Mánesovo kalendárium, odkaz Bohumíra Číly a dnešní povyk

Mánesovo kalendárium, odkaz Bohumíra Číly a dnešní povyk
6 / 6 / 2022 Vít Vojta

Svévolné pozměnění Mánesovy kalendářní desky Orloje, opravované u příležitosti sta let české státnosti, vyústilo v opožděnou diskusi o dozoru zadavatele a o umělecké odpovědnosti. Autor předcházející kopie kalendária, malíř a restaurátor Bohumír Číla, pomáhal Orloj, zničený v poslední den války, doslova postavit z popela. Jak se on a předešlé generace umělců stavěly k našim sdíleným kulturním památkám?

Když 8. května 1945 zrána, po třech dnech urputných bojů o Staroměstské náměstí, nasadila německá samohybná děla zápalnou munici, byl osud Staroměstské radnice zpečetěn. V silné palbě ji nebylo možné účinně hasit a kolem čtvrté se zřítila prohořelá střecha radniční věže, shořela část nejstarších archiválií a poničen byl i Orloj. Paradoxně hned vzápětí, v 17.15, bylo u Husova pomníku sjednáno příměří a v šest hodin střelba utichla úplně.

 

Obnova Staroměstské radnice začala okamžitě po skončení povstání. Zhotovením kopie Mánesova kalendária byl pověřen restaurátor Bohumír Číla (1885-1973). Tento žák Františka Ženíška byl všestranně zdatný v portrétování, figurální, církevní i nástěnné malbě a restauroval řadu stěžejních památek, jako například Brožíkovy obrazy Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým a Zvolení Jiřího z Poděbrad, Hynaisovy opony Národního divadla, oba Mozartovy salony na Bertramce nebo Navrátilovy freskové malby na Liběchově. Rozsáhlým Čílovým projektem byla rovněž záchrana Maroldovy Bitvy u Lipan, obrazového panoramatu na 1045 m2 (11 krát 95 metrů), rozdrceného roku 1929 sněhovou kalamitou.

 

Dvě kopie Mánesova kalendária

Na Orloji nahrazoval Číla předešlou kopii Mánesovy kalendářní desky, zhotovené roku 1882 tehdy začínajícím Emanuelem Krescencem Liškou (1852-1903), pozdějším profesorem státní Umělecko-průmyslové školy. Zadáním vytvoření kopie zachraňovali současní pražští radní Mánesovo dílo, než jej vnější povětrnostní podmínky zcela zničí. V květnu 1945 měla Liškova malba už přes šedesát let, takže bez ohledu na požár byla dávno za hranicí životnosti.

 

Bohumír Číla dohotovil druhou kopii kalendária v roce 1946. Byl zvyklý restaurovat, doplňovat chybějící části či zhotovovat celé kopie velmi věrně. V případě Josefa Mánesa pak nejspíš i s pokorou. Ta byla namístě, vždyť Josef Mánes (1820-1871), umělecký tahoun generace Národního divadla, věnoval Orloji poslední část života. Tvorba kalendária mu natolik uhranula, že akceptoval jen poloviční honorář (nižší než později jeho kopista E. K. Liška) a také obtížnou práci v provizorních podmínkách radnice, kde neustále čelil výpadům členů komise. Maloval i navzdory varování o pověře, že kdo pozmění Orloj, brzy zemře nebo zešílí.

 

Měděná, do středu vyklenutá, více než dvoumetrová kalendářní deska, na krajích přehnutá přes ocelovou výztuž, je umístěna pod astroláb Orloje. Ve středu nese znak Starého města, kolem alegorii dvanácti měsíců, detailních dvanáct obrazů venkovského života a zdobné ornamenty. To vše na neutrálním zlatém pozadí. Po obvodu je vyvedeno 365 jmen světců a cisioján, slabikový kalendář, vypracovaný Karlem Jaromírem Erbenem, tehdejším pražským archivářem.

 

Uvedení Orloje do provozu 1.1.1866 nakonec Mánes nestihl. Desku k odhalení připravil až v květnu, vše ale zdržela prusko-rakouská válka. Deska tak byla odhalena až 18. srpna 1866 už v Prusy obsazené Praze. Mánes před Prusy uprchl, zdraví se mu začalo prudce zhoršovat, chřadl a prohlubovala se jeho duševní choroba. Není jasné, zda nakonec podlehl progresivní paralýze, způsobené pokročilou syfilidou, nebo tuberkulóze mozkových blan, avšak dlouhý stres při prosazování vlastní vize kalendária jeho odchod nepochybně uspíšil.

 

Oba kopisté, Emanuel K. Liška i Bohumír Číla, si byli velikosti Mánesova odkazu jistě vědomi a z podstaty věci usilovali o věrnost vzoru, nehledě na přísnou kontrolu, které byli od zadavatele vystaveni. Už na Mánesově kalendáriu se ukázalo, jaký má spolupůsobení slunce, mrazu a deště na malbu na plechu ničivý dopad. Obvykle se totiž po deseti, patnácti letech musí obnovovat, přemalovat.

 

Poslední Čílova kopie kalendária už podle odborných posudků nebyla po sedmdesáti letech opravitelná, barvy byly degradované, poškozená malba zpráškovatěla a ztratila soudržnost s podkladem. Nastal tak čas pro třetí kopii k výročí založení republiky v roce 2018, jejíž provedení se stalo předmětem současných velmi emotivních diskusí i mediálního zájmu.

