Malíř Otakar Číla na transsibiřské magistrále a legionářské dilema jménem Alexandr Kolčak

Malíř Otakar Číla na transsibiřské magistrále a legionářské dilema jménem Alexandr Kolčak
15 / 6 / 2021 Vít Vojta

První světová válka přepsala politickou mapu Evropy i Asie a stopy malíře a legionáře Otakara Číly na obou kontinentech jsou jedinečnou, i když hořkou poutí hroutícími se impérii, plnou setkání s mimořádnými osudy a událostmi. Jednou z tragických postav je admirál Alexandr Kolčak, jehož portrét zůstal v Čílově písemné pozůstalosti.

Svět je plný osobností, jen je třeba je chtít vidět. A Nová Paka je toho důkazem. Otakar Číla se tu narodil 10. března 1894, po absolvování měšťanské školy se vyučil malířem a pak odešel v roce 1913 na Akademii výtvarných umění. Ale už v létě 1914 rukoval do Velké války.

 

Rytíř české kultury

Dva z bratrů Otakara Číly byli uznávanými malíři, druhý bratr Bohumír Číla (1885-1973), zaměřený na portrétování, figurální, církevní a nástěnné malby, byl slavným restaurátorem stěžejních památek, Brožíkova Jana Husa, Hynaisovy opony Národního divadla, obou Mozartových salonů na Bertramce a dalších. Příběh nejstaršího z bratrů, Antonína Mikuláše Číly (1883-1983), malíře, brigádního generála a čelního představitele legionářské obce jsme zde již podrobně představili.

 

Otakar Číla prožil neuvěřitelně bohatý život, prošel Ruskem, Čínou a britskou Indií, byl u vzniku Československa, emancipace balkánských národů, vedl protinacistický odboj, v rámci třetího odboje se stal politickým vězněm, portrétoval etnické typy, ale i albánského krále, maloval krajiny, ale stal se také předním malířem lesních zátiší a témat myslivosti. V roce 2018 byl Ministerstvem kultury ČR za přínos a občanské postoje prohlášen Rytířem české kultury.

 

Dva generálové „protivníci“

Sňatkem Otakara Číly s MUDr. Boženou Fejfarovou – Čílovou (1898-1970) přišel v roce 1924 do rodiny Čílů další generál, strýc Boženy Čílové, rakouský generálmajor dělostřelectva, povýšený samotným císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu jako Antonín Fejfar von Neupak (1862-1954). S generálem Antonínem Čílou to byli dva generálové nepřátelských stran v jedné rodině, což bývalo během jejich setkávání často předmětem žertů. Bohužel po roce 1948 již v Československu nebyli vítáni ani rakouští, ani prvorepublikoví generálové.

 

Rozpadajícím se Carstvím do Vladivostoku

Student malířství Otakar Číla byl v létě 1914 odvelen na ruskou frontu, ale už 15. března 1915 přeběhl v Karpatech do ruského zajetí. Tam vstoupil v roce 1916 nejprve do Srbské legie (Srbský dobrovolnický korpus). Po uvolnění ze zdravotních důvodů v roce 1917 vyučoval v ukrajinském Dnipru kreslení (tehdy Jekatěrinoslav), pak v estonském univerzitním Tartu (rusky Jurjev) maloval výzdobu kostela krátce předtím, než se Estonská republika (1918) osamostatnila z Carství.

 

Dne 12. března 1918 nastoupil do rozšiřujících se Československých legií (tehdy revolučních dobrovolných vojsk), od 20. května se jako příslušník 8. střeleckého pluku zúčastnil těžkých bojů o přístup k Transsibiřské magistrále u Samary a při ovládnutí Bajkalu. Tam legionáři z vyřazených parníků nápaditě poskládali flotilu se čtyřmi houfnicemi, potopili ledoborec Bajkal a v srpnu 1918 ovládli oblast celého 636 km dlouhého jezera.

 

K 31. srpnu 1918 už drželi legionáři celou magistrálu od Volhy až po Tichý oceán, protože přístav Vladivostok obsadili v květnu 1918 a vybojovali 29. června téhož roku, když bolševická posádka kladla odpor. Od srpna do Vladivostoku přijížděli Japonci, Britové a další vojáci Dohody, město pak dočasně narostlo ze sta na čtyři sta tisíc duší. Vladivostok se od následujícího roku stal výchozím bodem Sibiřské intervence zemí Dohody, podporované v Tichomoří sílícím Japonskem a Spojenými státy. Také Čína vyslala do Vladivostoku přes dva tisíce mužů na ochranu místní čínské komunity.

