Libanonské sebeuvědomění ve vztahu k Číně

Libanonské sebeuvědomění ve vztahu k Číně
28 / 12 / 2019 Ondřej Krátký

Před nedávnem jsem stručně komentoval výrok libanonského šíitského předáka Hasana Nasralláha, který vyzval k utužení ekonomických pout své země s Čínou. Tím vznikla otázka, do jaké míry šlo o spontánní výrok či nakolik je taková spolupráce již ve stádiu řešení či příprav. Vzhledem k aktuálnímu dění v Libanonu i celé oblasti se stojí za to podívat pečlivěji nejen na Hizballáh, ale hlavně na Libanon jako celek a na fakta týkající se jeho vztahů s Čínou.

Kýžený informační posun neposkytují, co do zkoumání libanonské vnitřní situace i mezinárodní spolupráce, jinak jistě inspirativní články typu těch od Elijahu Magniera. V nich jsou sice čínské aktivity či tužby vyjmenovány, neodrážejí však realitu přesně. Tautologie typu „Číňané mají zájem poskytovat Libanoncům pitnou vodu“ nás nikam neposunou. Nejen proto, že „mít zájem“ je něco jiného, než „podnikat konkrétní kroky“, přičemž i to je stále na hony daleko tomu „realizovat zisk“.

 

Vyjdeme-li z Magnierem uvedených „projektů“ (tj. ochota Číny otevřít v Libanonu banku, vyřešit sběr a recyklaci odpadu, zajistit pitnou vodu a postavit elektrické generátory), konstatujeme, že sice operují s objektivními libanonskými potřebami, ovšem přesně s těmi, které jsou buď již naplněné (službami a produkty ze Západu či svépomocí) nebo nenaplnitelné, protože k jejich realizaci chybí politická vůle. Při bližším zkoumání nicméně zjišťujeme, že Čína má v Libanonu dlouhodobě (aktivněji pak hlavně posledních několik let) sice trochu jiné, o to ale konkrétnější a v zásadě uskutečnitelné cíle. V první řadě jde o infrastrukturní projekty – zejména přístav v Tripolisu a rekonstrukci letiště al-Qulajʿát (nynější základny René Muʿawwada); dále o pozemní stavby páteřní povahy, mimo jiné i o obnovu železniční sítě, poničené občanskou válkou. Projekt na obnovu vlakových tratí by však měl ideálně zahrnovat i čínský „revamping“ (resp. totální přebudování) návazné železniční sítě v sousední Sýrii.

 

Naopak nikde není ani zmínky o nakládání s odpadem, přitom Libanon dlouhodobě souží špatně řešený systém skládek a zcela absentující spalovny. U generátorů je zjistitelná maximálně standardní distribuce především západních artiklů (namátkou značek Perkins, Cummins či Volvo) přes domácí firmy typu Chunajsár či Bratři Džubajlíové. Nemluvě o tom, že hlavním elektrogenerátorem pro celou malou středomořskou zemi zůstává tzv. „powership Orhan Bey“ turecké společnosti Karadeniz, která danou jednotku roku 2013 „zakotvila“ u obce Džíja cca 15 km jižně od Bejrútu. Pokud jde o vodu, tu si Libanonci jednak zajišťují sami (stáčená, užitková, recyklovaná, odsolovaná apod.), jednak se spoléhají na desítky různých zahraničních dodavatelů nejrůznějších dílčích technologií i kompletních velkých projektů (mj. přehrada Bisri či kanalizační systémy pro jednotlivé municipality).

 

Obecně přitom platí, že větší, strategické, hlavně ale ze zahraničních fondů dotované projekty jsou realizovány oficiální státní organizací nazvanou „Rada pro rozvoj a obnovu“ (Consiel de Développement et de Reconstruction – CDR). Ta je hlavním tělesem, v němž se sbíhají masivní kontraktační zakázky, kde je realizován velký tok peněz. Rada díky výlučnosti svého postavení recipienta štědrých grantů od zahraničních sponzorů (od OSN přes EU až po Kuvajtské, Katarské či Saúdské fondy) coby jeden ze zásadních hybatelů libanonské ekonomiky do značné míry rozhoduje o projektových, a tedy i hospodářských, prioritách celé země.

 

Z čistě finančně-podnikatelského hlediska má tak Čína několik možností, jak se na relativně zaplněný libanonský trh dostat. Buď zkusit přesvědčit místní distributory kombinací kvality a ceny, nebo se vklínit do klubu sponzorů-kontraktorů realizujících projekty právě přes CDR. Zde jde nicméně do určité míry o „uzavřenou společnost“ tvořenou poradenskými firmami (dánská Ramboll, rakouská ILF Consulting či německá GIZ), které jsou často navázány na dodavatele řešení (SUEZ či Mott-McDonald) nebo místní kontraktory (Dár al-Handasa, Sarout, Khoury apod.). Ty pak pro samotnou realizaci toho či onoho jimi navrženého projektu prosazují či aspoň doporučují. Dodavatelé jsou zase častokrát nějakým způsobem navázáni na sponzory, kteří pro realizaci daných projektů dodávají CDR finanční prostředky.

