Libanon: čeká nás ve finále duel Rusko vs. Čína?

Libanon: čeká nás ve finále duel Rusko vs. Čína?
24 / 6 / 2020 Ondřej Krátký

Libanon čelí v posledních měsících zhoršující se ekonomické situaci, projevující se mimo jiné nedostatkem amerických dolarů, jež jsou v zemi posledních 30 let polooficiální „paralelní“ měnou. Ač americká velvyslankyně v Bejrútu nedávno prohlásila, že sankce USA nemají za cíl poškodit Libanon, je naprostá většina Libanonců přesvědčena o opaku. Americké snahy zasahovat do ekonomického života země vnímají jako dílčí kroky stupňujícího se tlaku Washingtonu na regionální spojence Íránu – tj. nejen syrský „režim“, ale i libanonské proíránské entity, zejména hnutí Hizballáh.

Právě šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh v návaznosti na kolabující hospodářskou situaci dlouhodobě opakuje návrh, jak tlaku USA (a některým zemím politického Západu včetně Izraele) čelit. Ekonomický obrat země na politický Východ by dle šéfa hnutí zemi vymanil ze závislosti na nevypočitatelném Západu, plnější integrace do „asijských“ struktur by pomohla „realisticky“ rozhýbat kola hospodářství.

 

Užití slova „realisticky“ míním tak, jak to odpovídá skutečnému kulturně-historickému naturelu Levanty. Zatímco Západ si během posledních asi osmdesáti let zvykl vnímat Libanon jako „Paříž Východu“, šlo po dlouhá staletí předtím vždy o (ryze orientální, byť majoritně křesťanskou) „provincii Horní Libanon“, s „provinčním“ přístavem Bejrút – jako pouhý „sandžak“ správně spadající do dominantního damašského ejáletu.

 

Období několika posledních desítiletí je z historického pohledu relativně krátké. Jeho selektivní, mediálně vytvořený historický přehled je však natolik hutný, že dokáže vytvořit obrázek naprosté přesvědčivosti. I díky mohutné podprahové propagandě nabýváme dojmu, že Libanon byl vždy „emancipovaný“ a výjimečný, Bejrút pak snad odjakživa „evropský“ a navýsost západní.

 

Ekonomický kolaps

Je proto dobré vědět, že z historického hlediska šlo po většinu času o závislé území, fungující pod vlivem a v organickém propojení s vyššími správními celky, namátkou Tripoli, Damaškem či Sidonem, teprve přes ně pak s centrem Osmanské říše v Istanbulu. Tyto oblasti po většinu středověku neměly kulturně či administrativně se Západem mnoho společného. Vazba země na Západ a pracně budované image Bejrútu jsou tak do značné míry umělé koncepty, byť masivně podporované a během zmíněných posledních desítiletí už i zažité.

 

Ač většina Libanonců nepohrdne západními výrobky či selektivními atributy životního stylu, existuje nemalé množství těch, kteří jsou v první řadě „Araby“ či „Orientálci“. Dokonce lze říci, že zatímco občanská válka v letech 1975 – 1990 byla o záchranu evropské či západní identity, během aktuálního syrského konfliktu se mnohé západní velmoci „odkopaly“ do té míry, že nejednomu Libanonci došlo, že na ně donekonečna spoléhat není to pravé.

 

Zejména Američanům se podařilo v Levantě produkovat tak dlouho mimořádně špatnou zahraniční politiku, až na jejím pozadí absurdita, krátkozrakost a historická neudržitelnost libanonského „západního směřování“ nabrala jasné a krystalicky čisté rysy. Washingtonu se tak jeho posledními kroky (zejména zavedením Cézarova zákona) podařilo nevyhnutelné: pohár trpělivosti téměř všech libanonských politických stran přetekl a je velmi pravděpodobné, že západní (přinejmenším kulturní, ale asi i ekonomické) dominanci v zemi začíná zvonit hrana.

 

Tu symbolizuje současný totální ekonomický kolaps země, jako neslavný důsledek jednostranné orientace ekonomiky na „politický“ Západ, závislosti země na příjmech a půjčkách od libanonských expatů i mezinárodních věřitelů, nízké vlastní produktivity s výjimkou uměle dotovaného bankovního sektoru, hospodářské nesamostatnosti apod. Právě v této situaci libanonská vláda dle posledních zpráv konečně reaguje na Nasralláhovy výzvy, a dává mu svým aktuálním postojem v podstatě zapravdu.

 

Pokud se tato deklarace ochoty jít východním směrem potvrdí, mluvíme v zásadě o čtyřech hlavních trendech: a) region, b) Čína, c) Rusko, d) ostatní (od Malajsie, přes Vietnam až po arabské státy či menší globální hráče).