 

Úspěch legií blokováním sil Osy

Hlavním úspěchem československých legií však tehdy bylo zablokování půl až jednoho milionu německých, rakouských a maďarských zajatců v zajateckých táborech na Sibiři a v Kazachstánu. Lenin, podporovaný od roku 1915 Německem a lavírující mezi Centrálními a Dohodovými mocnostmi, by je jinak propustil a velká část by byla nejspíše vrácena na západní frontu, kam naopak nastoupila americká armáda. Tak československý sbor v Rusku změnil poměr sil ve válce a tím spíš francouzská vláda 29.6.1918 uznala Československou národní radu a nárok na samostatný stát.  

 

Od léta 1918 také Čechoslováci na kontrolovaném území znovu organizovali rozvrácený hospodářský život. Provozovali všechna potřebná odvětví – uhelné doly, správu železnice nebo třeba výrobu mýdla, i když je soudobá bolševická propaganda líčila spíš jako lupiče. I proto soustředilo osvětové oddělení čs legií nejrůznější umělce, jednak aby působili na Rusy, kteří v legionářích viděli barbary, hlavně ale aby pozvedli morálku samotných legionářů.

 

Otakar Číla: Legionářská přísaha v Kyjevě (VHU)

 

Informačně-osvětový odbor legií

Otakar Číla byl od 9. července 1919 přidělen k fotografickému a osvětovému oddělení, vedenému malířem a básníkem Františkem Parolkem, spoluzakladatelem uměleckých sbírek Památníku odboje, dnes Vojenského historického ústavu (VHU). Informačně-osvětový odbor čs legií tehdy soustředil profesionální malíře a sochaře hlavně v Jekatěrinburgském litografickém ústavu, odkud podnikali v letech 1919 až 1920 výpravy do řady oblastí Ruska a Asie, aby zachytili krajinu a život ve vesnicích. Část uměleckých děl se dochovala právě v Památníku odboje, část je v soukromých sbírkách. Odbor dlouho držel jedinou sibiřskou tiskařskou sazbu latinky, a tak byl zavalen zakázkami nejen československé, ale i jiných zahraničních armád. V roce 1919 odbor vydával 10 časopisů, z toho 2 ilustrované, dále knihy a v srpnu 1919 vytiskl i 160 tisíc pohlednic pro odeslání legionářskou poštou.

 

Informačně-osvětový odbor umístěný ve Vladivostoku řídil sochař a medajlér Josef Šebor. V Evropě takové tříčlenné výpravy malířů objížděly krátce po skončení světové války francouzská a italská bojiště a zachycovaly tam ještě patrnou válečnou atmosféru.

Bohuslav Harna: Hroby čs legionářů, Arras 1919 (VHU)

 

Po evropském příměří začala ruská jatka

Na evropských frontách nastalo 11.11.1918 v 11:00 konečně příměří, ruská občanská válka ovšem naopak nabrala na intenzitě. V noci na 18. listopadu 1918 svrhl v Omsku viceadmirál Alexandr Vasiljevič Kolčak (1874-1920) Všeruskou prozatímní vládu, ve které byl ministrem vojenství. Aby se nezhroutila povolžská fronta, nastolil vládu tvrdé ruky a začal popravou asi pěti set eserů z režimu Prozatímní vlády, kteří se mu postavili.

 

Po Masarykově pobytu v Rusku od 15. května 1917 do jara 1918, kde hodně jednal o 120 tisících československých zajatců s ruskou Prozatímní vládou a s Francouzi, připlul koncem listopadu 1918 do Vladivostoku z USA i ministr vojenství Milan Štefánik, aby zahájil reorganizaci legionářů do armády nového státu. Odbočka Čs. národní rady na Rusi byla od ledna 1919 nahrazena pražským Ministerstvem vojenství, které zde mělo 57 tisíc moderně vyzbrojených vojáků, včetně radiotelegrafní roty. Čechoslováci pomáhali z bývalých zajatců, nyní občanů nově vzniklých států, organizovat italské, jugoslávské, lotyšské, polské a rumunské jednotky.