 

Pokud se Čína do tohoto systému nebude umět dostat či na to nebude mít chuť, může stále nabídnout jiné řešení typu financování či případně barter, výměnu za dodávky, těžební licence apod. - tedy nějakou formu toho, jak již několik let realizuje byznys v Africe. Ve finále je to ostatně velmi podobné či prakticky stejné jako podstata fungování CDR.

 

Výše uvedené projekty, o které se Říše středu v Libanonu a blízkém sousedství prokazatelně zajímá (letecký a námořní přístup do země, a tím i celé Levanty; budování infrastruktury a její propojení s tou syrskou; obnova Sýrie jako taková), mají přitom jeden dobře identifikovatelný společný jmenovatel. Je jím evidentní a logická snaha oblast Levanty co nejpřirozeněji, zároveň však pokud možno integrálně zakomponovat do hlavního „rámcového“ projektu OBOR. A právě tehdy by případná „grantově-realizační alternativa“ k CDR nemusela být vůbec scestnou či nelogickou variantou.

 

OBOR je zároveň rovinou, kde se obchod přelévá do geopolitiky. Nadále přitom platí, že má-li Čína kdekoli investovat přímo a sama, bude vždy striktně vyžadovat zcela přehlednou situaci. Do té doby nechá vždy většinu investičního či obchodního rizika na místních. Zpřehlednění situace v Libanonu přitom v první řadě předpokládá vyřešení politického patu, který v zemi cedrů aktuálně panuje. Ruku v ruce s tím jde i nutnost hospodářských reforem, což se v případě Libanonu rovná spíš celkové restrukturalizaci ekonomiky. Mimo jiné zde mluvíme o eliminaci korupce, redistribuci bohatství a zvýšení transparentnosti, dále pak o reformě bankovnictví, zlepšeních v dopravě a energetice. Dané reformy mají sekundárně potenciál opětovně rozpohybovat stavebnictví i další sektory, částečné pak i domácí (primárně neexportní) výrobu a zemědělství. Toto vše, společně se samostatnou kapitolou možné ekonomické a společenské obrody Libanonu, jíž je obnova Sýrie, jsou oblasti, kde Čína bude chtít nejprve vidět „jasno“ na libanonské straně. Zároveň však nesmí vstup do takové vyjasňující se ekonomické krajiny rozmýšlet příliš dlouho, aby neprováhala.

 

Libanonským „domácím úkolem“ tak je s konečnou platností se vypořádat s aktuálním marasmem, který je do značné míry odrazem zcela odlišných preferencí ideologicky ostře vyprofilované a polarizované libanonské společensko-politické scény. Na tamní politické scéně na pozadí boje „občanů“ s „elitami“ jde i o souboj frakcí stranících Izraeli/Západu proti těm, které straní Íránu/zemím BRICS. Teprve, až se toto vyřeší, bude se země moci vydat vlastní cestou, na které ji již nebudou muset rozčilovat hybridní nátlakové taktiky ze strany mezinárodního společenství, naposledy například v podobě široce medializované opětovné ratingové devalvace ze strany agentury Fitch.

 

I běžným Libanoncům začíná být stále jasnější, že namísto chválení za přijímání milodarů (a půjček, ovšem s olbřímími závazky) zvenčí udělá Libanon nejlépe, pokud se pokusí o maximální zužitkování vlastního lidského, přírodního a geopolitického potenciálu. Bude to dobře nejen pro jeho vlastní stabilizaci, ale i pro přilákání zahraničních investorů se seriózními úmysly a dlouhodobými záměry.

 

Paralelním dalším krokem, možná již s čínskou účastí, v dlouhém horizontu může být nahrazení potřeby zbavit se „cejchu asijské identity“ Libanonu, za, když ne pýchu, aspoň zvýšenou identifikaci právě s asijským civilizačním prostorem, resp. jeho růstem, dynamikou a s tím souvisejícími možnostmi.  V souvislosti s tím lze pak dál předpokládat již dříve zmíněný postupný odklon od vnímání sebe sama coby součásti „východního Středomoří“ ve prospěch stále většího ztotožňování se s chápáním sebe sama coby integrální části „západní Asie“. To vše, v případě rozumného postupu Pekingu, právě s Čínou jako novou hlavní „středovou říší“ takového civilizačního super-regionu.

 

Což je mimo jiné i bod, který nás vrací zpět k důslednějšímu zamyšlení se nad původně komentovaným Nasralláhovým výrokem.

 

 

Ondřej Krátký, orientalista, etnolog, externí konzultant na Blízkém Východě a zakladatel serveru Rebuildsyria.cz