevoval další vztahy a souvislosti. Všechny dílčí, národní a lokální historie by měly být situovány do kontextu globální historie. Ten totiž osvětlí další vazby, které ve zúženém rámci zůstávají skryté či nezřetelné.

 

Když v roce 1968 zemřel, bylo to jen v jeho 46 letech, zůstalo po něm několik rozptýlených, ale důležitých a vlivných článků o světové historii, vydaných ve 40. – 60. letech 20. století, jako „The Unity of World History“ nebo „The Interrelations of Societies in History“.[1] Hodgsonovým základním dílem je The Venture of Islam: Conscience and History in a World Civilization – monumentální třídílná publikace, zkoumající roli islámu jako civilizace ve světové historii.[2] V historii muslimského světa rozšířil pozornost od výlučného zaměření na arabský islám, oblíbený v evropských a amerických studiích tohoto regionu, také k zájmu o perskou společnost, mající velký podíl na spoluutváření specifického myšlení, kultury a praxe.

 

Popis eurocentrismu na mapě světa

Hodgson tvrdil, že Evropané si uchovali svou etnocentrickou středověkou představu o světě, maskovanou vědeckým a odborným jazykem. Základem každého sebestředného pohledu na svět je ostrá hranice mezi MY a ONI, přičemž MY je považováno za privilegované, normotvorné a morálně nadřazené. Sebestřednosti nezřídka propadají různé civilizace, národy, etnika, religiózně vyhraněné komunity a další společenství.

 

Příkladem eurocentrismu může být i něco, co se tváří tak objektivně, jako je mapa světa. V tomto případě oblíbená a častá Mercatorova projekce (mapy společnosti Google z ní vycházejí dodnes), založená na principu promítnutí koule na plochu válce.[3] Dochází tak k plošnému zkreslení ve směru od rovníku k pólům, kdy jsou oblasti vzdalující se od rovníku, čím dál víc rozměrově nadsazeny.

 

Například Grónsko s plochou 2,2 mil. km² vypadá srovnatelně jako celá Afrika s 30,3 mil. km². Tradiční asijské civilizace, soustředěné poblíž rovníku, jsou touto projekcí zmenšeny ve prospěch Evropy a severní Ameriky. Proto můžeme na mapě Evropy najít množství detailů například oproti sumárně zachycené Indii. Další problémem je nesnadnost geografického vymezení Evropy jako kontinentu. Po obou stranách hranice mezi Evropou a Asií najdeme často velmi zanedbatelné kulturní rozdíly. To platí například pro oblast Černého moře nebo pohoří Ural.

 

Východiskem změn je afro-eurasijská civilizační interakce

K podobnému zkreslení dochází i při výkladu evropské či eurasijské historie. Hodgson odmítl nároky na privilegované postavení Evropy, na jedinečnost a vyjímečnost jejího vývoje a vylíčil globální historii tak, že „vzestup Evropy“ byl závěrečnou etapou tisícileté evoluce eurasijské společnosti jako celku. Jeden z prvních rozpoznal význam Afriky, když psal o afro-eurasijském civilizačním komplexu jako východisku změn. Modernita podle něj mohla vzniknout kdekoli.

 

Upozorňoval na to, že například Čína byla ve 12. století velmi blízko průmyslové revoluci, ale pozitivní vývoj zablokoval vpád Mongolů ve 13. století. „Západ“ se následně stal neuvědomnělým dědicem této revoluce z období dynastie Song. Vzájemných vazeb a vlivů bylo více, než si evropská historie dokázala připustit. Hodgson například zmiňuje, že i v oblasti správy státu v 18. století inspirovala Čína Evropu zavedením úřednických zkoušek.[4]

 

Období oddalování Evropy a Asie posunul z renesance do éry tzv. „vědecké revoluce“ v 17. stol., kdy došlo k „velké západní přeměně“ (Great Western Transmutation), zahrnující více oblastí, než jen průmyslovou revoluci (např. bankovnictví, zdravotní péči, bezpečnost atd.), a závislé i na vzájemné provázanosti společností.