 

Od jara 1919 střežili legionáři v ruském týlu dvacet kilometrů široký koridor kolem Transsibiřské magistrály mezi Bajkalem a dnešním Novosibirskem a po celý rok podnikali operace proti bolševickým partyzánům, narušujícím provoz na magistrále.

 

Kolčakova ofenziva a evakuace legionářů

Po sibiřské zimě začala na jaře 1919 ofenziva Kolčakovy armády směrem k Volze a na Moskvu, v dubnu postoupili o stovky kilometrů na západ. Ovšem bez koordinace s protibolševickými silami jihu, západu a severu Ruska byl Kolčak poražen. V červnu jej bolševici zatlačili za Ural, v srpnu až za řeku Tobol. Zářijová „ofenziva zoufalství“ už bolševiky nezastavila, jen završila zkázu Kolčakových vojsk a všeobecný ústup na východ.

 

Vláda Československé republiky od jara 1919 připravovala evakuaci legionářů do vlasti, kteří byli přirozeně s další účastí v této cizí válce nespokojeni. Tak v roce 1919 z Vladivostoku nejdříve odplulo 11 transportů invalidů a od 9. prosince 1919 začal odjezd pravidelných útvarů tím nejstarším, 1. čs střeleckým plukem Mistra Jana Husi na japonské lodi Yonan-Maru. Vánoce 1919 už slavili v Singapuru. Další odpluli 18. prosince 1919 na portugalské lodi Traz-Os-Montes a Vánoce trávili v Šanghaji poslechem dixielandu amerických námořníků.

 

Po porážce armád a zhroucení východní fronty ruské občanské války předal admirál Kolčak dne 3. ledna 1920 vrchní velení osvobozeného území generálu Děnikinovi z jihu Ruska. V Irkutsku, kde se prosadily ruské revoluční síly, byla v té době ještě část československých legií a další byly roztaženy po trase do Vladivostoku, dlouhé skoro 4 000 kilometrů.

 

Mocnostem Dohody se do slibované „sibiřské intervence“ v Rusku nechtělo (kromě dodávek britských zbraní Kolčakovi) a Japonci, držící samý východ Ruska, se dokonce snažili legionáře spíše zdržet a komplikovat jim železniční opravy, aby je udrželi jako nárazník a sami se nedostali do střetu s bolševiky. Legionáři byli navíc od počátku roku 1919 již „Československým vojskem na Rusi“ a spadali pod pražské československé velení, respektive pod velení Dohody. A během ledna 1920 se mezi návrat těchto jednotek, v mysli žijících už jen odjezdem domů, postavila moc bolševiků a dalších ruských revolučních sil.  

 

Tragický konec admirála Kolčaka

Během Kolčakova letního ústupu nastoupil Otakar Číla do Osvětově-informačního odboru a kromě prací na časopisech a knihách zpracovával návrhy legionářských známek. Pro bělogvardějskou vládu v Irkutsku, ve kterém bylo od listopadu 1919 sídlo ustupujícího admirála Kolčaka, vytvořil Číla grafické návrhy bankovek, například třistarublovky.

Admirál Kolčak u nás bývá prezentován ponejvíce jen jako bělogvardějský odpůrce bolševické revoluce a v souvislosti s ním český čtenář potkává hlavně morální dilema, zda českoslovenští legionáři, pilíř moderní české státnosti, zradili, když Kolčaka předali rudým na smrt. Protože sto let se vynořující báchorku o „Kolčakovu“ zlatu, odvezeném československými legionáři či ztraceným někde na Sibiři, jsme rozebrali již posledně, je na řadě otázka Kolčakova vydání.

 

Polárník, minér a lodivod Kolčak

Ke zplošťování pohledu na dramatickou postavu Alexandra Kolčaka přispěl i ruský film Admirál (2008) o posledních letech Kolčakova života, hledající spíš kasovní úspěch u milovníků ruského sentimentu a starých časů, než hlubší vhledy.

 

Proto alespoň pár dalších informací: Alexandr Kolčak se od studií věnoval vědě, v hydrologii, glaciologii a oceánografii byl dobovou špičkou a o mořích ruské říše toho jen málokdo věděl více než on. Byl běžně nazýván „polárníkem“, neboť se zúčastnil několika polárních výprav. První hned v letech 1900-1902, kdy s baronem Eduardem von Tollem putoval na nejsevernější místo pevninské Asie – mrazivý poloostrov Tajmyr o rozloze Švédska (přes 400.000 km2). Kolčak sám opakovaně projevoval odvahu a vůdčí schopnosti, i v roce 1903 vedl záchrannou výpravu za Tollovou skupinou.