 

Region

Zásadní jsou přitom hlavně první tři trendy. V případě zemí regionu jde o historickou vazbu mezi Libanonem a Sýrií. Taková ekonomická spolupráce může libanonskému spotřebiteli přinést úlevu v podobě nižších cen a čerstvějšího zboží, naopak vzdělaní Libanonci se mohou jezdit projektově či poradensky realizovat do Sýrie. Pokud by ještě dramatičtěji devalvovaly měny obou států, je zde ještě východnější teritorium – Irák.

 

Ten může nabídnout jak dlouhodobě stabilní měnu, tak momentálně spontánní snahy na podporu vlastní výroby, a tedy i jejího exportu. Ačkoli tyto snahy motivuje hlavně odpor části irácké populace proti vlivovým aspiracím íránského „režimu“, nebyl by v případě propojení Bejrútu a Damašku s Bagdádem vynechán ze hry ani Teherán; naopak, jeho pozici by to v konečném efektu jen posílilo. Írán má totiž ve všech třech státech své ekonomické i politické zájmy, přes něž se v regionu pevně etabloval.

 

Čína

Zde lze přirozeně navázat druhým hlavním trendem, tj. Čínou. Její vztah k regionu či konkrétně k Libanonu jsme ostatně řešili již několikrát. Za současného, stále poměrně nepředvídatelného stavu se Peking sice nebude bezhlavě hrnout do pomoci, investic či širší spolupráce. O to větší smysl však může spatřovat právě v posílení svých dobrých vazeb na Írán. Jak totiž bude sílit obchodní, finanční, logistická apod. spojnice Peking – Teherán, dále to posílí i OBOR. Totéž v případě, že si komplexnější „přeorientování“ Libanonu a Sýrie ze Západu na Východ vyžádá kromě intenzivnější spolupráce i posílení koordinace „Syrolibanonu“ s Irákem, a tedy i Íránem. Pro Peking tím lépe: čím víc posílí své vazby levantským směrem Teherán, tím víc roste opět i tamní „větvoví“ OBORu.

 

Tato konstelace má jednu obrovskou výhodu – fakt jejího výlučného pozemního spojení. V případě, že by k realizaci všech výše uvedených variant skutečně došlo, mohou takto tvořené vazby jen posilovat a navíc se ještě (v duchu slovníku entusiastů Hedvábné cesty) vítaným způsobem „větvit“.

 

Rusko

Jde zároveň o hlavní trumf, jímž pro tuto část světa vzdálená Čína disponuje ve vztahu k třetímu hlavnímu hráči v řadě, totiž k Rusku. Ano, Moskva má velmi dobrou, vůči Číně navíc nepoměrně „odvážnější“ pozici v Sýrii; nicméně jak tam, tak do Libanonu se s větším nákladem může dostat pouze po moři. Letecká doprava předpokládá buď olbřímí investice, anebo skutečnost, že do Sýrie je dováženo cosi, na místě přetvářené s tak obrovskou přidanou hodnotou, že to smaže všechny ztráty za palivo do Antonovů.

 

Toto spojení má jednu hlavní nevýhodu, nikoli jen délku plavby, spíše stále dost nepříjemný „neuralgický“ bod v podobě Bosporského průplavu. Samozřejmě, Turci ho pro ruské lodě jen tak neuzavřou, protože by tím šlo de facto o akt války, a tu zatím nikdo nechce. I když ale Bospor neuzavřou, sami Rusové musí cítit, že Sýrie i Libanon jsou jaksi až „za rohem“ a cesta k nim není jednoduchá. Připočtou-li k tomu skutečnost, že jejich asijští konkurenti jsou v mnohém obchodně vynalézavější a celkově pohotovější, mohou již nyní Rusové pochybovat, že jim vše dlouhodobě hraje do not.

 

Pro Kreml pak může být nejhorší scénář ten, v němž se Moskva nepozorovaně pasuje v Levantě do role, kterou nyní ona sama přisuzuje Íránu: „udělali jste všechnu nutnou špinavou práci – děkujeme a odejděte“. Pokud by totiž Rusové nadále přispívali ke stabilizaci situace a dohlíželi na „nerušený“ (trumpovskými USA ne-li vyvolaný, pak aspoň „pompézně“ dokončený) odklon Sýrie a Libanonu od Západu a jejich příklon k Východu, a tím se unavili tak, že jim na víc nezbydou síly, půjde z pohledu Číny i Íránu o ten nejlepší scénář.

 

Čína a její orientální „hedvábní soudruzi“ by tím dostali připravené a na stříbrném podnose nabídnuté teritorium, které by si – již v závislosti na vstupech a aktuální situaci – mohli začít přetvářet zcela dle svých možností, cílů a potřeb.

 

Ondřej KrátkýRebuildsyria.cz / Dealtrade Group