 

Hodgson byl při vzniku OSN jejím nadšeným podporovatelem. V časopisech, vydávaných UNESCO, publikoval články věnované projektu světové historie. Program studia na Univerzitě v Chicagu, původně soustředěný jen na „západní“ svět a jeho vzestup, byl po 2. světové válce i díky Hodgsonovi výrazně rozšířen na studium světových civilizací: Indie, Číny a islámu. Hodgson se věnoval islámu jako civilizaci a při nedostatku kvalitních učebnic napsal svoje nejobsáhlejší dílo: The Venture of Islam.

 

V 50. a 60. letech 20. století rozvíjel s dalšími profesory (John U. Nef, Mircea Eliade, Edward Shils) studijní interdisciplinární projekt (v rámci The Committee on Social Thought), kriticky přehodnocující filosofické a historické stereotypy západní civilizace. Patřil k prvním profesorům, kteří odsoudili vietnamskou válku ještě před vytvořením masového občanského protestního hnutí. Přesvědčení o potřebě uznání lidí z různých kultur, civilizací a způsobů života, můžeme dát i do souvislosti s jeho kvakerstvím.

 

Přínos světové historii

Jeho přínos můžeme shrnout do několika bodů: metodické zkoumání předpokladů psaní historie; nové situování evropské historie do interregionálního afro-eurasijského kontextu; potíž, kterou vnímal při psaní světové historie, bylo její chápání jako příběhu, který cíleně směřuje k uskutečnění pokroku a odehrává se díky klíčové roli „Západu“. Všichni, kdo píší historii, vycházejí z více nebo méně uvědomělých předpokladů vlastní kultury, náboženství nebo přijatých paradigmat.

 

Mnozí „západní“ historici s určitou samozřejmostí považují vlastní kulturu za jedinečné „vtělení transcendentních ideálů svobody a pravdy“[5]. Hodgson věřil, že systematická práce historika nutně přináší zájem o přítomnost, alespoň do určité míry překonává omezení své kulturní a sociální příslušnosti a dané doby, tudíž vede ke kritickému zvážení předpokladů a předsudků, které pomáhají, ale i brání pochopení širších globálních souvislostí.

 

Civilizace jako otevřená kulturní ohniska

Důležitý je jeho přínos ke studiu civilizací, které nepovažoval za uzavřené celky. Spíše je vždy chápal jako ohniska, v nichž se střetává a prolíná množství různých jazyků a kultur. Proto například odmítal spojovat danou civilizaci s nějakou základní „velkou knihou“, jak se o to pokoušeli někteří jeho kolegové. Tento přístup podrobil kritice i v jeho „The Venture of Islam“. Ne všechno psané arabsky musí být nutně arabská kultura, protože jejím znakem byla i otevřenost jiným kulturám a obeznámenost s více jazyky. A naopak: etnicky ne-arabští autoři často používali arabštinu.[6]

 

Hodgson vycházel z civilizačních analýz, studia různorodých a vzájemně provázaných civilizačních okruhů a globálních interakcí mezi nimi. Usiloval o založení světové historie bez sklouznutí k eurocentrismu, stereotypům orientalismu a sebestředné verzi historie, která nutně vede k pocitu vlastní morální nadřazenosti, ale ústí do provinčnosti. Proto jsou pro něj důležité komparace, výměny mezi kulturami a dynamika jejich historických proměn. I po několika desetiletích je Hodgsonovo dílo stále přitažlivé a aktuální, a to nejen proto, že Evropa i Asie hledají svoji novou roli ve světové aréně.

 

Milan Kreuzzieger, vědecký pracovník a filozof

 

[1] Poprvé je uceleně uspořádal a připravil k vydání až Edmund Burke, III ve sborníku Rethinking World History v roce 1993; česky zatím žádná jeho kniha nevyšla!

[2] Marshall G. S. Hodgson, The Venture of Islam: Conscience and History in a World Civilization, 3 díly. Chicago, University of Chicago Press 1974.

[3] Viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mercatorovo_zobrazen%C3%AD#/media/Soubor:Tissot_mercator.png.

[4] Marshall G. S. Hodgson, Rethinking World History: Essays on Europe, Islam and World History, Cambridge 1993, s. 68.

[5] Tamtéž, s. 78.

[6] Marshall G. S. Hodgson, Rethinking World History: Essays on Europe, Islam and World History, Cambridge 1993, s. 81–85.