 

Během japonsko-ruské války byl od března 1904 velitelem minonosky a pak dělostřelectva v pevnosti Port Arthur - až do konce boje, do ruské kapitulace (1905). Byl zraněn a zhoršil se mu i revmatismus z polárních cest, tak se jako japonský zajatec léčil v Nagasaki. Byl vyznamenán za zásluhy i za chrabrost, později byl členem Mořského generálního štábu, Komise severní mořské cesty a účastnil se polárních objevů v Severní zemi (1909-1910). Věnoval se dnes tak aktuální severní mořské cestě, prováděl hydrografická měření v Beringově průplavu a u Děžňovova mysu. Podílel se na modernizaci výzbroje a operativnosti ruského baltského loďstva a přednášel na Námořní akademii v Petrohradě.

 

Za světové války jako minér, lodivod a viceadmirál úspěšně válčil v Baltském moři s Německem a v Černém moři s Tureckem. Po říjnové revoluci odjel do Spojených států, ale státy Dohody jej přiměly se vrátit a vést válku proti bolševikům. To už Kolčakovi tolik nešlo. Po rozkladu carství i následné Prozatímní vlády už politickým změnám přestával rozumět a dopouštěl se stejných chyb jako ostatní bělogvardějští velitelé – ti chtěli obnovit carskou říši v původní podobě a nechápali, že už to nejde. Čtyři bělogvardějské fronty navzájem nespolupracovaly, nepřijali a nevyužívali národnostní hnutí Poláků, Ukrajinců nebo pobaltských národů, ani nehledali podporu venkova a měst. Naopak, vytvářeli si stále více nepřátel a dopouštěli se stále strašlivějších excesů.

 

Tak se poražený Kolčak na podzim 1919 dostal i do mezinárodní politické izolace, Japonci se báli, že zpochybní jejich nárok na východní Sibiř, Američané nevěřili jeho autokratické vládě a československým legionářům se příčily zločiny Kolčakových velitelů. Bílí prohrávali bitvu za bitvou a po puči eserů byl Kolčak zbaven moci.

 

Nakonec byl Kolčak po předání odsouzen Politickou komisí eserů, menševiků a bolševiků k smrti, pro odpovědnost za povraždění nejméně 110 tisíc lidí a 7. února 1920 byl zastřelen, přestože mu byl dříve slíben bezpečný odchod s legiemi z Ruska. Čechoslováci, rudými zvaní „Běločeši“, tak museli spolu s carským zlatým pokladem za příměří a volný odjezd vydat revoluční vládě na smrt i admirála Kolčaka. Dodnes se vede diskuse, nakolik to byla zrada spojence a nakolik jen nezbytný, byť drsný válečný pragmatismus pro vlastní přežití. Ale o přežití a pozdější život doma tu šlo nejvíc. Následně se Čechoslováci stáhli do Vladivostoku, který poslední velký československý transport opustil v září 1920.

 

Účast československých legionářů ve válce v Rusku byla od vzniku naší republiky různě zneužívána pro vnitropolitický boj, dobově třeba proti soupeři Hradu, předsedovi národně demokratické strany K. Kramářovi, protože se prý „snažil obnovit ruské samoděržaví“. Tato politická krátkozrakost je u nás silná dodnes, místo dlouhodobých vizí a vůle k jejich naplňování se mnoho Čechů jen navzájem obviňuje a horizont jejich zájmu dosahuje pouze k příštím volbám.

Legitimace Otakara Číly z Irkutska, ze dne 3.1.1920, kdy se admirál Kolčak vzdal velení

 

Z Irkutska a ze Sibiře odjel Otakar Číla s malířem Jaroslavem Provazníkem a architektem Josefem Grusem v roce 1920 na studijní cestu do Číny a do britské Indie. Do revolučního Irkutska pak s bolševiky naopak vstoupil další český velikán, Jaroslav Hašek. Ale o tom až příště.

 

Vít Vojta, sinolog a etnolog

 

Redakce Asiaskop.cz srdečně děkuje paní Blance Čílové za poskytnuté podklady a deník Otakara Číly