 

Živá předloha mánesovských žen

I Mánesovi byla údajným vzorem ženských postav kalendária herečka Prozatímního divadla Jindřiška Slavínská, kterou platonicky miloval. Mánes však vytvářel původní dílo, navíc o něm bylo známo, že od svých malířských studií nesnášel malbu podle sádrových, neživých vzorů, jak se tehdy na školách běžně praktikovala. I proto odešel z Prahy studovat na vlastní pěst do Mnichova, i když tam tři roky dřel bídu. Jeho živý vzor rozhodně nebyl výstřelkem, a navíc byl schválen zadavatelem.  

 

Suchardovy inovace

To sochař a loutkař Vojtěch Sucharda (1884-1968) měl k rekonstrukci sošek apoštolů z Orloje autorský přístup a předkládal zadavateli řadu návrhů změn. Sucharda i Číla pocházeli z uměleckých rodů z Nové Paky a byli dokonce přátelé z dětství.

 

Zatímco Číla už kopíroval Mánesa, Sucharda až po těžkých a vleklých jednáních (1945-1947) nahrazoval shořelé sošky apoštolů, zhotovené sochařem Eduardem Veselým v roce 1864. Veselý je tehdy vytvořil podle vlastního návrhu, protože před spuštěním Orloje 1.1.1866 tam žádné původní figurky nebyly a je jedním z tajemství Orloje, zda tam vůbec před Veselým kdy byly.

 

Sucharda Veselého sošky detailně znal, protože je opravoval už dlouho před válkou. Jeho nové figurky ale nejsou přesnými kopiemi těch původních. Suchardovy sošky jsou navzájem rozlišitelnější, s výraznějšími atributy světců, než měly dříve, ale dodržují tradiční ikonografii. Přestože jsou nejznámějším Suchardovým dílem, on sám je chtěl udělat ještě jinak. Spolu s opraveným Orlojem byly spuštěny v roce 1948. 

 

Jak uměleckému rodu Suchardů vstoupil Orloj do života, ukazuje i dcera Vojtěcha Suchardy, všestranná umělkyně Anna Podzemná-Suchardová (1909–1996), jejíž cyklus známek „Staroměstský orloj” dostal u příležitosti Světové filatelistické výstavy cenu za nejlepší známku roku 1978.

 

Umělecký rod Čílů

Také dcera Bohumíra Číly, akademická malířka a restaurátorka Bohumíra Míšová-Čílová (1932-1997) spojila pracovní dráhu s Orlojem. Pečovala o něj nejdříve s otcem, a později pak sama ještě desítky let. V Nové Pace se vypráví, že když astronomický ciferník natřela jistá lakýrnická firma nevhodnými barvami, provedla pak Bohumíra Míšová-Čílová raději úpravy sama a zdarma, v rámci tehdejšího socialistického závazku. Ujala se i znovupozlacení kalendária, při němž použila zlato, které měla doma po svém otci. Tento upřímný, „čílovský“ přístup se traduje i o slavných bratrech Bohumíra Číly, malířích Antonínu a Otakarovi.

   

Nejstarší z bratrů Čílových, generál Antonín Číla (1883-1983), byl malířem, ale také legionářským velitelem, který za Československé legie předával 1.3.1920 carský poklad ruským povstalcům. Po únoru 1948 pak drobný generál jako předseda nepovolených legionářských Starodružiníků, dlouho, až do své stovky, odvážným vystupováním „pil krev“ komunistické státní bezpečnosti, například při smutečním projevu nad rakví první dámy Hany Benešové dne 7.12.1974.

 

Mladší bratr Bohumíra, Otakar Číla (1894-1977), zase absolvoval v roce 1920 nejdelší výpravu legionářských umělců z Vladivostoku přes Čínu a francouzské a britské kolonie jihovýchodní Asie a Indie. Dodnes je velmi uznávaným malířem, zejména témat myslivosti a etnických typů. Účastnil se protinacistického odboje, jako kapitán čs armády velel v květnu 1945 novopackému okresu a jako účastník třetího odboje strávil i se synem Vratislavem mnoho let v komunistických vězeních.

 

Na tehdejších osobnostech kolem Orloje můžeme vidět profesionalitu a hluboký zájem o věc, který se dnes trochu ztrácí. Vždyť nezpochybnitelný malířský génius Josef Mánes, který se kvalitou sám prosadil již v mladém věku, a ještě za sebou měl malířskou rodinu se slavným otcem, strýcem a dvěma sourozenci, musel i tak tvrdě bojovat o prosazení své koncepce a čelit každodennímu tlaku radních. A dva malíři následných generací, kopírující Mánesa, to přece vnímali jako čest a navíc možnost, jak se skrze toto dílo s dávným velikánem potkat a porozumět mu.    

 

Zatímco naši současní činovníci to prostě jen zadali, odškrtali v papírech, nechali nainstalovat a až teď se diví, jak dílo dopadlo. Jejich zájem se však zřejmě soustředil na jiná, mediálně-populárnější témata. Škoda. Vždyť snad všechny civilizace se shodují v tom, že o úspěchu lidského konání rozhoduje odhodlání a vytrvalost. S těmito vlastnostmi by teď kalendárium Orloje vypadalo jinak.

 

Vít Vojta, etnolog a právník